Marii Štvánovou znají v Itálii všichni pod jménem Mářa. Po boku významného jezdce Massima Grossata reprezentujícího Centro Sportivo Carabinieri ji jezdecká společnost vídá už devatenáct let.
Massimo s Mářou jsou dobří přátelé a po dlouhých společných letech mají spíše sourozenecký vztah. Během rozhovoru nám Marie prozradila, jak probíhaly její začátky v Přeštěnicích a také zmínila příležitost, kdy si mohla odchovat hříbě od své životní klisny.
Pamatujete si na svůj první kontakt s koňmi?
Do prvního kontaktu s koňmi jsem přišla, když mi bylo osm let. Bylo to v roce 1988, kdy se do Přeštěnic přestěhovala s koňmi moje nynější švagrová Vlasta a já jsem se rozhodla začít chodit vypomáhat do stáje. Většinu stráveného času ve stáji jsem pomáhala čistit boxy a vodit koně na pastvu. Za odměnu mě občas posadili na nějakého koně cestou z výběhu.
Jak jste v průběhu času získávala další jezdecké zkušenosti?
Moje rodina neměla s koňmi původně nic společného, ale s postupem času mě začal doprovázet do stáje můj bratr Libor. Právě tam se Libor s Vlastou seznámili, a tím se začal formovat nynější klub a zázemí Bártův dvůr. Jak šel čas, Libor začal na dvorku stavět boxy a Vlasta si začala stěhovat koně domů. Čím jsem byla starší, mohla jsem jezdit i některé sportovní koně jako například Sabinu, Maureta či Dominika. Se Sabinou jsem absolvovala své první parkury, s Dominikem první závody ve všestrannosti.
Proč jste se rozhodla odejít do zahraničí?
Před třiceti lety nebylo v České republice standardem mít vlastní jezdeckou halu. Celá zimní příprava probíhala venku a velmi závisela na počasí. V tu dobu jsem se rozhodla začít jezdit za zkušenostmi v zimě do zahraničí. Nejprve jsem byla ve Švýcarsku a další čtyři roky jsem se díky kamarádce z Tábora dostala do Itálie. Každý rok jsem střídala působiště, abych se naučila co nejvíce dovednostem a způsobům kolem sportovních koní. Takhle tomu bylo po dobu pěti let. Na podzim jsem vždy odjela do nové destinace a na jaře jsem se vracela pracovat domů pomáhat Vlastě s Liborem.
A co vás vedlo k tomu stát se profesionální ošetřovatelkou?
V roce 2004 mi nabídl v Turíně práci Massimo Grossato, který jezdí pro Centro Sportivo Carabinieri. Napoprvé jsem to odmítla a vrátila se tradičně zpět do Přeštěnic. Jedna z podmínek u Massima zněla, že musím mít řidičský průkaz na kamion. Ačkoliv jsem si nebyla s nástupem do italské stáje jistá, řidičský průkaz jsem si i tak rozšířila. V srpnu 2005 mě znovu kontaktoval Massimo s nabídkou a prosbou, zda bych mohla co nejdříve nastoupit. Už ani zdaleka netrval na řidičské skupině pro kamion. Nakonec jsme se dohodli a v září 2005 jsem se odstěhovala do Turína. Naše spolupráce bude letos v září trvat již devatenáct let.
Můžete nám popsat svůj typický den?
Můj klasický den začíná přesně v šest hodin ráno, kdy ihned po probuzení jdu do stáje nakrmit koně. Mám štěstí, že bydlím v malém bytě přímo v areálu, takže to mám do práce jen chvilku. Celkem máme u Massima ve stáji čtrnáct koní, ale já se starám jen o sedm z nich. Jsou to koně, které má Massimo k dispozici pro top sport. Po krmení následuje čištění boxů a většinou lehce po sedmé ranní, když je v létě dobré počasí, začínám dávat koně do výběhu. Kolem půl osmé přichází do stáje první jezdec. Každého koně se snažíme jezdit pravidelně alespoň hodinu a někteří chodí občas na lonž. Každý víkend trávím po boku Massima, a to jak na národních, tak mezinárodních závodech. V pondělí po závodech se snažíme koně nejezdit a dáváme jim úplné volno v boxe. Chceme jim dopřát co největší klid. Každé pondělí již tradičně vyčistím kamion a sbalím věci na další závodní víkend.
