Každá jezdecká disciplína má své hvězdy. K nejzářivějším hvězdám v paradrezuře patří Sara Morganti. Italka, která závodí v Gradu I, tedy skupině jezdců, jež jsou nejzávažněji postiženi, nasbírala už hezkou kolekci medailí na šampionátech i paralympijských hrách.
Letos sedmačtyřicetiletá Sara začala jezdit na koních ve třinácti letech. „Docházela jsem do malého klubu nedaleko městečka, kde jsem v Itálii vyrostla. Rodiče neměli peníze na jezdecké lekce, takže jsem si na ně vydělávala prací ve stájích,“ vzpomíná jezdkyně.
Tehdy byla ještě zdravou dívkou, všechno se ale změnilo o několik let později. „Začala jsem vidět dvojitě a začala jsem mít potíže s chůzí,“ popisuje první příznaky své nemoci. „Po docela dlouhém čase, mnoha testech a mnoha návštěvách lékařů jsem si vyslechla diagnózu: roztroušená skleróza. Upřímně, v té době jsem si myslela, že můj život skončil. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že vyhraji nějaké medaile, nevěřila bych mu.“
Neznámá paradrezura
Roztroušená skleróza je, co do progrese a projevů, značně variabilní. Současná medicína nabízí jiné možnosti, než měla Sara v devadesátých letech, kdy u ní nemoc propukla. Navíc trpí velmi progresivní formou. Dnes Italka říká, že právě koně ji drží nad vodou. „Paradrezuru jako sport jsem objevila až v roce 2005, takže skoro deset let po diagnóze. Neměla jsem tenkrát internet, všechny informace jsem složitě hledala a v Itálii nebyla paradrezura nijak rozšířená,“ líčí Sara, která si nakonec našla trenérku.
„Potkala jsem Silvii Lucchesi, která se na paradrezuru specializovala, a začala jsem s ní spolupracovat. V roce 2005 a 2006 jsem se zúčastnila národního mistrovství. Oba šampionáty jsem se školním koněm vyhrála. To byl neuvěřitelný pocit!“
Pády a vzestupy
Sara po těchto triumfech musela opět přestat jezdit. Další ataka poškodila její míchu a nervový systém. Trpěla velkými neuropatickými bolestmi. „Když bolest neustupovala, řekla jsem si, že zkrátka musím zase zpět do sedla,“ říká jezdkyně o okamžiku, kdy se rozhodla, že se sportu nevzdá.
V roce 2009 zažila premiéru na mistrovství Evropy. Z norského Kristiansandu, kde startovala s Dollarem de Villanova, si dovezla bronz. Byla to první velká medaile. První v dlouhé řadě…
Na stupních vítězů stála znovu v roce 2013 v Herningu, 2015 v Deauville a 2019 v Rotterdamu. To už sedlala svoji aktuální jedničku klisnu Royal Delight. Spolu s osmnáctiletou hnědkou má ještě lepší bilanci na Světových jezdeckých hrách. Zlato získala v roce 2014 v Caen, stejně jako o čtyři roky později v Tryonu. Vyhrála i mistrovství světa loni v Herningu.
Paralympijských her se účastnila zatím třikrát, a to v Londýně, v Riu de Janeiru a Tokiu. Z posledních uvedených her má bronz. Touží po účasti v Paříži a pilně se na to připravuje. „Paříž je mým cílem a denně na to trénuji. Kromě Royal Delight mám k dispozici ještě dva mladší koně, Mariebelle a Ferdinanda. Zatím jsem si vybrala Royal, protože je z nich nejzkušenější. Ale i Mariebelle má velký potenciál, má příjemnou povahu a moc dobře se s ní pracuje,“ popisuje Italka. „Je to krásné mít tyhle tři koně pohromadě, jak mě vítají, když přicházím do stáje. Když někdy nemohu kvůli bolestem jezdit, je pro mě úžasné jen tak být s nimi.“
Život nekončí
Pro Saru jsou koně nejen sportovními partnery, ale fungují jako hlavní pomocníci při hipoterapii. „Jsem šťastná, že mohu jezdit. Moji koně se mi musí přizpůsobovat. Mám hodně slabé svaly, používám speciální výstroj, nohy mám fixované ve třmenech gumičkou a s koňmi komunikuji poklepáváním a hlasovými povely,“ vysvětluje italská reprezentantka.
„Mám progresivní formu, často se ráno vzbudím s velkými bolestmi, a kdybych neměla tuto vášeň, bylo by mnohem složitější udržet se v tomto stavu a jistě bych nebyla tak šťastná,“ říká jezdkyně, která se snaží povzbudit každého, kdo má podobný osud.
„Chtěla bych říct lidem, kterým byla právě sdělena tato diagnóza, že život nekončí. Přála bych si, aby také viděli své možnosti. I já jsem byla v temnotě v době po sdělení diagnózy. Ale řekla jsem si, že bych se neměla soustředit na to, co nemám a mít nebudu, ale na možnosti, které mám,“ říká Sara s tím, že velký problém spatřuje v malé informovanosti mezi lidmi a také stále ještě v nedostatečných službách pro vozíčkáře. „Ale tam vidím v posledních letech velký pokrok,“ dodává optimisticky.
Zdroj: FEI
Foto: Richard Juilliart / FEI