Ke koním měla Milada Galušková vždy blízko. Finanční náročnost tohoto sportu však přispěla k tomu, že se v patnácti letech musela své záliby vzdát. Nyní se jezdectví věnuje společně se svými dvěma dcerami a jejich život s koňmi sdílí na sociálních sítích, kde mají velkou fanouškovskou základnu. Dokonce jsou v kontaktu i s přední parkurovou jezdkyní Edwinou Tops Alexander. 

 

Milado, představte nám prosím nejdříve sebe. Jak jste se dostala ke koním a kdo vás k nim přivedl?

Jsem maminka dvou úžasných holčiček. Ke koním mě to táhlo odmalička. Stáj jsem měla nedaleko domu, kam jsem jako malá holka začala pravidelně docházet. Tam jsem se také naučila základy jezdeckého sportu.

 

Měla jste během svých začátků nějaké sportovní ambice?

Závodit jsem chtěla již odmala. V jedenácti letech jsem složila Zkoušky základního výcviku jezdce a rodiče mi koupili koně. Spolu jsme se dostali v parkuru a drezuře do úrovně L.

 

Jak se dál vyvíjela vaše cesta s koňmi?

Pro mé rodiče bylo vlastnit koně hodně finančně náročné a postupem času už si to nemohli dovolit. Tak v patnácti letech na nějakou dobu skončila má krásná cesta s koňmi.

 

Představte nám vaše dvě dcery. Kdy se začaly jezdectví věnovat?

Starší Miladce je pět let a mladší Johance jsou tři roky. Když měla Mili půl roku, začali ji velmi zajímat koně. Řehtala jako kůň, když ještě ani nemluvila. Když jí byl rok, tak poprvé seděla na koni a plakala, že dolů nepůjde. Od dvou let jsme začaly jednou týdně docházet do jezdeckého kroužku. Potom celý týden o ničem jiném nemluvila a jednou týdně jí ježdění nestačilo. A tak jsme se rozhodli koupit ke třetím narozeninám Mili poníka. Johy začala na poníkovi jezdit dřív, než uměla chodit a teď následuje cestu své starší sestry.

 

 

Obě začaly jezdit v útlém věku, jak bylo náročné sehnat poníky, kteří by byli schopni učit tak malé děti?

Náš první poník byla Bellinka, což je shetland. Byla velmi hodná, ale práce na jízdárně ji nebavila. Tak jsme se začaly poohlížet po nějakém sportovním poníkovi. Nehledaly jsme dlouho a našly jsme Mocassina (Cassino). Měly jsme velké štěstí, Cassino je jedinečný poník pro malé děti. Když byly Mili tři roky, tak na něm cválala a skákala, a také jela své úplně první závody. Nemusela jsem mít strach, že by s ní někam utekl, Cassino by neudělal ani krok navíc, než by musel. Je to velmi líný poník, a také ta nejlepší volba pro malé dítě. Momentálně na Cassinovi závodí již Johy. Když měla Mili čtyři roky, zamilovaly jsme se do poníčka, který byl v Holandsku. Poník jménem Sun Chip (Sunny). Dovezly jsme si ji domů a měly ji na měsíc na zkoušku. Majitelé Sunny i lidé kolem říkali, že tohle není poník pro tak malou holčičku. Byla silná a velmi rychlá. Úplný opak Cassina. Začátky na Sunny byly pro Mili těžké, ale moc prosila, ať si ji necháme, že se na ní vše naučí. Tak jsme si ji nakonec opravdu nechaly, po malých krůčcích se Mili a Sunny sehrávaly a po roce spolu můžou jezdit a skákat jen na nákrčáku. Vyhrávají spolu závody a nedávno spolu jely poprvé soutěž s překážkami vysokými 80 centimetrů.

 

Jaké to pro vás jako pro matku je? Nemíváte o dcery strach?

V první řadě je to nádherné, můžeme dělat všichni společně to, co tak milujeme. Samozřejmě je to někdy i náročné. Jezdecký sport už takový prostě je. A jak se říká: Kdo nepadá, nejezdí. A jestli nemívám o dcery strach? Mívám. Jako má každá máma strach o své dítě. Snažíme se to ale dělat co nejvíc bezpečně. Holky mají to nejbezpečnější vybavení.

 

Obě děvčata působí velmi talentovaně, už si stanovují nějaké cíle, kterých by chtěla dosáhnout? Plánujete aktivní sportovní kariéru?

Na nějaké velké cíle mají čas. Je to pro ně zábava a každodenní radost. Hlavně si přeji, aby to tak bylo i nadále. Mili je velmi cílevědomá, už nám tolikrát ukázala, že co chce, to dokáže. Je to obdivuhodné vzhledem k jejímu věku. Pamatuji si, jak se ve třech letech rychle naučila poznávat čísla, aby mohla jet své první závody. Navíc nemáme podporu od ČJF. Mili nemůže startovat u nás na žádných závodech. Výjimka na předčasné složení Zkoušek základního výcviku jezdce na pony nám byla zamítnuta. Musíme jezdit do zahraničí, aby mohla Mili někde soutěžit, protože to má tak ráda. A právě na soutěžích se toho hodně naučí.

 

Jak se vám daří skloubit ježdění vašeho valacha s trénováním dcer?

Nebýt manžela, nic z toho by nebylo možné. Jezdí s námi ke koním skoro každý den. Denně holky jezdí tři až pět poníků a on mi s tím pomáhá. Potom mám také čas na mého koně.

 

Kromě toho ještě spravujete velmi úspěšný instagramový účet galusistersride, kde se svými sledujícími sdílíte život vašich dcer ve stáji a na závodech. Co vás k této myšlence přivedlo?

Přišlo nám škoda nechávat si fotky a videa jen pro sebe. Denně mi lidé píšou, že jim naše videa zlepšují den, dělají úsměv na tváři a dodávají odvahu, když vidí, co dokážou malé sestřičky. Už tolik lidí nám napsalo, že díky naším videím překonali strach a zase začali skákat.

 

Jaké máte ohlasy? Sleduje vás téměř 90 tisíc lidí, setkáváte se i s kritikou?

Díky Instagramu si všimlo dcer hodně lidí. Jsme v kontaktu s Edwinou Tops Alexander, která má stejně starou dceru jako je Mili a je pro ni neuvěřitelné, jak může pětiletá holčička tak jezdit. Dokonce pozvala Mili na závody do International Tops Areny na Future Global Championship, kde má Mili v plánu startovat se dvěma poníky, a také bude mít s Edwinou trénink. Bude to pro Mili obrovská zkušenost. Poté strávíme v Nizozemsku pár týdnů ve stáji u kamarádů, kteří mají stejně staré děti a které jsme díky Instagramu poznali. Jestli se setkáváme s kritikou? Sdílíme na Instagramu realitu. Nedáváme jen videa, kde se daří, ale i když se nedaří. Potom se občas najde někdo, kdo napíše svůj názor. Ale je to výjimečně. Máme kolem sebe skvělou komunitu lidí.

 

Jaké máte vy a vaše dcery cíle, plány a sny do budoucna?

Největší sen mých holčiček je mít stáj u domu a být tak se svými poníky neustále. My jejich sen sdílíme. Snad se nám to jednou splní.

 

Foto: poskytla Milada Galušková