Markéta Šrámková se s láskou ke koním narodila. Byla jednou z těch holčiček, které nikdy nebavily panenky, ale v kočárkách si vozila koníčky. Vyrůstala v Praze v paneláku, její rodiče nejsou od koní. „Dalo to hodně přemlouvání, a hlavně slziček se ke koním vůbec dostat. Oba byli vždy velmi pracovně vytížení, ale nakonec, a hlavně vždy za odměnu, jsme někam ke koním jeli,“ vzpomíná Markéta.
„V mých sedmi letech jsme se přestěhovali do Českých Budějovic, kde se vodívali poníci okolo Samsonovy kašny na náměstí Přemysla Otakara II. To pro mě byla výhra, najednou jsem měla kde jezdit. Cválání po dlažbě okolo kašny byl vrchol blaha. Asi rok poté mě táta přes nějakého známého dovezl k Daně Martínkové do Žabovřesk a od třinácti let jsem začala navštěvovat lekce ve Dvoře Vondrov. Tam se mě ujala Zdenička Badalová,“ pokračuje.
Ve čtrnácti letech získala závodní licenci a ten rok kupovali prvního koně. Oba rodiče ji dodnes velmi podporují a letos je to dvacet let, kdy Markéta Šrámková tráví s koňmi každý den a za nic by to neměnila.
Jak byste hodnotila vaší dosavadní sportovní jezdeckou kariéru? S kterými koňmi aktuálně startujete?
Určitě jsem se nikdy nepovažovala za talentované dítě a těch prvních míst je celkem málo. Ale držím nějaké oblastní tituly, a dokonce jsem získala i stříbrný výkonnostní odznak. Ale většinou bývám šťastná za každý čistý parkur. Letos startuji s pětiletým belgickým Guidamsohnem Star van de Noordheuvel a šestiletým Valletem po Volonter-T, který má ale za sebou teprve úplně první závody.
Který z koní pro vás byl ten nejvíce výjimečný?
Vážím si hodně koní, které jsem kdy měla šanci jezdit i třeba jen někomu doma. Moc ráda vzpomínám například na Cesana V Matěje Kotalíka. Kůň s největším srdcem byl určitě Bajaja, který nikdy nechápal, proč se voda má skákat a ne procválávat. Nejvýjimečnější pro mě vždycky bude klisna Casarella, kterou jsme kupovali pětiletou a v osmi letech se mnou statečně skákala T* v pražské Chuchli. Měla jsem šanci jí mít s sebou, když jsem jela pracovat pro Aničku Kellnerovou skoro na tři měsíce na zimní túru do Španělska, kam jsme se dokonce i rok poté znovu podívaly s Radem Šillem. Ve španělské Olivě u města Valencie se mi splnil dětský sen, kdy jsem si mohla s vlastním koněm zacválat po pláži a brouzdat se v moři. Šimlička, jinak jí snad nikdo nikdy neřekl, je čestným členem rodiny. Je ale bohužel po zranění šlachy, a tak se letos moc těšíme už na druhé hříbátko.
Kdo vás ve vaší jezdecké kariéře ovlivnil a zdokonalil nejvíce?
Za ty roky jsem poznala velkou spoustu trenérů, kteří se mi nějakou dobu věnovali. Ale o mě se říká, že jsem netrénovatelná a asi je to i pravda. Moje cesta se velmi liší od většiny ostatních, jezdit jsem se vlastně učila sama, například s pomocí knížek. Takže každý nový trenér většinou nechápal moje zlozvyky, jejichž odstraňování mě dodnes stojí spoustu sil. Vím, že nemám moc jemnou ruku, nejsem pohybově nadaná, nemám ani ideální postavu, aby pode mnou koně vypadali perfektně. Ale mám nějaký cit pro ně samotné.
