Rakušan Pepo Puch se věnoval všestrannosti na nejvyšší úrovni, startoval i na olympiádě. Military jezdil až do nešťastného pádu, který naprosto obrátil směr jeho kariéry. Je tu nový díl rubriky Světová jezdecká star.

 

 

 

Josef Puch, jemuž neřekne nikdo jinak než Pepo, se narodil v roce 1966 v Grazu v Rakousku. Odmalička miloval koně, ale vyučil se kominíkem. „Kominictví jsem se věnoval od patnácti let. Všichni mi říkali, ať nejsem profesionálním jezdcem, ať si najdu pořádnou práci. Rakousko je země, kde bývá hodně sněhu, a tak mají kominíci práci hlavně v zimě. A já jsem hledal přesně něco, čemu bych se věnoval v zimě, abych měl v létě čas na koně,“ vzpomínal v rozhovoru pro Mezinárodní jezdeckou federaci FEI Pepo, s tím, že kominickou firmu dodnes vlastní a vede, i když už pouze od stolu.

 

 

 

Pepo Puch si vyzkoušel nejednu disciplínu. Věnoval se vytrvalosti v době, kdy toto odvětví teprve vstupovalo do světa jezdeckého sportu. V roce 1990 startoval na Světových jezdeckých hrách ve Stockholmu. Soutěž na 160 kilometrů v sedle koně Flipp-Flopp and Fly tehdy nedokončil.

 

Na vrcholné úrovni se v dalších letech zaměřil už jen na všestrannost. Ačkoliv má rakouské občanství, závodil za Chorvatsko. Pod chorvatskou vlajkou jel v letech 2001, 2003 a 2005 na mistrovství Evropy, v roce 2002 a 2006 absolvoval Světové jezdecké hry a úspěšně dokončil olympijskou soutěž v Aténách (2004). 

 

 

V létě roku 2008, jen pár dní po startu v CICO3* v Pardubicích, nastoupil v německém Schenefeldu do tříhvězdové terénní zkoušky. Byl to kros jako desítky jiných, a byl to kros poslední. 

 

Na vině byla paradoxně bezpečnostní airbagová vesta. Na překážce číslo pět mu vlivem defektu vesta za jízdy doslova explodovala na těle. Kůň se splašil, a Pepo, uvězněný ve vestě, se v pádu nemohl zarolovat a dopadl tak nešťastně, že si zlomil krční obratle. Na to, že nemůže hýbat rukama ani nohama, si stěžoval už v době, kdy ho na místě ošetřoval lékař. Do nemocnice ho transportoval vrtulník. „Šest měsíců jsem byl paralyzován na lůžku. Kdybyste se podívali na moje rentgeny, nevěřili byste, že někdy ještě budu chodit,“ popisoval jezdec. 

 

 

Byli to koně a hlavně přátelé, kdo rakouskému jezdci pomohli zpátky do života. Nebrali zřetel na prognózy lékařů a dovezli Pepa do stáje. Když ho vysadili na jednoho z jeho svěřenců, nedokázal se v sedle sám udržet. Tak jeden z jeho kamarádů jel na dalším koni zprava a druhý zleva, aby ho drželi mezi sebou. Třetí koně vedl. Jezdili takto spolu pravidelně třikrát denně!

 

„Necítil jsem ruce ani nohy, a jsem si jistý, že díky této formě hipoterapie můžu zase chodit. Můžu řídit i auto. Díky tomu se mi vrátila určitá kvalita života,“ uvedl Pepo v rozhovoru pro FEI. Následkem nešťastného pádu je z něj nakonec takzvaně nekompletní paraplegik. 

 

 

Pepo o sobě říká, že není žádný talent od boha a vždy potřebuje cíl, kvůli němuž tvrdě pracuje. „Vzdát se? To nikdy. Co je myslitelné, je i proveditelné. Žádný lékař mi nikdy neřekl, že něco nemůžu,“ vysvětluje svoji filozofii.

 

Každodenní práce se mu vyplácí. Tři roku po osudné soutěži v Schenefeldu se objevil na startovní listině paradrezurního mistrovství Evropy v Moorsele v Belgii. S koněm Good Boy´s Feeling vyhrál týmovou i individuální úlohu v příslušné kategorii, ve freestylu byl druhý. Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat.

 

Z kontinentálních šampionátů má celkem devět zlatých medailí. Účastnil se Světových jezdeckých her v Caen a v Tryonu v letech 2014 a 2018. Z obou akcí si dovezl dvakrát dvě stříbrné medaile. A ve své sbírce má i nejcennější kov z paralympijských her. V sedle klisny Fine Feeling S zvítězil v roce 2012 v Londýně a o čtyři roky později se radoval v Riu, kde triumfoval s oldenburským valachem Fontainenoir.

 

Jeho aktuální stájovou jedničkou je hanoverský valach Sailor´s Blue, s nímž při mezinárodních závodech CPEDI málokdy najde přemožitele. 

 

 

Z každého rozhovoru s Pepo Puchem je znát pokora, ale i smysl pro humor. „Jsem jen pasažér. Moc toho v sedle nemůžu udělat. Například jedna moje klisna nesnášela déšť. Spadly tři kapky a ona odešla domů. Neměl jsem sílu, abych jí donutil zůstat venku,“ smál se v rozhovoru Pepo Puch. 

 

Vztah s koňmi je pro něj zároveň největší motivací. „Nejdůležitější je, abych žil se svými koňmi. Potřebuji je cítit, to opravdové partnerství. Nejsem dobrý jezdec, takže potřebuji, aby za mě bojovali. Opravdu rád chovám koně a hledám si k nim cestu, to je můj životní styl.“ 

 

Zdroj: www.fei.org, www.paralympic.org, www.oeps.at

 

Foto: FEI / Liz Gregg