Karolína Matalová začínala jezdit u Evy Mentlíkové a manželů Hanákových. S Bedřichem Hanákem si poprvé vyzkoušela roli ošetřovatelky. V tu dobu ještě vůbec nečekala, že by se této práci chtěla věnovat i v budoucnu. Až při tříměsíční pobytu v Americe si uvědomila, že by se mohlo jednat o její budoucí zaměstnání.

 

Kdo vás ke koním přivedl?

Nepocházím z koňácké rodiny, moje maminka se koní dokonce bojí. Jezdit jsem začala ve třech letech, a to díky sestře, která v té době docházela do pony kroužku. Samozřejmě jsem také chtěla jezdit, a tak nás tam rodiče začali vozit obě dvě.

 

Ježdění jste se tedy věnovala odmalička, máte za sebou i nějakou závodní kariéru?

Ano, mám za sebou kariéru na ponících. V šestnácti letech jsem startovala na mistrovství České republiky a cením si také dvou stříbrných medailí z oblastního mistrovství Plzeňské oblasti. Poté jsem přešla i na velké koně, ale to bohužel časově nešlo moc dohromady se studiem gymnázia. 

 

Kdo vás ve vaší jezdecké kariéře nejvíce ovlivnil?

Určitě obrovský podíl na mých jezdeckých zkušenostech mají manželé Hanákovi a Eva Mentlíková. Díky Evě Mentlíkové jsem složila Zkoušky základního výcviku jezdce, poté mě začala trénovat Jana Hanáková, která se mnou jezdila na všechny závody. Od těchto tří pochází velká většina mých teoretických i praktických informací.

 

Kdy jste poprvé okusila práci ošetřovatelky?

Úplně poprvé jsem s ošetřováním začala ve třinácti letech, kdy jsem jezdila pomáhat Bedřichu Hanákovi na závody. Přes týden jsem docházela pomáhat do stáje a víkendy jsme trávili na závodech, na kterých, když  jsem nezávodila v pony soutěžích, jsem pomáhala Bedřichovi s Brandem.

 

 

Věděla jste již tehdy, že byste se této práci chtěla věnovat i v budoucnu?

Upřímně ne. Ten zlom přišel až o dost později. Ve třetím ročníku na gymnáziu jsem si musela ujasnit, jestli budu chtít maturovat z matematiky nebo anglického jazyka. Jelikož matematika nepatří mezi mé silné stránky, volba byla jasná. Abych se v cizím jazyce co nejvíce zdokonalila, odjela jsem na tři měsíce za tetou do Kalifornie. Jelikož jsem nemohla takovou dobu bez koní vydržet, rozeslala jsem e-maily do okolních stájí. Z jedné z nich se mi ozvali, že k nim můžu po dobu mého pobytu docházet. Nejdříve jsem pomáhala ve stáji, a pak jsem s nimi vyrazila i na nějaké závody. A tam si myslím jsem poprvé zapřemýšlela nad tím, zda bych tuto práci nechtěla dělat i nadále. 

 

Takže po návratu do České republiky jste již hledala práci jako ošetřovatelka?

Nejdříve jsem přemýšlela nad nástupem na vysokou školu. To mi ale nevyšlo, a tak jsem odcestovala na rok do Anglie. Náplní mé práce byla kompletní péče o tři koně. Jednalo se o malou rodinnou stáj, kde jsem dopoledne jezdila a starala se o koně a odpoledne jsem pomáhala s potřebnými věcmi ve stáji. Také jsem si tam zamilovala Anglii a uvědomila si, že bych tam nějakou dobu chtěla strávit. 

 

Ale i přesto jste se poté na nějakou dobu vrátila do Čech.

Nakonec jsem totiž na vysokou školu nastoupila. Byl to obor Chov koní na České zemědělské univerzitě. Po prvním semestru jsem si uvědomila, že to není nic pro mě, a tak jsem studium ukončila a vrátila jsem se zpět do Anglie.

 

To už jste nastoupila do vaší současné práce u Shanea Breena? Můžete nám ho i s jeho stájí krátce představit?

Přes stránku International Show Grooms jsem získala práci v Hicksteadu, kde jsem nyní dva roky. Shane Breen je irský jezdec startující v Global Champions Tour a Pohárech národů. Shane se se svou manželkou Chloe věnují nejen sportu, ale také chovu koní.  Ve stáji máme kolem padesáti koní a na druhé chovné farmě dalších troufnu si říci sto koní. K tomu máme samozřejmě i vlastní chovné hřebce. 

 

Shane a Chloe jsou velmi hodní a milí lidé, kteří hodně podporují mladé. Například u nás ve stáji je kolektiv složený z lidí v průměrném věku dvacet pět let. A ze zkušenosti vím, že v koňském světe je velmi těžké najít solidní zaměstnavatele. O to víc si cením práce pro Breenovi, kteří mi ihned poskytli pracovní smlouvu, mám placené dovolené a po celý můj pobyt jsou dodržovány veškeré dohody. 

 

 

Vy pracujete spíše jako domácí ošetřovatelka, nikoliv závodní. Jak vypadá váš běžný den?

Začínáme v sedm hodin ráno, kdy se koně nakrmí a jdeme všichni společně kydat. V tom Shane a Chloe nedělají rozdíl, jestli se jedná o ošetřovatele či jezdce. Následuje půlhodinová snídaně, která se koná u Breenových doma. Po snídani se jde jezdit. Většina jezdců má k ruce svého ošetřovatele, který mu pomáhá připravovat koně. Já pomáhám primárně s Shanovými koňmi. Každý kůň se dostane za ten den minimálně dvakrát z boxu. Kromě ježdění je tedy ještě dávám do kolotoče nebo je jdu vylonžovat. Velmi jsou u nás oblíbené výběhy. Když je hezké počasí, Shane chce nechávat koně ve výběhu klidně i celý den. Kolem čtvrté hodiny se opět krmí, překydáme boxy, zabandážujeme a koně už pak mají klidový režim. Zajímavostí je, že se u nás nekrmí senem, ale téměř výhradně senáží. 

 

Mohla byste najít i nějaký další rozdíl mezi Anglií a Českou republikou?

Určitě je to rozdílný přístup k obsedání. U nás se kůň klasicky nejdříve naučí chodit na lonži na kruhu. Potom ale následuje ještě výcvik na dvou lonžích, kdy musí kůň zatočit, udělat kruh, a to v kroku i v klusu. Všimla jsem si, že je potom s koněm mnohem jednodušší práce. Když je také například u nějakého koně problém s jezditelností, týden se na něj vůbec nesedá a dělá se s ním práce právě na dvou lonžích. Kůň se naučí pracovat se sebou a svojí rovnováhou bez jezdce.

 

Plánujete v Anglii zůstat natrvalo? Nebo byste se chtěla vrátit zpět do České republiky?

Za tu dobu u koní jsem zjistila, že nikdy není nic jisté. Například teď jsem naprosto nečekaně odjela v pozici závodní ošetřovatelky do Dauhá, protože naše stálá závodní ošetřovatelka onemocněla. Takže si nechávám všechny možnosti do budoucna otevřené. Doma mám dokonce tři své koně. Jednu chovnou kobylku a její dva potomky. Ale ještě jsem se plně nerozhodla, jestli budu chtít zůstat v Anglii nebo třeba zkusím práci ještě někde jinde ve světě. 

 

Foto: poskytla Karolína Matalová