Nikola Vavříková nejraději vzpomíná na období strávené u rodiny Holíkových ve Zbožnici, s Ivou Holíkovou spolupracuje dodnes. Jako ošetřovatelka pracovala pro australskou jezdkyni v belgické stáji, poté se přesunula do stáje Horsepark, kde jak vzpomíná, pracovala v nadstandardních podmínkách. Nyní se věnuje studiu, koně ale vynechat nedokázala a několikrát týdně chodí jezdit. Do budoucna zvažuje pořízení vlastního koně.
Jak jste se dostala ke koním?
Pokud se to tak dá říci, tak mě ke koním přivedla v roce 2006 mamka, když už nevydržela mé naléhání a zaplatila mi tři lekce v JK Atrej, která se v té době nacházela v Čerčanech u Benešova.
Kde a jak probíhaly vaše jezdecké začátky?
Mé jezdecké začátky probíhaly nedaleko Benešova u Prahy ve Vranově. Tehdy tam působila jedna paní, minimálně rok jsem tam pravidelně jednou týdně jezdila ještě s kamarádkou na tréninky.
Kdo vás nejvíce naučil a ovlivnil?
Nejvíce mě naučila a ovlivnila Iva Holíková, se kterou spolupracuji do teď. Od svých patnácti let jsem pomáhala a jezdila v jejich rodinné stáji ve Zbožnici. Za zmínku stojí i Miroslav Půlpán, díky kterému jsem se naučila při tréninkách psychicky uvolnit, a Sandra Tomaisedová, která dokázala doladit mé jezdecké nedostatky, odstranit mé zlozvyky, a také mi dodala sebevědomí.
Kterými stájemi jste prošla, kde se vám nejvíce líbilo a proč?
Prošla jsem mnoha stájemi, zmíním proto jen ty, ve kterých jsem strávila delší dobu. Více jak dva roky jsem strávila v JK Modrý Baron, která sídlila v Nesvačilech. Tam jsem i párkrát vyjela na hobby závody a později splnila Zkoušky základního výcviku jezdce. Nejvíce se mi líbilo ve Zbožnici, kde má své koně rodina Holíkových. Právě u Holíkových jsem strávila několik let. Bylo tam neskutečně přátelské prostředí, ze kterého se postupně stávalo téměř rodinné. Krmila jsem, místovala jsem, dělala jsem všechno. Pomáhala jsem tu jezdit mladé koně, udržovala jsem provozní koně a občas jsme vyrazili do nedalekých Opřetic na závody, nebo jen na trénink. Ke Zbožnici jsem později přidala ještě již zmíněné Opřetice, protože se tam přestěhovala Iva s některými svými koňmi. Tam jsem také později začala pomáhat Sandře Tomaidesové.
Máte za sebou i krátkou sportovní kariéru v parkurech, proč právě tato disciplína? Vyzkoušela jste i nějakou jinou?
Parkur se mi líbí, protože v této disciplíně záleží na několika faktorech. Jednou z nich je souhra koně s jezdcem a vzájemná důvěra. Závodila jsem převážně s mladými koňmi, což mě bavilo nejvíce. U mladých koní mě na parkuru nejvíce baví to, že jezdec vidí každou chvíli nějaký pokrok. Co se týče mého závodění, nejvíce jsem se účastnila závodů na hobby úrovni, které považuji za ideální právě pro mladé koně. S nějakými mladými koňmi jsem se párkrát zúčastnila i oficiálních závodů na nižší úrovni. Nejvyšší úroveň závodů, kterou jsem absolvovala, byl parkur na úrovni L. Co se týče ostatních disciplín, vyzkoušela jsem si cross na hobby úrovni a moc se mi to líbilo. Kdybych měla tu možnost, ráda bych si vyzkoušela všestrannost.
Kromě toho jste působila jako profesionální ošetřovatelka, co se vám na této práci nejvíce líbilo? Co jste naopak dělala nerada?
Sama si netroufám říci, že bych působila jako profesionální ošetřovatelka, ale ošetřovatelku jsem dělala. Primárně jsem však dělala domácí ošetřovatelku, na závody jsem nejezdila. Na této profesi se mi nejvíce líbí celodenní kontakt s koňmi. Veškerá práce s koňmi mě baví, nemůžu říct, že bych něco dělala vyloženě nerada. Co mi trochu vadí, je zimní období u koní, všechno trvá dvakrát déle, do stáje jdete za tmy, ze stáje taky za tmy, vrstvíte oblečení a koním deky, při ježdění zas naopak všechno svlékáte, prostě nic zábavného.
