Už více než tři desítky let patří k vozatajské špičce. Na svém kontě má řadu titulů z největších mezinárodních akcí. A to navzdory smůle, která ho místy v jeho kariéře provázela. Je tu další díl z rubriky Světová jezdecká star. Tentokrát je věnovaný Ijsbrandovi Chardonovi.

 

 

Nizozemský jezdec čtyřspřeží Ijsbrand Chardon vybojoval první cenné kovy na mistrovství světa v roce 1986 v Ascotu, kde obsadil druhé místo v soutěži jednotlivců a první místo v hodnocení týmů. Bylo mu tehdy pouhých pětadvacet let. 

 

 

Do historie Světových jezdeckých her, jež jsou pro zástupce neolympijských disciplín skutečným vrcholem, se Chardon nesmazatelně zapsal nejen sportovními úspěchy. 

 

Absolvoval všechny ročníky. Při prvním, ve Stockholmu v roce 1990, získal bronz mezi jednotlivci a byl členem týmu, který skončil na druhé příčce. O čtyři roky později, doma v Haagu, zaznamenal dvě třetí místa. V roce 1998 v Římě už Nizozemci vyhráli, Chardon jako jednotlivec dojel těsně za medailisty. 

 

A pak přišel rok 2002 a Jerez de la Frontera. Tehdy Chardon, přestože byl stabilně jedním z nejúspěšnějších vozatajů, nepatřil k horkým adeptům na vítezství. Do této role pasovala média i příznivci spřežení spíše Němce Christopha Sandmanna a Michaela Freunda nebo Švéda Tomase Erikssona. Šance Chardona se ještě zúžily, když během sezony přišel kvůli zranění o jednoho z koní ze své čtyřky. A když se těsně před hrami zranil i jeho nejzkušenější maratonský kůň, na vysoké pozice by ho netipoval asi nikdo. 

 

„Musel jsem si půjčit koně jménem Cisco. Půjčil mi ho kamarád, bývalý člen holandského týmu, Ad Aarts. Byl jsem nucen si přiznat, že sezona nejde vůbec podle plánu, k ideálu to mělo fakt hodně daleko,“ řekl později k situaci Chardon. Jenže k překvapení všech předvedl v Jerezu nejlepší drezuru. V maratonu sice ztratil, ale držel se na dosah titulu. Parkur tak divákům přinesl napínavý souboj právě mezi Chardonem a favorizovaným Sandmannem, z kterého nakonec vyšel vítězně Holanďan. Bronz bral další z favoritů Tomas Eriksson ze Švédska. Chardon tento triumf považuje za největší úspěch v kariéře. A jak by ne. Kdo může říct, že porazil nejlepší jezdce světa, s koněm, jehož si vypůjčil nedlouho před startem…

 

Následovaly hry v Cáchách, a byl z toho bronz pro tým a stříbro pro Chardona v individuálním klání. Další noční můra se odehrála v Kentucky v roce 2010. Tehdy totiž někdo poškodil Chardonův maratonský kočár. Chardon v den terénní zkoušky zjistil, že sedačka kočáru, který byl v uzavřeném prostoru závodního areálu, byla rozřezaná. Na kočáru byly také stopy oleje, a tak v týmu Holanďanů panovala obava, že bylo nějak manipulováno s brzdami.

 

Celá věc nevelkou vozatajskou komunitu nemile překvapila. Všichni se znají a Chardon i kolegové naprosto vyloučili, že by se jednalo o nějaký konkurenční boj. Australan Boyd Exell nabídl Chardonovi zapůjčení kočáru, ale Nizozemec byl schopen ten svůj dát do pořádku a se zpožděním oproti původní startovní listině vyrazil na maraton… A vyhrál ho. Celkově skončil druhý právě za Exellem, Nizozemci pak brali zlato jako družstvo. 

 

Medaile má Chardon také z Normandie (2014) a Tryonu (2018), a to vždy z týmového hodnocení. 

 

 

 

Kromě Světových jezdeckých her zářil, a stále září, Chardon také při dalších vrcholných akcích FEI. Je čtyřnásobným mistrem světa v soutěži týmů, trojnásobným individuálním mistrem světa, mistrovství Evropy vyhrál jako člen družstva třikrát, jako jednotlivec jednou. Pravidelně se kvalifikuje do finále Světového poháru. V roce 2016 dokázal zvítězit, dvakrát byl druhý a na třetí příčku dosáhl čtyřikrát.

 

 

V rodině mu mezitím vyrostla silná konkurence. Jeho syn Bram, narozený v roce 1993, se přes soutěže pony, kde posbíral několik zlatých medailí, dostal mezi nejužší světovou špičku a v roce 2019 porazil otce ve finále Světového poháru.

 

Ilustrační foto: FEI / Leanjo de Koster