Ke koním a ježdění se dostala Kateřina Toušková, když jí bylo asi osm let, ale možnost pravidelných tréninků s trenérem nevydržela úplně dlouho, takže pak několik let jezdila jen na táborech. K pravidelnému ježdění a sportu se dostala až pak s vlastním koněm, po příchodu na střední školu.
Vybavíte si svůj úplně první kontakt s koňmi a na kterém místě se dále odehrávaly vaše jezdecké začátky?
Jako malinkou mě prý táta občas bral v kočárku koukat na koně, a mě se to moc líbilo, ale tak dobrou paměť, abych si tohle pamatovala, zase nemám. Začátky u koní přišly o něco později, když mamka podlehla mému škemrání a začala mě vozit do stáje kousek od naší chalupy, když jsme tam jezdili na víkend. Tehdy se areál jmenoval Penzion Jízdárna Otradice. Kdo si pamatuje jejich starý baner se žlutou kobylou Herou, tak přesně na té jsem já začínala. Byl tam tehdy moc hodný starý trenér, který mě naučil veškeré základy na jízdárně. Ale doteď si pamatuju, jak jsem po každém tréninku byla rozbitá, hlavně když jsem většinu času měla třeba vysedávat bez třmenů. Mamka si spolu se mnou chtěla splnit dětský sen a začít jezdit taky, ale bolavé tělo po každém tréninku ji od toho bohužel odradilo.
Které jezdecké disciplíně se nyní sama věnujete nejvíce a jaké výkonnosti jste v ní dosáhla?
V posledních letech se věnuji drezuře, v níž jsme se s kobylou dostaly na úroveň S. Předtím jsme se spolu věnovaly parkuru, od našich úplných začátků po ZL, ale teď si skáčeme jen občas pro radost a když jsem byla ve stáji kde se pořádaly závody, tak jsme si někdy zajely Z parkur. Ještě, než jsem se dostala k vlastnímu koni, tak jsem si zkusila i western a jedny westernové JUJU závody, ale to mě moc nechytlo.
Jak vzpomínáte na své první závodní zkušenosti?
K závodění jsem se dostala vlastně jen díky střední škole. Byl to pro mě velký sen, který jsem v patnácti vnímala jako naprosto nesplnitelný, takže když jsem na veletrhu škol viděla stánek SZeŠ Lanškroun, kde i pořádají závody a je možnost si tam udělat licenci, tak jsem věděla že tohle je pro mě asi jediná šance, jak se k tomu dostat. Nakonec to dopadlo tak, že těsně před nástupem na školu mi rodiče pořídili mého prvního koně, tříletou Lukrecii, kterou jsem si oblíbila v jedné stáji a byla zrovna na prodej. S ní jsem si pak na škole zajela první hobby závody, udělala licenci, přešla první oficiální závody, a nakonec i udělala cvičitelský kurz.
Která místa a jezdecké areály jsi využívala a jaká jsou vaše kritéria pro volbu ustájení?
První areál, kde jsem strávila několik let s vlastním koněm patří pod Střední zemědělskou a veterinární školu v Lanškrouně, kde jsem studovala. I když tehda ještě nevypadal tak skvěle jako dnes, tak pro mě to bylo něco luxusního. Malá hala, obrovská škvárová jízdárna, a to že se tam pořádalo velké množství závodů mi otevřelo nové možnosti a bylo těžké se z toho pak vrátit do stáje kde nic takového není. V roce 2018 jsem se rozhodla na tři roky odejít na druhý konec republiky, a tak jsem se přesunula do areálu Jezdecké stáje Bukov v Ústí nad Labem. Tam jsem se už dostala k profesionálnímu sportovnímu zázemí a zjistila o kolik snazší je trénink, když má člověk k dispozici kvalitní jezdecký povrch. Postupně jsem tak zjistila, z kterých požadavků na ustájení už nechci slevovat, a to mi hledání další stáje značně zkomplikovalo. Při stěhování zpátky do Brna už jsem tak hledala areál, kde budu mít k dispozici halu a kvalitní jezdecké povrchy, ale zároveň bude moct kůň chodit na celý den se stádem do výběhu a bude mít nonstop přístup k senu, což splnil vlastně jediný areál, a to Nové Dvory.
Nové Dvory v té době získaly nového provozovatele se stejným názorem na to, co kůň ke zdravému a pohodovému životu potřebuje, jako mám já, a za chvíli už to budou dva roky co tu jsme. Pro ustájení hříběte jsem měla trochu jiné požadavky, takže hřebce mám v areálu Gazdovstva Škradné v Beskydech, kde jsou nejen naprosto gigantické pastviny v kopcích, ale také perfektní péče a mladý hřebec mi tam mohl vyrůstat ve věkově smíšeném stádě valachů a hřebečků bez nutnosti ho kastrovat. Horší je teď hledání kvalitního ustájení u Brna kde bych mohla mít hřebce tak, aby nebyl celý den zavřený v boxe.
