Michaela Refková nepochází z koňské rodiny, ke koním ji to ale vždy táhlo. Jezdectví jako sport si vybrala už jako malá a vždy přemlouvala rodiče, aby ji někam ke koním vzali. Nakonec začala docházet do jezdeckého klubu v Příbrami, kde prožila ty opravdové začátky u koní se vším všudy. „Rodiče se mě snažili nahlásit do nějakého lepšího jezdeckého klubu či školy, ale vždy se nám tak trochu vysmáli, že pokud nejsem z jezdecké rodiny, tak nemám moc šanci. Tyto lidi potkávám na závodech víkend co víkend, ale oni vůbec netuší, že jsem to tenkrát byla já. Rodiče mi to v tu dobu neřekli, že mě nechtějí, aby mi to nebylo líto. Dozvěděla jsem se o tom až o několik let později,“ prozrazuje Michaela.
Ve svých začátcích měla jezdkyně ambice, jak ona sama říká, ty největší. „Chtěla jsem být skvělá jezdkyně, skákat vysoké parkury, prostě umět výborně jezdit.“ Mezi její silné stránky patří cílevědomost a pracovitost. „Nebojím se ani velkého parkuru, ani složitých koní. Také si myslím, že nějakým způsobem dodávám koním jistotu a chuť skákat. Naopak těžce nesu kritiku, snadno přecházím do útoku a obhajuji sama sebe. Často bývám přemotivovaná a neumím se trefit na kavaletu, když je třeba na jeden cvalový skok před překážkou. Z toho si s trenérem děláme legraci, že když mi chce srazit ego, dá mi bariéru před skok a je to,“ směje se Michaela.
Jezdkyně se po celou svou jezdeckou kariéru věnuje parkurovému skákání. „Vlastně je to celkem vtipné. Všichni trénujeme několik hodin denně, jezdíme několik koní v týdnu, abychom pak ze sebe a z koně vydali v těch dvou minutách v kolbišti to nejlepší. Ale skvělé je to, když si uvědomím, že na závodech jsem tak trochu v jiném světě. Člověk si nehlídá, kolik je hodin, nebo kolik má doma práce a povinností. Prostě vás ta atmosféra pohltí. A samozřejmě každý pak čeká na ten pocit k nezaplacení, když se nějaký závod povede,“ popisuje Michaela a dodává, že kromě parkuru by ji jistě lákala i všestrannost.
Úplné začátky trávila Michaela v Příbrami, dále její cesta pokračovala do stáje k panu Mudrovi, poté do nově vybudovaného areálu Equitana Martinice, kam se přestěhovala především kvůli trenérovi, Jaroslavu Jindrovi. „Poté přišel areál v Malé Vísce, který jsme měli hned za barákem a fungoval jako reprodukční klinika. V té době tam zrovna působila Gabriela Macečková. Po seznámení s manželem jsem se opět přesunula do Martinic. Museli jsme totiž sestěhovat všechny naše koně dohromady na jedno místo, protože objíždět tři areály bylo nereálné. Poslední zastávkou byla kvůli práci Trnová u Prahy a poté už jsme šli do svého vlastního areálu v Obecnici u Příbrami. V každém areálu jsme strávili krásné časy trvající vždy několik let. Nejraději vzpomínám asi na Martinice,“ říká Michaela.
V průběhu své kariéry potkala jezdkyně mnoho důležitých lidí, díky kterým získala nejen spoustu úspěchů, ale také chuť se koním věnovat po celý život. „Na prvním místě si jistě zaslouží být pan Honza Mudra, který mě vytáhl z velmi těžkého období. Když mi bylo dvanáct let, zabil se mi nešťastnou náhodou můj první kůň a já odmítala vylézt z postele. Pan Mudra mě zase postavil na nohy a dodal mi znovu chuť jezdit a makat. Pak je tu také pan Jindra, u kterého, když jsme se za ním přestěhovali do Martinic, jsem si na trénincích připadala jako Alenka v říši divů. Byla to pro mě obrovská změna, šok, radost, nadšení, obdiv… Měli jsme skvělý kolektiv a pan a paní Jindrovi se o nás skvěle starali. Naučili nás vše na koních i kolem nich. Dodnes si pamatuji, jak nám pan Jindra ukazoval, jak se holí kůň,“ směje se Michaela.
