Když někoho zasáhne vážná nemoc nebo úraz, ale on bojuje a dotáhne to dál než mnozí zdraví lidé, je to velmi inspirativní. Mezi takové bojovníky se řadí čtyřiatřicetiletá jezdkyně Natasha Baker. Britka, která má na kontě mnoho titulů ze soutěží v paradrezuře, se narodila zdravá.
Vše se změnilo, když jí bylo čtrnáct měsíců. „Jeden den jsem běhala kolem stolu v kuchyni, bylo to večer. Najednou jsem upadla. Znáte to, to se stává, tak mě máma zvedla, oprášila oblečení, potom mi dala večeři, koupel a uložila mě do postele,“ vypráví Natasha svůj příběh.
„Jenže následující ráno neslyšela nic z mojí ložnice. Tak tam přišla a já jsem byla jako hadrová panenka. Jen jsem ležela. Nemohla jsem ani plakat, nemohla jsem vůbec pohnout žádnou částí těla.“
Natashe diagnostikovali transverzální myelitidu. Jde o poměrně vzácné zánětlivé onemocnění míchy, jehož původ může být bakteriální, virový, nebo může mít souvislost s autoimunitním problémem. V důsledku toho úplně ztratila cit a schopnost pohybu v nohou. Zpočátku jezdila na vozíku, po intenzivní a dlouhodobé rehabilitaci může chodit s holemi.
Koně, nedílná součást života
Rodiče Natashy provozovali farmu, její maminka jezdí na koni a ona tak mezi nimi vyrostla. „Koně byli vždy hlavní součástí mého života. Měli na mě vliv od útlého věku. Milovala jsem být někde venku v jejich blízkosti,“ říká jezdkyně, která dodává, že lásce ke koním ji učil také její děda.
„Jsou mojí největší vášní,“ říká, přestože ji rodiče vedli i k jiným zálibám. V „sedle“, které bylo opatřeno košíkem, seděla už jako dvouleté batole. Vždy chtěla jezdit a tato touha ji neopouštěla ani později. Na farmě ale nebyl kůň vhodný pro dítě s postižením, a tak začala docházet na hodiny v rámci fyzioterapie. „Mít tu možnost pravidelně jezdit, dělat to, co jsem vždy chtěla, to byl úžasný pocit. Dostat se do sedla a dělat tak něco normálního, když běžně jste velmi limitovaní, to přináší určitý pocit svobody.“
Už v dětství snila Natasha o účasti na paralympiádě. Pozorně sledovala televizní přenosy z her v Sydney v roce 2000 a stanovila si to jako cíl. O jedenáct let později se její sen začal plnit. V roce 2011 vyhrála s velkopolským hnědákem Cabralem mistrovství Evropy v Moorsele. Získala tam hned dvě zlaté medaile.
V další sezoně pak před domácím publikem triumfovala na paralympijských hrách. I v Londýně ji nesl Cabral a opět brali dvě zlata. Valach je prozatím nejúspěšnějším koněm její kariéry. V sezoně 2013 opět dominovali na evropském šampionátu a o rok později si vyjeli individuální stříbro na Světových jezdeckých hrách v Normandii. Britové tam navíc brali první místo jako tým. Nejcennější kovy si odvážela také z Ria, kde se paralympiáda konala v roce 2016. I tehdy u toho byl Cabral.
V následujících letech sedlala i další koně. S klisnou Sookie St. James má dvakrát druhou příčku na mistrovství Evropy 2015 v Deauville. Na mistrovství světa 2022 v Herningu získala stříbro a bronz s hanoverskou hnědkou jménem Keystone Dawn Chrous, sezonu před tím na hrách v Tokiu s ní dojela druhá ve dvou individuálních úlohách, což pomohlo družstvu ke zlatu.
Vrcholy sezony 2023 vynechala. Důvodem byla radostná změna v osobním životě, narodil se jí syn Joshua. V letošním roce má Britka v plánu vrátit se do soutěžních obdélníků.
Neptat se, proč já…
Natasha měla vždy jasno nejen o tom, čeho chce dosáhnout, ale i jak toho dosáhnout. Když se jí rok po prvním olympijském úspěchu v Londýně ptali reportéři britského serveru Horse and Rider, jak se připravuje na ty nejvýznamnější závody a vyrovnává s tlakem, řekla: „Já osobně dodržuju svou rutinu. Musím si být jistá, že jím to správné jídlo, které mi dodává správnou energii. Probírám to i se svým psychologem, jakým způsobem mám o soutěži přemýšlet. Naučila jsem se postoj, že pokud udělám maximum já i můj kůň, nemám se čeho bát. Pomáhá mi to vědomí, že je to vlastně to samé, co děláme doma, jen je to v jiné aréně.“
O nervozitě, strašákovi mnoha sportovců, se také rozmluvila. „Myslím, že by bylo nenormální nebýt nervózní. Ale můžete to využít ve svůj prospěch. Když jsem začínala, bývala jsem tak strašně nervózní, že jsem zapomínala úlohu. Došlo mi, že takto si to neužívám. Že závodím, abych si to užila. Uvědomila jsem si, že při tréninku také dělám pořád to samé. Že není důvod být tak nervózní, a najednou koně začali také pracovat mnohem líp, protože jsem se uvolnila.“
Podle Natashy je nesmírně důležité se nelitovat. „Musíte přijmout to, co máte. Jen to, že máte hendikep, neznamená, že nemůžete něčeho dosáhnout. Parajezdci musí mít opravdu dobré mentální nastavení. Nemůžete se pořád ptát, proč pávě já…“.
Zdroj: FEI, Horse and Rider, web Natashy Baker