Kdo vás zdokonaloval a předával nové zkušenosti a komu nejvíce vděčíš za to, čeho jsi v jezdeckém prostředí dosáhla?
Velký podíl na tom určitě měly trenérky ze SZeŠ Lanškroun, které se mi věnovaly od přípravy na licence, přes parkurovou přípravu v době, kdy jsem jezdila závody v rámci Ligy zemědělských škol až pak po přípravu na cvičitelský kurz. Ale na tom, jak s koňmi pracuji teď mají zásluhu Romana Hájková, a hlavně Anna Horká, ke kterým jsem se dostala, když jsem žila v severních Čechách. Anička je pro mě velký vzor co se drezurní práce s koňmi týče, a i když teď nemám možnost s ní pravidelně trénovat, protože jsem na druhém konci Česka, tak se snažím každý rok najít aspoň pár týdnů, na které k ní s koňmi přijedu.
Co je pro vás tím největším úspěchem za dobu působení u koní?
Na tohle je pro mě hrozně těžké odpovědět, protože jsem v dlouhodobém horizontu výsledky ze závodů a hezká umístění na té úrovni Z-S přestala vidět jako nějaký velký úspěch. Mnohem hodnotněji vnímám to, jak se mi nastavením tréninku a managementu podařilo změnit tělo mého koně. To, že i přes špatnou stavbu těla a další omezení se moje klisna občas dokáže hýbat úplně luxusně a že i když jsme se nejspíš dostali na její fyzické maximum, tak stále jdeme malými krůčky dál a dál. Ale kdybych měla říct co pro mě osobně ze sportovních výsledků má největší hodnotu tak je to asi páté místo v seriálu závodů Ligy zemědělských škol, kde se sbírají body za celý školní rok.
Se kterými koňmi jste zatím měla možnost tyto zkušenosti získávat a vzpomínáte na ně nejvíce?
Mám to štěstí, že jsem se zatím nemusela rozloučit s žádným z mých koní, takže asi není nikdo, na koho bych hodně vzpomínala. Nejsem člověk, co by dokázal koně prodat, takže doufám, že zdraví koní na tom dalších alespoň 15 let nic nezmění a já budu mít své dva koně stále u sebe. Z koní, na kterých jsem měla možnost jezdit ještě před vlastním koněm mi nejvíc k srdci přirostla mladá šimla Reggie, která se prodávala ve stejnou dobu a na stejném místě jako moje Lukrecie, byla ale dvakrát dražší a u Lukrecie jsem víc vnímala, jak silná osobnost to je. Obě jsem mít nemohla, a u Lukrecie jsem si prostě nedokázala představit, že by měla skončit u někoho jiného než u mě.
Představte nám nyní své dva vlastní koně.
S klisnou Lukrécií to teď bude deset let, co se známe a ta si se mnou prošla v podstatě vším, kamkoli jsem se hnula, tam šla se mnou. Někdy to bylo na několik let, někdy na měsíc nebo dva. S ní jsem začala závodit, udělala si licenci, jezdily jsme na dožínky nebo Velikonoce do Pardubic, kde jsme si jezdily po zámeckém parku, nádvoří a pernštýnském náměstí, fungovala se mnou jako táborový kůň, když jsem dělala instruktora a jednou jsem na ní po kopytě jela i na hudební festival. Ani jedna nejsme úplně jednoduchá povahou, ale řekla bych, že ona mě zná líp než moji rodiče.
Druhý kůň je mladý Barock Pinto hřebec Jersy, který pro mě byl láska na první pohled. Dalšího koně jsem neplánovala a on ani původně nebyl na prodej, ale nakonec to nějak vyplynulo že jsem ho v roce koupila. Zatím za sebou máme jen základní přípravu na obsedání a s pokračováním v práci čekám na to, až pro něj najdu vhodnou stáj blíž k mému bydlišti.
Jakým dalším aktivitám se v rámci jezdectví věnujete?
Teď se spíš, než nějaké práci s koňmi věnuji práci s jezdci. Propojila jsem si fyzioterapii, které se věnuji u lidí, s jezdectvím a toto spojení mě neskutečně baví. Velmi často je největší problém koně mezi jeho sedlem a nebem, který když se začne řešit, tak se odrazí pozitivním efektem i na koni. Všichni máme nějaké asymetrie těla, které se při ježdění přenáší na naše koně, a jelikož cílem tréninku koně by měl být všestranně se rozvíjející atlet, s co nejlepší symetrií těla i pohybu, nesmíme zapomínat na tento vliv jezdce. V roce 2020 jsem se této problematice začala více věnovat, což mě dovedlo ke studiu konceptu Franklin Method pro jezdce. Původně jsem se chtěla jen naučit, jak používat známé Franklinovy míčky, abych měla nějaký bonus pro jezdce, kteří byli ochotni figurovat v mém projektu o kompenzačním cvičení v jezdectví, ale nenašla jsem v té době v České republice nikoho, kdo by měl k jejich používání nějaké vzdělání. Jediná cesta k tomu naučit se je správně používat, byla odjet do Anglie na kurz Franklin Method Equestrian, a tak jsem tam odjela. Hned po tomto kurzu jsem dostala první nabídku na to, udělat u nás víkendový seminář, což odstartovalo i můj projekt Equibalance.
