Spojené státy americké mají silnou parkurovou reprezentaci. K nejstálejším oporám patří Laura Kraut, která se po významných akcích po celém světě pohybuje už tři desítky let. Její kariéra je nesmírně zajímavá, od dětských začátků se sestrou, s níž dodnes spolupracuje, přes odchod z univerzity, práci jako nájemní jezdec, až po cenné kovy z olympiád.
Laura Kraut se narodila v Camdenu v Jižní Karolíně. Bylo to v roce 1965, a už o tři roky později seděla poprvé v sedle. Její maminka koupila jí i její sestře Mary Elizabeth první jezdeckou lekci, a rozhodla tak o životní cestě obou svých dcer.
Společně začaly docházet do pony klubu, společně pokračovaly v ježdění jako náctileté, společně se rozhodly pro práci ve sportu a společně fungují dodnes. Laura jako profesionální jezdec a trenér, Mary Elizabeth jako manažerka jejího týmu, která se stará o chod stájí, zaměstnance i vedení jezdecké školy.
Jít za svým snem
Lauře koně učarovali od prvního okamžiku. Že chce být jezdkyní, věděla už v dětství. „Máma byla do koní poblázněná, a tak jsem to po ní asi zdědila. Jak jsme se sestrou rostly, dostaly jsme poníka. Ale jezdectví bylo už v té době nesmírně nákladné, zvlášť po přechodu do juniorského věku. My jsme v tomto momentu měly štěstí, napadlo nás, že budeme jezdit koně ostatním majitelům. A tak jsme šly makat. Pracovaly jsme pro Hunter Hill Farm a zkusily jsme si vše. Jezdily jsme různé typy koní, obsedaly jsme, naučily jsme se základy veteriny,“ vzpomíná jezdkyně na to, jak získala cenné zkušenosti.
V devatenácti letech si byla jistá, že se chce vydat na dráhu profesionálního jezdce. „Šla jsem sice na univerzitu, ale už od začátku jsem věděla, že to nechci. Po prvním semestru jsem řekla tátovi, že odejdu ze školy, protože je to jen mrhání jeho penězi a mým časem. Odpověděl mi, že mohu, ale musím se začít živit sama,“ popisuje Laura.
A tak začala pracovat jako ošetřovatel a jako jezdec, kterému se v USA říká „catch rider“. „Vyrážela jsem na závody sama jen se sedlem. Jezdila jsem parkury s jakýmkoliv koněm, kterého bylo potřeba odjezdit. Kdokoliv potřeboval jezdce, byla jsem připravená. Šla jsem z koně na koně. Dodnes si pamatuji závody v Kentucky, kde jsem absolvovala dvaašedesát jízd v jednom dni. To už by dnes nebylo možné“ líčí s tím, že taková věc je pro ni dávno nepředstavitelná.
Jako „catch rider“ se v USA pořád jezdci živí. Jde v podstatě o nájemního jezdce, který závodí nebo převádí koně, jehož normálně nejezdí ani netrénuje. Často s ním poprvé skočí nějakou překážku chvíli před soutěží na opracovišti. Přináší to svá rizika, ale zároveň zkušenost s různými koňmi. „Osobně si myslím, že nejlepší způsob, jak nasbírat zkušenosti, je najít si stáj, kde hledají pracovního jezdce. Byť třeba až třetího, čtvrtého v pořadí důležitosti. A nebát se práce. Makat a makat, to je moje rada.“
Světový pohár
Píle se Lauře vyplatila. Spolu se sestrou dokázaly vybudovat vlastní stáj a jezdeckou školu. Na nejvyšší úrovni na sebe poprvé upozornila v roce 1992, kdy startovala s koněm Simba Run ve finále Světového poháru v americkém Del Mar a dojela desátá.
Celkem do finále série postoupila devětkrát v kariéře, ale na rozdíl od jiných významných mítinků se jí ho nikdy nepovedlo vyhrát. Nejlepším umístěním byla pátá příčka v roce 2003 v Las Vegas s jedním z jejích hvězdných koní holandským teplokrevníkem Anthemem.
Jeden z nejhorších momentů kariéry spojuje americká jezdkyně právě s finále série, která se jela znovu v Las Vegas o dva roky později. Laura tam měla opět holandského hnědáka a patřila k největším favoritkám. „Vyhráli jsme spolu bodování Severoamerické ligy FEI. Před finále jsem s ním jela jedny závody, kde udělal něco podivného v rozeskakování, ale nepřikládala jsem tomu význam. Vyrazila jsem do Vegas, ale i tam jsem se na jeho hřbetě cítila zvláštně. Myslela jsem však, že jsme připravení. Dorazili všichni jeho majitelé, byl to kůň v majetku syndikátu, takže jich bylo hned několik. Seděli a sledovali, jak jsme skočili jedničku, pak dvojku a na trojce Anthem zastavil a shodil mě. Nikdy tohle nedělal. Později se ukázalo, že měl lehké zranění zad, a proto zastavil. Tak to bylo moje finále. Strašné! Pro mě opravdu moment, kdy jsem byla hodně dole.“
Olympijské úspěchy
Zatímco World Cup zůstává pro Lauru prozatím tak trochu nedobytný, na dalších významných akcích se jí dařilo. Dvakrát byla na stupních vítězů ve finále Poháru národů. V roce 2016 byla se Zeremonií členkou družstva, jež skončilo třetí. O rok později byli Američani druzí a Laura je podpořila výkonem v sedle bělouše Confu.
V sezoně 2018 zazářili američtí parkuroví jezdci na domácí půdě při Světových jezdeckých hrách. V Tryonu získali zlato a vedle Mclaina Warda, Devina Ryana a Adrienne Sternlicht se na tom podílela i Laura se Zeremonií. Ze Světových jezdecký her má i týmové stříbro, a to z roku 2006 z Cách.
Ve sbírce medailí má také dva kousky z olympijských her. V Číně v roce 2008 Američani vyhráli. Laura sedlala jednoho z nejvýraznějších koní, které v životě měla, holštýnského bělouše Cedrica. V Tokiu v roce 2021 byli reprezentanti USA aktéry představení, které se jen tak nevidí, a to rozeskakování o zlato v soutěži družstev. Tři dvojice za USA a proti nim tři špičkové dvojice ze Švédska.
Nakonec se radovali seveřani, ale všech šest dvojic překonalo rozeskakování v závěru extrémně náročného programu bez chyb. Laura Kraut, která sedlala hanoverského hnědáka Baloutinua, tak získala další trofej.
Vedle těchto úspěchů dokázala Američanka vyhrát nespočet Velkých cen na čtyř a pětihvězdových mítincích. Všichni koně, kteří ji v kariéře provází, patřili, či patří, k tomu nejlepšímu, co lze v kolbištích vidět. Laura říká, že vedle píle, měla i štěstí. „Mám štěstí na kolegy, na majitele koní, od nichž se mi dostává skvělé podpory. Všichni máme jednu zásadu, dělat to nejlepší pro koně. Mám kolem sebe hodně dobrých lidí, kteří jsou se mnou v dobrém i špatném,“ popisuje jezdkyně, jejíž velkou oporou je i životní partner, vítěz z olympijských her 2016 v Riu Nick Skelton.
Zdroj: FEI, Horsetelex, World of Showjumping
Foto: Christophe Taniére / FEI