Ráda přemýšlím, proč a jak co dělají z hlediska fyziologie a toho, jak jsou schopní oni sami přemýšlet. Asi i proto nejradši pracuji se svými koňmi sama. Zkrátka podle pocitu a nálady, jak jejich, tak mojí. Koně jsme kupovali vždy maximálně s výkonností 110 centimetrů, na lepšího jsme peníze nikdy neměli, takže do vyšších úrovní jsem si je musela dostat sama jen s pomocí rodičů, kteří mi jezdí stavět, ale vlastně tomu spíš nerozumí. Velkou spoustu jsem toho i jen jednoduše okoukala. Například si pamatuji na přenos z mistrovství České republiky na Ptýrově před asi třinácti lety, kdy jsem koukala na Natálku Opatrnou a žasla, jak v tom sedle sedí přilepená. Druhý den jsem byla poprvé schopná si ve cvalu sednout a sedět. A to mi do té doby nebyl nikdo schopný vysvětlit. A takových příkladů by byl celý seznam.
Samozřejmě jsem nikdy neodmítala žádné rady, tipy ani nápady ze stran jezdců nebo i třeba ošetřovatelů. I tak jsem si musela přijít na většinu věcí sama. Klasické tréninky mi většinou k čistému parkuru nepomáhaly a už vůbec ne rady na opracovišti. Na to jsem alergická, tam už totiž fakt nic nenatrénujete. Ale říct, že mi nikdy žádný trénink nepomohl by určitě nebyla pravda. Hodně mě ovlivnili oba bratři Papouškové, kterým vděčím za hodně, nemálo mi dalo půlroční angažmá u Aleše Opatrného a jeho tatínka. V současné době se ráda účastním zimních soustředění s Jaroslavem Jindrou.
Lákala vás někdy cesta profesionální jezdkyně, popřípadě ošetřovatelky koní?
Profesionálně se ježděním nikdy určitě neuživím. Mě živí zmrzlina – prodej a distribuce. Ale čas od času za mnou někdo přijde, že mu vypadl člověk a potřebuje pomoc. Tak jsem začala jezdit s Kamilem Papouškem, Matějem Kotalíkem, a časem se nabalovali další a další. Třeba Nikča Bielíková, rodina Doležalů, párkrát i Hanka Pokorná nebo Miki Civišová, ale to ještě v době, kdy se občas objevila na parkurech, a další. Podobně jsem se ocitla i v Hořovicích, kde jsem i hodně jezdila. Šla jsem tam původně jen na výpomoc na dva týdny a zůstala půl roku. Podobné to bylo i ve Všeticích. Nikdy jsem to úplně nebrala jako práci, ale jako výpomoc, a hlavně šanci okoukat něco nového. Momentálně se snažím pomáhat opět Matějovi Kotalíkovi, kde mám ustájené svoje koně.
Jak náročné pro vás bylo na začátku učení se všem potřebným věcem při práci s koňmi vysokých kvalit?
Nikdy jsem nebyla vysoce aktivní stvoření, ve stáji jsem se nenarodila, jsem holka z města. Takže každá fyzická práce pro mě byla vždycky velmi náročná. Naštěstí jsem práci s koňmi vždy milovala, ani kydání mi nikdy nevadilo, takže jsem se musela kousnout i přes fyzické nepohodlí. Při příchodu do stájí s lepšími koňmi mi dlouho trvalo pochopit, proč se najednou mám k nějakým koním chovat jinak než k těm ostatním. Vážím si jich všech stejně a vždy jsem se zajímala o jejich pohodlí a zdraví. Někteří lidi to jen zbytečně hrotí. Koním v závěru stačí mít dostatek žrádla a chovat se k nim s respektem. Jezdcům stačí mít vše na čas a nejlépe čisté. Není to jaderná fyzika.
Ve které stáji jste úplně původně začínala a jaké další stáje jste mohla navštívit v této pozici?
První stájí, kde jsem se dostala do kontaktu se sportovními koňmi byl Dvůr Vondrov v Hluboké nad Vltavou. Ale mnohem víc mi dala až o čtyři roky později Věrka Havlová ve Strýčicích, která mi svěřila i své koně na závody a neskutečně se mi věnovala. Ta mi tenkrát pomohla s přípravou na prvních 130 a i 140 centimetrů vysoké soutěže. Dnes u ní mám ustájené hříbátko a moc ráda tam jezdím.
Máte zkušenosti i ze zahraničí? Případně s českým jezdcem na mezinárodní úrovni.