Můžete nám váš projekt blíže představit? Pro koho je to určené a v čem to celé spočívá?
Zjednodušeně řečeno Equibalance jsem já a moje práce. Myšlenka věnovat se primárně správnému sedu v souladu s biomechanikou pohybu, kde v tréninku budu moci využít vše co znám z fyzioterapie se mi zalíbila. Od svého okolí jsem pro tento nápad měla velkou podporu a zájem o tréninky sedu od vícero lidí mě dovedl k tomu si založit živnost. Po prvním semináři byli účastníci tak nadšení, že zorganizovali další už u nich ve stáji, tam to opět nadchlo někoho jiného, kdo pak chtěl udělat další seminář i ve své domovské stáji a takhle se má práce postupně začala dostávat mezi víc a víc lidí. Dostávala jsem krásné zpětné vazby, a to mě motivovalo rozvíjet tuto myšlenku dál. Vznikly mé stránky Equibalance.cz, abych mohla svoji práci lidem představit a současně aby měli možnost mě kontaktovat. Odjela jsem na další kurzy Franklin Method Equestrian, jen s rozdílem, že už ne do Anglie, ale do Holandska, abych měla v tomto konceptu nejvyšší možné vzdělání. Vytvořily se postupně trasy na individuální tréninky po téměř 2/3 České republiky a aktuálně za mnou někteří jezdci jezdí i na fyzioterapii do ambulance v Brně, kde pracuji. Nejvíc mě na tom fascinuje, že i když pracuji primárně s jezdcem, tak je vidět zlepšení na koni, a to nejen na jeho ochotě spolupracovat s jezdcem, ale i na jeho pohybu.
Trénink sedu je pro každého, kdo na sobě chce pracovat, aby byl pro koně příjemnějším jezdcem. Nezáleží na tom, jestli jezdí Anglii nebo western, jestli jezdí jen do lesa nebo závody na té nejvyšší úrovni, ani jestli chodí na základní školu nebo je v důchodu, škála jezdců, se kterými pracuji je opravdu hodně pestrá, ale všechny spojuje to, že na sobě chtějí pracovat. Na trénincích se jezdci se učí srovnávat svoje asymetrie, učí se vnímat svoje tělo a lépe ho koordinovat, používat sed jako primární pomůcku a vnímat pohyb koně i souvislosti, proč občas kůň nemůže vyhovět našim požadavkům, dokud mu nepřestaneme překážet naším sedem. Na jednodenních nebo vícedenních seminářích je to pak rozšířeno o seznámení s principy Franklin Method ještě na zemi, společné cvičení a získání základních teoretických znalostí o našem těle a biomechanice jeho pohybu.
Jak zvládáte propojovat závodění a trénink s vlastní pracovní kariérou a rodinným životem?
Tak to je přesně to, co zatím nezvládám. Rodinný život se s kombinací dvou prací, dvou koní, školy a spoustou kurzů kombinuje špatně, ale doufám že se mi to povede změnit. Tím, že už nejsem ve stáji, která by pořádala závody a přibylo mi práce, tak šlo i závodění stranou. Už loni to bylo tak, že pokud jsem se měla rozhodnout, jestli v daný víkend pojedu na závody nebo vyhovím někomu, kdo ten termín chce na seminář, tak dostala přednost práce.
Jak se vyvíjely vaše jezdecké ambice a co patří mezi vaše aktuální plány?
Kdysi pro mě závody byly priorita číslo 1 a měla jsem ambice kam se chci dostat, ale teď už to vnímám úplně jinak. Prioritou se pro mě stalo odborné vzdělávání jak ve fyzioterapii, tak u koní, a v tréninku chci hlavně pohodu, a to že mě i koně společná práce baví. Nevím kdy přesně se to stalo, ale moje ambice se už přesunuly mimo jezdecký sport. Navíc v poslední době nejsem nadšená z přístupu ČJF nebo změny drezurních pravidel od FEI, a tak mě ani neláká být součástí tohoto sportu. Pokud se nic nezmění nebo nepřehodnotím své cíle, tak se k závodění s největší pravděpodobností vrátím až v době, kdy si budu chtít s hřebcem vyjezdit titul Sport, tedy pokud se předtím povede jeho uchovnění.
Foto: poskytla Kateřina Toušková