Přiblížíte nám, jak se u vás staráte o kondici špičkových koní?
Pro nás je velmi důležité, aby si koně zachovali svou přirozenost, a i přes velké nároky zůstali koňmi. Massimo je velký milovník etologie a velmi věří v přirozený přístup, i když se jedná o koně na nejvyšší úrovni. Drží se myšlenky, že koně jsou delikátní stvoření, ale nejsou z cukru. Naši koně toho musí hodně podstoupit, aby dosáhli dobrých výsledků. Příprava je náročná a koně musí být stále v kondici. Máme výhodu, že máme k dispozici pravidelně veterinární servis, který je většinou jednou týdně. Vše záleží na aktuální potřebě a plánu závodů. Veterinář sleduje koně, jak se pohybují pod sedlem i bez něj, a pokud je něco v nepořádku, tak to okamžitě řeší. Skokovou práci máme vždy ve středu. Systém je takový, že koně skáčou uprostřed týdne doma a od pátku do neděle závodí, další týden mají volno a takhle se to střídá stále dokola. Massimo má výhodu, že má momentálně dostatek koní, a tak je pro účast na závodech může střídat. Když je dobré počasí, tak všechny koně pouštíme do výběhu. Je potřeba, aby odpočívali a měli čas na sebe.
Máte nějakého koně, který vám přirostl k srdci víc, než ostatní?
Massimo většinou přiveze šestileté koně a od té chvíle si je připravuje a vede do velkého sportu sám. Je krásné pozorovat mladé koně, jak u nás dorůstají a mění se ve velké sportovce. V tomto případě bych chtěla zmínit koně jménem Lazzaro delle Schiave, který s Massimem skončil například desátý ve Velké ceně Spruce Meadows v Kanadě a následně byl prodán v roce 2019 do stáje Cianna O´Connora, kde podával skvělé výkony. Lazzaro mi dal možnost podívat se na největší jezdecké akce na světě. Dále bych chtěla zmínit klisnu Lady Luna, kterou považuji za svého životního koně. Před patnácti lety se opakovaně účastnila série Global Champions. Byla jsem do ní tak zamilovaná, že jsem Massimovi řekla, že pokud ji prodá, tak půjdu s ní. Nakonec to dopadlo tak, že po dokončení aktivní kariéry mi ji daroval. Odvezla jsem si ji do Přeštěnic a odchovala na ní dvě hříbata.
Můžete zmínit, které vlastnosti jsou nejdůležitější pro práci profesionální ošetřovatelky?
Podle mě je potřeba mít především chuť pracovat. To je klíčová vlastnost, bez které se nikam neposunete. Práce profesionálního ošetřovatele je jak fyzicky, tak také psychicky velmi náročná. Pravidelně se mi stává, že jedu kamionem a vezu s sebou šest koní přes celou Evropu úplně sama. Většinou se jedná o známé meetingy jako jsou polské Sopoty, portugalská Vilamoura či britský Hickstead. Letos mi je čtyřicet čtyři let a velkou náročnost začínám pociťovat. Avšak láska k mé profesi mě stále posouvá dál.
Jak se vzděláváte a zdokonalujete ve své profesi?
Nejlepší je se učit od ostatních. Člověk si musí připustit, že nikdy nebude vědět vše, ale vždy je možnost se vzdělávat a rozšiřovat své schopnosti. Když mám potíže nebo si nejsem jistá, tak se nebojím zeptat o radu či pomoc u jiných lidí, kteří mají s daným problémem více zkušeností. Je důležité si pamatovat, že vždy se máme co učit.