K jezdectví se dostala Michaela Pavlíková původně úplnou náhodou. Ve čtrnácti letech chtěla nejdříve být cukrářkou, to ještě ale netušila, že v tom samém roce 2009 jí přijdou do cesty koně. „U nás ve vesnici kousek nad naším barákem na kopci stavěl někdo dřevný přístřešek pro koně a my jsme to šly s kamarádkou obhlédnout. Potkaly jsme tam milou paní a ta nám řekla, že jestli chceme, můžeme ve středu přijít, že přiveze kobylu a bude jí koupat. Kobylka se jmenovala Lunarie a v té době měla krásných dvacet let. No, a tak to všechno začalo,“ vzpomíná profesionální ošetřovatelka koní.
Za své první kontakty s koňmi vděčí paní MVDr. Karin Slezacek, která je úspěšnou chovatelkou dostihových koní v České republice. Následně po roce začala navštěvovat klub JK Podlesí. „V roce 2011 mi rodiče koupili kobylu jménem Luxus Lola, právě od paní Slezacek, a to už bylo jasné, že koně mi v životě budou hrát velkou roli. Bohužel plány se dokážou měnit a kobylka si v roce 2013 zlomila nohu a musela být utracena. Koupili jsme tedy nového plnokrevníka Enrika, a s tím se mi otevřely i brány do „závodního‘‘ prostředí. Ten byl mým parťákem po celých pět let,“ doplňuje Michaela své vlastní jezdecké zkušenosti.
Znamená to tedy, že za sebou máte i vlastní sportovní kariéru?
Ano, mám za sebou i závodní kariéru, pokud se to dá tak nazvat. Po obdržení závodní licence v roce 2015 jsem se účastnila i nějakých oficiálních závodů, ale pouze do stupně ZM. Startovala jsem i na národních závodech v Německu jak v parkuru, tak i v drezuře. Věnovala jsem se i krátce tréninku dětí v JK U Juráška, kde jsem strávila krásných pět let a ráda se tam stále vracím.
Co vás tedy přimělo začít pracovat a živit se jako profesionální ošetřovatelka, popř. jezdkyně koní?
Bude to znít vtipně, ale asi rozchod s přítelem. Chtěla jsem vyjet do zahraničí a zmizet z Čech. Myšlenka a první kontakt vznikl v hospodě u piva a po domluvě se tak i stalo. V říjnu 2018 jsem vyrazila za dobrodružstvím. Hodně i za toto vděčím právě paní Karin Slezacek, která mě k práci Bereitera dopomohla. Začala jsem pracovat u její kamarádky v Německu, mimochodem tam se narodila i moje dřívější kobylka Luxus Lola. Na stejnojmenné farmě jsem v roce 2016 absolvovala i Praktikum.
Ošetřovatelkou jsem se stala v roce 2020 po tom, co jsem zjistila, že být Bereiter není úplně můj šálek kávy a přestala jsem z toho mít radost. Zjistila jsem, že je to pro mě psychicky náročné. Kladly se na mě velké nároky a s příchodem covidu začalo moje napětí stoupat. Bylo to náročné. Proto jsem se rozhodla pro změnu. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem si vyzkoušela pozici Bereitera a mohla jsem startovat na závodech v jiné zemi. Naučila jsem se německý jazyk a myslím si, že i trochu lépe jezdit. Jen opravdu tato práce není pro každého. Je to jak psychicky, tak i fyzicky náročné. Doma to bylo docela v pohodě, ale po příjezdu na závody to začalo s mým stresem docela cloumat. Na opracovišti jsem byla ještě klidná, ale sotva jsem vstoupila do drezurního obdélníku, byla to jedna velká katastrofa. Tohoto rozhodnutí určitě nelituji. Poděkování patří i mé kamarádce Saše, že mě vykopala z mé komfortní zóny a donutila mě ke změně.
Jak náročné pro vás bylo na začátku učení se všem potřebným věcem při práci s koňmi vysokých kvalit?
Byl to vstup do nového světa a vůbec jsem nevěděla, co od toho očekávat. Jela jsem původně vyzkoušet, jestli tato práce bude vůbec pro mě. Myslím, že to bylo náročné hlavně vzhledem k systému práce s koňmi. Učila jsem se plno nových věcí a hodně bylo pro mě i cizí. I když v podvědomí to někde bylo. Hlavně při skákání jsem zprvu neměla vůbec tušení, co po mě vlastně chtějí. Měla jsem i strach, aby se koním něco nestalo, přeci jen je berete jako své vlastní.
