Život manželů Neumannových je téměř celý propojen s koňmi, a tak není divu, že u koní se Ilona s Cyrilem seznámili. Po revoluci začal Cyril vydávat jezdecký zpravodaj Jezdec, ale také založil sedlářskou dílnu s jezdeckým obchodem. Pak ovšem přišla možnost provozovat jízdárnu ve Ctěnicích a musel se rozhodnout, čemu dá přednost.

 

„Zdejší stáje tehdy byly jedinou opravenou budovou, jinak to tady ve Ctěnicích byly doslova ruiny. Dostali jsme příležitost zúčastnit se konkurzu na provozování jízdárny. Měla to být především služba veřejnosti, kde by lidé mohli jezdit na koních. Připravili jsme tedy projekt a přihlásili se, aniž bychom očekávali, že to vyhrajeme. Ale stalo se,“ vzpomíná Ilona Neumannová v podcastu EquiRadia.

 

„Díky tomu, že Ilonka pracovala v nadnárodní společnosti a vydělávala na tehdejší dobu poměrně hodně peněz, tak já jsem si mohl dovolit začít od nuly, půjčit si peníze a podnikat. Založili jsme sedlářskou dílnu a jelikož se nám dařilo docela dobře, měli jsme čtyři zaměstnance. Nic méně pak nám přišla do cesty ta ctěnická nabídka a my jsme znovu začali uvažovat o tom, že bychom se vrátili ke koním. Pro mě to byl trochu problém, jelikož jsem celý život seděl na dvou nebo třech židlích. Do toho jsem vydával časopis Jezdec a Jezdeckou ročenku. Chvilku jsem tak nevěděl, co dělat dřív. Pochopil jsem, že v kombinaci s koňmi to již nepůjde. Proto jsme se dohodli s Honzou Hauzerem a on si ten obchod ode mě koupil. Díky tomu jsme měli do začátku ve Ctěnicích nějaké peníze a plně jsme se opřeli do budování jezdecké školy,“ připomíná důležité rozhodnutí, které přišlo zhruba v roce 1997. 

 

 

Samotné otevření Jezdecké společnosti Ctěnice se však kvůli různým komplikacím oddalovalo. „Původně jsme chtěli začít někdy na jaře, ale kolaudace se vlekla a koně tam nebylo možné nastěhovat. To se povedlo až v listopadu, což si pamatuji zcela přesně, jelikož se na to vážou silné emoční vzpomínky, které člověku uvíznou v paměti. Byla tehdy zima, mrzlo, byl sníh a my jsme prostě přivedli do stájí první tři koně,“ vypráví Cyril. Koní postupně přibývalo a netrvalo dlouho, než se zaplnilo všech dvacet boxů. 

 

„Tenkrát těch stájí v okolí nebylo mnoho. Zatímco v posledních deseti letech jich vyrostlo mnoho, před těmi pětadvaceti lety byli v podstatě jediní. Abychom mohli naplňovat hlavní koncept, ke kterému jsme se zavázali ve smlouvě, koupili jsme dvě pony klisny z Kladrub nad Labem. My jsme tedy chtěli koupit jen jednu, ale pan doktor Záliš tenkrát řekl, že buď obě, nebo žádnou. A protože to byly polosestry, tak jsme je vzali obě. Ještě jsme koupili jednu kobylku a postupně se k nám dostali i další koně, jako třeba Amigo, jehož tu máme dodnes – je mu 28 let. Koupili jsme ho jako tříletého od Jirky Cipry. Stalo se nám také, že nám nějací koně zůstali po klientech,“ připomíná Ilona neobvyklou situaci, kdy si majitelka ve Ctěnicích ustájila dva koně a později se o ně zcela přestala zajímat. 

 

I když zájem o ustájení ze strany soukromých majitelů byl velký, vždy bylo nezbytné držet kapacitu pro koně Jezdecké společnosti Ctěnice. „V té největší vlně jsme měli asi patnáct koní určené pro veřejnost a zbytek jsme zaplňovali komerčně,“ říká Cyril. „Jak zmiňovala Ilonka, tenkrát tady těch areálů mnoho nebylo, ale dnes je jen kolem Vinoře v okruhu pěti kilometrů kolem tří stovek koní. Ještě před dvaceti lety jsme byli ojedinělá jízdárna v moderním prostředí. Majitelé si k nám koně velmi rádi stěhovali. Dnes s ohledem na to, že jsme památkově chráněný objekt a nelze vše přizpůsobit provozu jízdárny, běžné standardy velkých jezdeckých areálů nesplňujeme. Ale v té době to bylo jinak. Stáli jsme tak například i u zrodu jezdeckého sportu handicapovaných. Na našem kolbišti se konala první dvě mistrovství handicapovaných jezdců. Patnáct let se tu také konal seriál pro děti na pony, přičemž pony sport v České republice teprve začínal. Poslední ročníky však už byly trochu problematičtější, jelikož vznikly nové areály a najednou jsme se dostávali do situací, kdy už podmínky pro pořádání závodů, byť jen malého dětského turnaje, nebyly úplně korektní. Proto jsme od toho upustili a přenechali organizaci závodů těm velkým hráčům,“ pokračuje Cyril. 

 

 

A jakou mají dnes manželé Neumannovi vizi do budoucna? „V plánování jsme už trochu opatrnější. Mě bude za pár měsíců šedesát pět let a člověk začíná ta léta počítat. Už se trochu bojíme kupovat mladé koně. Ale třeba jsme koupili nedávno poničku pro naši vnučku a několik mladších koní, kteří nám snad ještě nějaký čas vydrží, tady ještě máme. Ta nová krev člověka trochu nakopne, ale jinak si uvědomujeme, že provozovat jezdeckou školu není legrace a víme, že naše děti to po nás převzít nehodlají,“ konstatuje Cyril. 

 

„Také se samozřejmě zaobírám tím, co bude dál,“ navazuje Ilona. „I díky vnučce a zmíněné poničce mám novou motivaci. Chtěla bych vydržet co nejdéle, nejsem z těch, co by cokoliv chtěli vzdávat, ale také si uvědomuji, že mě často něco zabolí a fyzických sil není tolik. A hlavně se děsím momentu, kdy by nám odešel ošetřovatel koní. To je ostatně noční můra všech majitelů stájí. My máme štěstí na úžasného ošetřovatele, ale také on má už svůj věk a nevíme, jak dlouho to tady s námi vydrží. Takže obavy z případných komplikací občas jsou.“

 

Ilona ani Cyril však rozhodně nechtějí přemýšlet nad tím, že by ve Ctěnicích skončili. „Žádný dlouhodobý plán nemáme a necháváme to plynout. Těch dvacet pět let jsme to tady doslova budovali. Když jsme sem přišli, byly všude okolo ruiny. Když někomu dnes ukážeme fotografie z té doby, nepoznají konkrétní místo, kde byl snímek pořízen. Jezdili jsme sem po výmolech, byli jsme jedni ze strůjců celého prostředí okolo Ctěnic, takže je to pro nás emoční záležitost a vůbec si nedokážeme představit, že bychom jednou měli přijít do Ctěnic, kde by již byl někdo jiný, nebo už tady ani koně nebyli. Bylo by to podobné, jako prožívají dnes staří pamětníci libockého zahradnického areálu. Když tam s nimi sedíme v restauraci, tak říkají: ‚Tady stál Saturn, tady stál tamten kůň.‘ To je prostě těžké si něco takového představit, že bychom zažili tady,“ dodává Cyril Neumann ve vysílání EquiRadia s odhodláním pokračovat ve Ctěnicích tak dlouho, jak to fyzické a psychické síly dovolí.