Také vzpomínám na to, jaký měli ve stáji režim. „Jako parta holek jsme tam měly rozpis služeb, kdo koho má nachystat, kdo vodí koně, kdo staví skoky. Nebo kdy je náš trénink a na jakém koni. Vždy jsem těžce nesla, když měla moje nejlepší kamarádka víc koní, než já. Bylo to asi nejkrásnější období a nejlepší škola, jakou jsme si všichni mohli přát. Pan Jindra nám také někdy půjčoval své koně, a to bylo teprve něco,“ vypráví Michaela.
Po desetiletém období pod taktovkou Jaroslava Jindry přišel do jezdeckého života Michaely Refkové další důležitý trenér. S Romanem Drahotou trénuje dodnes a pod jeho vedením získala titul mistryně České republiky, zvítězila v několika kolech Kritérií mladých koní i v soutěžích pro jezdce do 25 let. „Několikrát jsme byli i ve finále Velkých cen při Českém skokovém poháru. A doufám, že ještě nekončíme,“ dodává.
Jako další zmiňuje jezdkyně Jana Pileckého, kterému vděčí za rady a klid při práci s mladými koňmi. U drezurní přípravy vyzdvihuje Annu Karasovou a Šárku Charvátovou. Nejnovější spolupráci navázala s Kateřinou Santarovou, se kterou se zaměřují na přirozenou komunikaci. „Věřte nebo ne, ale kdyby se každý, alespoň na chvíli, věnoval základním cvikům, ušetřil by si mnoho práce. Nebo dokonce vyřešil problémy, které s koněm má.“
V současné době Michaela s manželem a dvěma dětmi bydlí přímo ve vlastním areálu. To s sebou přináší nejen úlevu, ale také spoustu povinností. „Když máte vlastní areál, tak je jen na vás, jaká si nastavíte pravidla. Co budete tolerovat a co ne. A jako je tomu u všeho, někdy máte den, kdy si řeknete, že je to skvělé, že je to vaše a můžete si dělat, co chcete. A jindy si zase říkáte, že jste měli zůstat někde v ustájení. Ale jedno vím jistě, dokud nejste na svém a nevyzkoušíte si, jaké to je, mít vlastní areál a s tím spojené i starosti, tak nikdy nebudete úplně spokojení. Vždy je to o kompromisech a prioritách. A k tomu sedí jedna krásná věta: Všude je něco.“
Starat se o celý areál není jednoduché. „Naštěstí máme v areálu stálou pracovní sílu na krmení, kydání a práci okolo. S dětmi mi pomáhá moje mamka, ta hlídá, co se týká rodiny, nejvíce. V domácnosti mi zase pomáhá naše teta „Halinka“, kterou jsme povolali, když jsem měla velký úraz a nebyla jsem schopna se postarat ani o sebe, natož o děti a vše okolo. V září to bude rok, co to s námi táhne. Manžel, jakmile přijde z práce, tak také dělá vše, co je potřeba. A náš osobní život? Ten máme nejčastěji asi v traktoru, když jedeme dát našim kravám vodu nebo seno. Nebo když jedeme na čtyřkolce a vidíme u toho třeba západ slunce,“ směje se Michaela a poukazuje na to, že k tomu všemu ještě chovají krávy.
Manželé Refkovi mají dva syny, staršímu Ondrovi jsou čtyři roky, mladšímu Míšovi dva. „Kluci měli období, kdy jsme museli každý den chodit jezdit na koni. Teď už je to zase přešlo. Asi nejstabilnější zájem je u nás o traktor a balíky, a to jak v podobě hraček, tak v reálu. Podporovat je určitě budeme v jakémkoliv sportu a určitě je nebudeme do ničeho nutit,“ říká Michaela.
V blízké budoucnosti se jezdkyně soustředí na mistrovství České republiky a chtěla by se se svou stájovou jedničkou Cessariem ustálit na parkurech stupně ST**. Když bude dobrá forma, chtěla by s ním startovat i v nějakém T*. Také se momentálně snaží co nejvíce posouvat na úrovni práce v přirozené komunikaci.
Snů a cílů má ale více. „Určitě bych jednou chtěla zkusit seniorské MČR. Ráda bych vyhrála nějakou Velkou cenu při Českém skokovém poháru a přála bych si zvítězit ve finále Kritérií mladých koní. Zase bych chtěla startovat v nějakých parkurech na úrovni 150 centimetrů a zúčastnit se soutěže započítávané do Longines Ranking.
Foto: poskytla Michaela Refková
