U koní se pohybuje Adéla Duchanová od svého dětství. Vždy když někde viděla koně, neodpustila si na to upozornit mamku. Samotnému jezdění na koních, které směřovalo od začátků převážně k parkurovému sportu se tato severočeská jezdkyně věnuje od svých osmi let.
Jak postupně vznikalo spojení vás a koní a proč jste se rozhodla zůstat u tohoto sportu?
Jako malá jsem dělala hodně sportů, ale nic mě nechytlo tak moc jako koně. Poprvé jsme s mamkou přišly do stáje s tím, že jsme chtěly jezdit občas na vyjížďky a naučit se o koně starat. Moc nám toto přání nevyšlo a lehce přerostlo přes hlavu. Zamilovala jsem si to tak moc, že jsem u koní trávila více a více času, a nakonec to dospělo až ke každodennímu ježdění do stáje.
Vybavíte si svůj úplně první kontakt s koňmi a na kterém místě se dále odehrávaly vaše jezdecké začátky?
Poprvé jsem je viděla asi na pouti jako většina dětí, nicméně moje první „samostatná“ interakce s koňmi byla u mého strejdy na Žehrově, kde má své vlastní stáje a mě tam zaujal poníček. Vlastně mě tam zavedl děda, který ze mě sice chtěl mít tenistku, ale mohl si za to sám, že jsem s tím sekla a zamilovala si jezdectví. Moje jezdecké začátky ale započaly jinde, na Vysoké v Chrastavě, kde jsme s mamkou vydržely dlouhých devět let.
Které jezdecké disciplíně se věnujete nejvíce a jaké výkonnosti jste v ní dosáhla?
Věnuji se parkuru, ostatní disciplíny mě nikdy moc nelákaly. Baví mě ten adrenalin před tím, než člověk vjedete do kolbiště. Ve skákání jsme dosáhla výkonosti jednohvězdového ST, ale silně doufám, že to zvládnu ještě povytáhnout výš.
Jak vzpomínáte na své první závodní zkušenosti?
Na svoje závodní začátky vzpomínám nejlépe, jak to jde. Začínala jsem na poničce jménem Tara, s níž jsem z každých hobby závodů přivezla mašli, nicméně na ponících jsem nikdy oficiální závody nejezdila. Ty jsem poprvé šla až se svým prvním velkým koněm Capparem na Mělníku, kde se mnou nejen překonal první oficiální závody, ale i první parkur na metru, pamatuju si to totiž, jako kdyby to bylo včera.
Která místa a jezdecké areály jste využívala a působila jste v nich se svými koňmi?
Jak už jsem tu jednou jmenovala, nejdéle jsem byla na Vysoké v Chrastavě, ale kvůli lepším podmínkám jsme se přestěhovali do tehdy úplně nově postaveného areálu v Jítravě, Jitarvského Dvorce, kde jsem s koňmi stále.
Kdo vás zdokonaloval a předával vám nové zkušenosti a komu nejvíce vděčíte za to, čeho jste v jezdeckém sportu dosáhla?
Provedlo mě tímto sportem hodně trenérů ať už na soustředěních nebo při delší spolupráci jako třeba Dan Voksa, pan Janďourek starší, Jirka Ditl anebo Míša Hažmuková. Největší díky patří Martině Svobodové, která se mnou měla největší trpělivost při mých začátcích a pomoci složit ZZVJ. Martina nás s mamkou naučila mnoho věcí nejen souvisejících s jízdou na koních, ale i starání se o ně. Momentálně jsem se dostala pod křídla Zuzky Janatové a té zase vděčím za největší posun, co se týká skákání. Díky Zuzce mám výsledky, jaké momentálně mám.
Kdy se u vás dostavil takový ten první zásadnější úspěch a kterých dalších si osobně ceníte nejvíce?
Takový ten první větší úspěch byl, když jsem se umístila při oblastním mistrovství a rok poté jsem byla součástí družstva při republikovém mistrovství. Nicméně asi si nejvíce cením parkurů, které mě pozvednou na vyšší úroveň. Jako třeba mezinárodní zkušenosti ze San Giovanni nebo Lamprechtshausenu.
Na které své koně vzpomínáte nejraději?
Velmi ráda vzpomínám na všechny, ale samozřejmě mám některé výjimečnější. Capparo d’Or, který byl můj první velký kůň, Captain Cool, který mi pomohl při mém prvním ST a momentálně jsou to i všichni tři, s nimiž startuji v této době.
Můžete nám je také představit?
Ano, momentálně mám tři své koně do sportu – Cumpano, Cassano a CanStakkato. Všichni tři mají za sebou mezinárodní výjezdy a účast na oblastním mistrovství tento rok. Canto se mnou zatím při naší první sezoně absolvoval parkury do 135 centimetrů. Cassano s Cumpanem jsou v mém týmu už déle. Pak mám dva důchodce, které jsem neměla to srdce dát pryč. Tara, moje první ponička, která mě provedla začátky a Arno, mamky koník, kterého jsem potom převzala já a do roku 2019 na něm závodila.
Máte za sebou i nějaké zahraniční zkušenosti spojené s jezdeckým sportem?
Ano, zahraniční zkušenosti mám, ale není jich zrovna mnoho. Do zahraničí a po CSI jsme začali jezdit teprve letos, jak už jsem jmenovala výše. Dva roky zpátky jsem si poprvé okusila mezinárodní závody v Šamoríně a teď jsme se účastnili i CSI v Chuchli.
Jak zvládáte propojovat závodění s vlastní pracovní kariérou a rodinným životem?
Není to nic jednoduchého, když jsem byla ve škole tak to bylo o to těžší. Momentálně mám velmi chápavého partnera, který mě dokonce podporuje a rodiče jsou moji sponzoři, za což jsem jim moc vděčná, takže rodinný život mi můj sport naštěstí nekazí. Mamka tím žije semnou, takže nemusím mít strach, že bych rodiče třeba neviděla 14 dní, když jsem pryč na závodech.
Jaké sportovní ambice jste měla ve vašich začátcích a jaké jsou vaše dnešní plány v jezdectví?
Jako malá jsem chtěla hlavně jezdit, ani mi tak o skákání nešlo, ale postupem času sem chtěla vždy výš a výš. Momentálně jsem velmi spokojená a doufám, že se tuto nebo příští sezonu posuneme ještě dál. Chtěla bych si splnit sen a startovat v O2 areně při Global Champions Prague Playoffs, tak uvidíme, zda se mi to někdy zadaří.
Foto: poskytla Adéla Duchanová