Ve které stáji jste úplně původně začínala a jaké další stáje jste mohla navštívit v této pozici?
Jako Bereiter jsem pracovala v Německu v blízkosti města Bremen spíše v rodinné stáji Hof Plettenberg. Dráhu ošetřovatelky jsem začínala v roce 2020 u Bronislava Chudyby (Double CH Farm) ve Švýcarsku. S Broňou spolupracuji i nadále po jeho přestěhování na Slovensko do Bratislavy. Už to budou tři roky naší spolupráce a doufám, že to i nadále potrvá.
Jak vypadá váš běžný pracovní den doma a jak na velkých závodech?
Můj pracovní den doma začíná většinou v 7 hodin ráno kdy dáme koně do kolotoče. Buď rovnou nachystáme první koně na ježdění anebo jdeme na ranní kávu. Ranní káva je důležitá, protože jinak je to semnou k nevydržení, hlavně na závodech. Každý den je plán jiný, podle toho, jestli se skáče nebo jen jezdí. Většinou ale v 8 začínáme jezdit. Naši koně jsou zvyklí chodit 2-3x za den ven. Snažíme se, aby byli co nejvíce venku a byli spokojení. Náš den končí většinou kolem šesté hodiny večer.
Na závodech se vše odvíjí podle startovních listin. Ráno se snažím do stáje chodit na 6-6:30, koně vykydám a povodím. A jak už jsem zmínila, řídím se podle startek na každý určený den. Každý večer dělám ještě kolem 21-22:00 hodiny Night Check, zkontrolovat koníky a popřát jim samozřejmě dobrou noc.
Co všechno musí podle vás profi ošetřovatel zvládat a co je hlavním klíčem k úspěchu na této pozici?
Podle mě je to stres, každý by měl zvládat stresové situace. Co je hlavním klíčem k úspěchu? Sama nevím, snažím se dělat všechno pro to, aby bylo vše, tak jak má být. Myslím si, že by to měl být smysl pro pořádek a láska ke koním. Člověka by měla práce hlavně bavit, protože s odporem se často špatně pracuje. Práce má být koníčkem.
Jak zvládáte rozdělovat vaší práci a volný čas? Máte i nějaké jiné záliby?
Moc to nezvládám. Když mám volno tak často spím. Miluju spánek a je to i jedna z mých zálib. A když zrovna nespím nebo má volno více dní po sobě jedu domů za rodinou nebo se s kamarády domluvíme a jdeme na vandr na hory. Miluju přírodu a hory, je to pro mě forma aktivního odpočinku, která fakt zabírá. Minulý rok jsme si s kamarádkou Zuzkou udělaly kurz jištění a začaly jsme chodit na umělé lezecké stěny v Bratislavě.
Co vás na této práci baví nejvíce a co naopak ráda nemáte?
Bude to znít divně, ale baví mě holení koní. Většinu ošetřovatelek nebaví holení koní, ale mě tato činnost vůbec nevadí. Pokud je kůň hodný, dokážu u toho úplně vypnout hlavu. Nemám naopak ráda čištění uzdeček. Hlavně když jich večer nad umyvadlem máte snad milion, vůbec to potom neubývá. Neodpustili by mi, kdybych nezmínila, že jsem doslova maniak v praní. Pokud se v pračce něco netočí, je to hned špatně a na mě jdou mdloby.
Jaké jsou vaše aktuální plány pro letošní sezonu a do budoucna?
Moje plány jsou nyní se především uzdravit a dát si do pořádku koleno. Už se těším, jak začnu normálně fungovat a jezdit po závodech. Už mi ta atmosféra a vše okolo chybí, být ale jako divák, taky není na druhou stranu úplně špatné.
Doufám, že naše sezona bude úspěšná a budeme se radovat z mnoha pěkných umístění. Broňův cíl je kvalifikace na olympiádu v Paříži 2024, tak pevně věřím, že na kvalifikaci dosáhne a na olympiádu vyrazíme.
Foto: poskytla Michaela Pavlíková
