Rudolf Doležal dosáhl v roce 2019 vítězného hattricku ve finále Českého skokového poháru, a to i přesto, že nemá za zády luxusní jezdecký areál. Ve své stáji v Sobětuši je se svou rodinou velmi spokojený.

 

Jak se zrodila myšlenka mít vlastní stáje?

Vždycky bylo mým snem si nějakou stáj vybudovat, kam se člověk nastěhuje a bude tam žít, pokud možno do konce života, a dělat to, co má rád. Čtyři a půl roku zpátky se naskytlo toto místo v Sobětuši, které bylo na prodej. Přijel jsem se sem podívat, rozhlédl se zde a byl jsem rozhodnutý během pár minut. Jen jsem se domluvil s bývalou majitelkou, že sem přivezu ještě svou manželku, aby i ona řekla, jestli zde chce trávit život. Byla se mnou za jedno.

 

 

Jak náročná byla investice, museli jste se zadlužit?

Samozřejmě každá investice je náročná, musel jsem využít hypotéku. U koní je to tak, že nelze peníze postupně střádat, musíte neustále investovat. Peníze jsou potřeba. Každé ráno se probudíte a víte, že kůň musí dostat nažrat a spoustu dalšího. Tak to prostě je.

 

Co jste za poslední roky stihli vybudovat či vylepšit?

Každý rok se snažíme dělat jen nějakou drobnou úpravu či malé vylepšení, nic závažného zatím nebylo potřeba. Byly tu boxy, malá písková jízdárna a pískový výběh, a to mi, jak jsem zjistil, doposud opravdu stačilo. Dalo se z toho vytvořit to, co se mi povedlo. Do budoucna je mým snem vybudovat si jezdeckou halu, protože v tomto podnikání je hala potřeba.

 

Čím vším váš areál disponuje?

Máme stáj a budova přechází dále v bydlení, z bytu jdu dveřmi rovnou do stáje, tak jsem si to vždycky přál. Když s koňmi pracujete, musíte s nimi být v kontaktu. Kolikrát se stane, že slyšíte večer bušení ze stáje, tak vyběhnete a jdete zkontrolovat, jestli je vše v pořádku. Stáj má kapacitu devatenáct boxů včetně dvou malých boxů pro poníky. Venkovní jízdárna má rozměr 20 x 60 metrů, přičemž celkově mám k dispozici asi sedm tisíc metrů čtverečních. Je tu zahrada s hřištěm pro děti a také skladovací prostor na seno a slámu.

 

Většina boxů je obsazena vašimi koňmi?

Ano, většina koní je mých. Rozhodl jsem se jít touto složitější cestou. Mám sportovní a mladé koně, které pořídím a připravuji dál, když se to podaří, nějakého prodám. Mám také chovné klisny a mladé koně na odchovnách. Vždy zde mám také dva až tři koně svých blízkých přátel, které sám jezdím.

 

 

Předpokládám, že celý provoz nelze zajistit jen ve dvou s manželkou. Máte nějaké zaměstnance?

Ano, mám zaměstnanou ošetřovatelku a na částečný úvazek také bereitera, který mi pomáhá jezdit mladé koně a obsedat. Perfektně koně připravuje, když nemůžu já. 

 

Do jaké míry je pro vás limitující mít vlastní stáj a zároveň u toho jezdit po závodech?

Zatím se mi to daří poměrně sesynchronizovat tak, abych nemusel vybrané závody odříkat. Při nejhorším to vypadá tak, že si ráno přivstanu, nakrmím, vymístuji část boxů, pak vyrazím na závody, třeba na Hradištko, což je naštěstí jen hodina cesty. Odzávodím, večer se vrátím a pokračuji dál v práci. To k tomu prostě někdy patří.

 

Jak probíhá váš běžný pracovní den, když nejste zrovna na závodech?

Ráno vstanu, sejdeme se ve stáji a pomůžu se zaměstnanci nakrmit. Pak si dáme kávu, odvezu dceru do školy, syn ještě do školky nechodí, tak mi tu někdy pomáhá. Vyházíme hnůj, ošetřujeme a pohybujeme koně. Jelikož nemám halu, v zimě funguji jako za starých časů – z koňského hnoje mám vytvořenou kruhovou jízdárnu, ta je použitelná za jakéhokoli počasí. Večer si zatím krmím sám, protože na to mám čas a těší mě to. Odcházím pak se spokojeným pocitem domů.