Ve 26 letech jsem měla období bez vlastního koně, a to byl prostor pro vyzkoušení něčeho nového. Hledala jsem jezdeckou pozici, ale objevila se nabídka u Gerfrieda Pucka u rakouského Grazu. Tam jsem dělala úplně všechno. Ale mimo prací ve stáji jsem každý den dva koně odjezdila a Gerfried se mi velmi věnoval a nechal mě na svých koních i skákat. Ale jeho žena je robot a té se nedalo stíhat. Jako ošetřovatelka jsem byla vypomoci již zmíněné Anně Kellnerové nebo Radovanovi Šillovi, kde jsem měla šanci se účastnit i čtyřhvězdových závodů. Toto nedoporučuji dělat, protože pak už se vám k nám domů na závody chtít nebude.
Je pro vás tedy lepší tato krátkodobá freelance cesta ošetřování než trvalé angažmá?
Já jsem vlastně asi po deseti letech freelancování zjistila, že když jedete někomu pomoct, tak se za to i platí, a asi po dalších 5 letech, že se tomu říká freelance a spousta lidí se tím i živí. Pro mě je určitě lepší někomu výpomoci na kratší dobu, protože jak už jsem zmínila, mě živí zmrzlina. Ale baví mě to samozřejmě víc u koní.
U koho působíte v tuto dobu? Představte nám je.
Momentálně jsem v Opalicích u Matěje Kotalíka a jeho rodičů. Je to malá rodinná stáj o asi 50 až 60 koních. Nově máme i jezdeckou halu, takže jak pro mě ze sportovního hlediska, tak i pro moje koně je to ráj. Úplně každý den chodí všichni do travnatých výběhů. Dita, Matějovo maminka, se o ně stará jak o vlastní, takže když jsem třeba nemocná, nemusím prakticky nic řešit. Matěj je skvělý člověk s obrovským srdcem a pomocnou rukou snad pro každého. Moc mi se vším pomáhá a já se snažím mu na nic neříct ne, i když je to třeba cesta kamionem pro koně na otočku do Belgie.
Máte ve stáji vždy nějaké oblíbence, kterým věnujete více času?
Určitě. Každý kůň má svojí vlastní osobnost, s některým si sednete s jiným ne. S některým si utvoříte silnější pouto při ježdění, některé máte radši jen ze země. Pro mě ale vždycky bylo důležité jezdit každý den do stáje bez předsudků nebo starých křivd, zkrátka s čistou hlavou. Každý den se snažím k nim přistupovat, jako by mě den před tím nenaštvali nebo se nesnažili kousnout a podobně. Samozřejmě je třeba počítat s tím, že to udělají znovu, ale bez odpuštění a otevřeného srdce k nim radši ani nechoďte. Chápejte, že oni to nechápou.
Co všechno musí profi ošetřovatel a jezdec zvládat a umět a co je podle vás hlavním klíčem k úspěchu?
Ať z role ošetřovatele nebo jezdce, nejdůležitější je trpělivost. A to opravdu nekonečná. Věřte, že každého výbuchu vzteku, povolení nervů nebo netrpělivosti budete nakonec vždycky litovat. Dejte jim čas, poslouchejte, co se vám snaží říct, oni k nám mluví. Když jim něco nejde nebo někam nechtějí, ve velké většině případů je prostě třeba nepustí svaly, nebo se zkrátka jen bojí.
Co vás na této práci baví nejvíce a co naopak ráda nemáte?
Práce s koňmi je jednou z nejkrásnějších, ale také nejtěžších, co znám. Ale asi to tak musí být, aby vše zůstalo v rovnováze. Nejradši jsem asi na závodech, když sama jezdím. Ale jsou i dny, kdy jsem šťastná, že je i jen můžu podrbat někde na pastvě. Nejvíc nesnáším horké letní dny, kdy si musím repelent stříkat i na helmu a mazat po obličeji. A takové je u nás na jihu celé léto.
Jaké jsou vaše aktuální plány na letošní sezonu či do budoucna?
Poslední dva roky se věnuji hlavně mladým koním. To mě baví nejvíc a tomu bych se chtěla věnovat i do budoucna. No a největším snem je vlastní sportovní areál, ale to nejspíš až v příštím životě.
Foto: poskytla Markéta Šrámková
