Někdy je dobré si připomenout, že život klade lidem do cesty překážky, pro jejichž překonání je třeba enormní vůli. A že existují lidé, kteří jí disponují. Jeden takový příběh přináší další díl rubriky Světová jezdecká star.

 

Dostat se na vrchol v jezdeckém sportu stojí spoustu času, energie, sil i finančních prostředků. Dosáhnout nejvyšších met v disciplínách pro hendikepované jezdce však stojí ještě mnohem víc sil. Své o tom ví paradrezurní jezdkyně Emma Booth.

 

Emma Booth se narodila v roce 1991 v australské Victorii. Ke koním jí to táhlo od mala, stejně jako miliony holek na celém světě. Její kariéru odstartoval okamžik, kdy se stala právě jednou z milionů, konkrétně z 23 milionů, a vyhrála v soutěži pronájem koně na jeden rok.

 

 

„Kam až sahají moje vzpomínky, jsem chtěla jezdit a závodit,“ vzpomíná Emma, která se věnovala u protinožců tolik populární všestrannosti. Ne nadarmo patří Australané a Novozélanďané v tomto odvětví k absolutní světové elitě. Už jako juniorka pronikla do mezinárodních soutěží a její sen se pomalu stával skutečností. Až do dubna 2013…

 

 

V neděli 7. dubna 2013 se Emma vracela domů do Melbourne z mezinárodních závodů CIC v Albury. Její auto s přívěsem s koňmi, a ještě jedno další, doslova smetl kamion. Následky nehody byly katastrofální. Zemřela řidička druhého auta, nepřežil ani jeden ze dvou koní, Emma a její kamarádka Courtney utrpěly těžká zranění. Emma byla v kritickém stavu převezena do nemocnice v Melbourne. Přežila. V nemocnici si pobyla čtyři měsíce a zůstala upoutána na invalidní vozík.

 

 

Emma už v nemocnici podstupovala kromě intenzivní rehabilitace také pro ní nekonečnou psychoterapii. Jediné, co měla v hlavě, a co jí drželo nad vodou, byla myšlenka na to, že se jednou vrátí ke koním a do sedla.

 

Na koně se poprvé od nehody posadila koncem října téhož roku. „Skoro po sedmi měsících, co jsem nebyla schopná ani vstát z postele nebo vozíku, jsem cítila ten pohyb pod sebou a bylo to extrémně osvobozující,“ vzpomíná na první pocit v sedle.

 

Od toho okamžiku se zaměřila na jediné. Zažít znovu atmosféru závodů. Tvrdě dřela a tři roky po nehodě už startovala na CPEDI v Hartpury ve Velké Británii. Když pak dostala k dispozici dánského hnědáka Mogelvangs Zidane, začala sbírat jeden úspěch za druhým.

 

 

V roce 2016 se jí splnil další sen. Dostala se do australského týmu pro paralympijské hry v Riu. Tam se jí povedlo dojet v individuálním hodnocení v Gradu II na páté příčce a o dva roky později na Světových jezdeckých hrách obsadila jednou čtvrté a jednou páté místo.

 

Aktuálně nejvýše postavená australská jezdkyně na žebříčku FEI má našlápnuto i do Tokia, kam se opět probojovalo celé družstvo. Právě Emma by měla patřit k nežhavějším želízkům v ohni.

 

Jak Emma říká, bez podpory její rodiny, by nikdy nebyla tam, kde je. Zároveň ale ona musela, a stále musí, prokazovat ohromnou sílu. Je to tedy hlavně její povaha, co jí žene kupředu. „Je důležité, abyste pořád měli, na co se těšit. Život je příliš krátký, abyste ho mohli považovat za samozřejmost. Je důležité také věnovat čas a energii tomu, co máte, a neztrácet ho tím, co nemáte.“

 

Foto: FEI 

 

Zdroj: FEI, Wikipedia, AUS NF, Eurodressage