Kde všude jste působila?
Jako ošetřovatelka jsem působila dva měsíce v Belgii. Pro mě to byla první zkušenost s ošetřovatelstvím a rovnou v cizí zemi. Byla to ale velice přínosná zkušenost. Navíc jsem tam pracovala pro australskou parkurovou jezdkyni, která byla jen o něco málo starší než já. Má druhá a zároveň poslední zkušenost s ošetřovatelstvím byla na Horseparku u rodiny Písaříkových. I tuto zkušenost hodnotím jako velice pozitivní, člověk pracoval v nadstandartních podmínkách s velmi kvalitními koňmi a perspektivními jezdci.
Co bylo náplní vaší práce?
V Belgii jsem dělala úplně vše, od krmení a kydání až po ježdění. Když jsem nejezdila já, chystala jsem koně pro svou jezdkyni nebo jsem lonžovala. Na závodech v podstatě to samé. Na Horseparku to bylo velice obdobné, jen mou prací bylo pouze ošetřování koní. Každý běžný den jsem ráno s ostatními členy týmu odbandážovala koně, v případě potřeby převlékla, pak jsme je odvedli do kolotoče nebo výběhů. Během dne jsme chystali koně na ježdění, stahovali je z kolotoče a výběhů a lonžovali jsme. Na Horseparku jsem často i některé koně jezdila. Nedílnou součástí této práce byla samozřejmě starost o veškeré jezdecké pomůcky.
Co by podle vás profesionální ošetřovatel měl umět?
Za mě by měl profesionální ošetřovatel umět pracovat pod tlakem, měl by dělat všechno precizně. Musí mít smysl pro čistotu a umět si rozložit svou práci časově tak, aby všechno stíhal. Pokud je něco, co by vyloženě měl umět, tak je to asi zaplétání a holení.
Vy jste také studentka vysoké školy, jak bylo náročné skloubit studium a práci u koní?
Studium a práce dohromady je vždycky náročné, zvláště když člověk dělá u koní. Všichni dobře víme, jak je práce u koní fyzicky náročná, což na psychice občas moc nepřidává. A pokud tomu člověk dává své maximum, nezbývá mu téměř žádný čas na sebe, natož aby mu zbývala energie na učení. Každopádně, všechno vždycky nějak jde.
Proč jste s touto prací skončila? Nechybí vám?
Já jsem se nikdy ošetřovatelství neplánovala věnovat dlouho, v podstatě jsem na Horsepark šla hlavně proto, že jsem studovala dálkově a potřebovala jsem zabít čas a začít samostatně žít, k čemuž jsou potřeba peníze. A koně bylo to jediné, co jsem v té době uměla. S touto prací jsem skončila hlavně proto, že jsem dodělala vysokou školu a chystala jsem se do navazujícího studia. A protože studuji učitelství, chtěla jsem již při dalším studiu učit na plný úvazek, a tak nezbylo nic jiného, než kariéru ošetřovatelky pověsit na hřebík. Také jsem se těšila na to, že můj život bude mít nějaký stálý a pravidelný režim, že budu mít čas i na sebe, což v profesi ošetřovatelky ne vždy jde.
Plánujete se k této práci někdy vrátit? Jak často se koním v současnosti dostanete?
Vyloženě to v plánu nemám, ale vždycky si připomínám to, že ke koním se můžu vždycky vrátit. Třeba až to školství přestanu psychicky zvládat. V současnosti se ke koním dostanu tak dvakrát až třikrát do týdne. Přes zimu mi vždy ubyde práce, protože není sezóna a většina jezdců si tak zvládá jezdit své koně sama nebo jim dávají delší pauzu.
Jaké máte cíle a plány do budoucna?
Mým cílem je letos dokončit vysokoškolské studium a věnovat se své práci učitelky naplno. Plánuji dál jezdit a spolupracovat s nynějšími jezdci. Do budoucna bych si chtěla pořídit i něco svého a pak kdo ví, co mi osud přinese.
Foto: poskytla Nikola Vavříková
