"S Chanyou jsem se poznal v únoru 2018, tehdy byla osmiletá a měla zkušenosti v soutěžích do 125 centimetrů. Byla to klisna s nejlepším charakterem, který si jezdec u sportovního koně může jen představit. Doma byla velmi hodná a na parkuru bojovala ze všech sil. Vzájemně jsme si opravdu sedli," vzpomíná v rozhovoru Martin Řezníček na svého životního koně Chanyu. Ta bohužel v polovině srpna podlehla následkům koliky. "Byla desetiletá, měla vše před sebou..."
Chanya byla ohromoný sportovec. Sbírali jste spolu jeden úspěch za druhým.
Nezažil jsem s ní závody, během nichž by nezískala alespoň jedno druhé místo. Za celého dva a půl roku se nestalo, že bychom se vraceli domů ze závodů, kde by její nejlepší výsledek byl horší než druhé místo. Stejně tak se nestávalo, že by chybovala dvakrát po sobě, to jsem s ní zažil jen jednou. I když neměl jezdec zrovna dobrý den, dělala maximum pro to, aby mu pomohla.
Dalo by se říct, že měla prostředí závodů ráda?
Myslím, že jí to bavilo. Na závodech byla úplně jiná než doma. Doma v hale chodila skoro jako školní kůň, člověk musel tlačit ostošet, zatímco v terénu a na závodech jsem zase musel držet ostošet.
Jsou nějaké konkrétní společné úspěchy, které byste rád vyzdvihl?
Především umístění v rámci soutěží zařazených do Longines FEI Rankings - v Holandsku byla druhá, v Lanakenu čtvrtá, v Lieru pátá. Podařilo se jí také vyhrát národní stopadesátku - to byla její i moje první stopadesátka.
Něco se také nepovedlo?
To bylo zrovna v období, kdy se nám dařilo a vyhrávali jsme jeden závod za druhým. Pak přišlo čtyřkolové mistrovství Hesenska a všichni mluvili o tom, že ho vyhrajeme. Bohužel jí ovšem nevyhovovalo, když měla mezi závody delší pauzu, což se přesně stalo. Do toho já měl trochu nervy a jednu distanc jsem úplně neodhadl. Hodila mi kotvu a já letěl do oxeru. Na druhou stranu mi to pomohlo pro letošní mistrovství. Odjezdil jsem ho úplně v klidu a vyhráli jsme.
Bylo něco, co jí vadilo?
Neměla ráda holení a trojskoky.
Stihla za svůj život dát hříbě?
Ano, dala hříbě, není to ovšem žádný šampion. Toho jsem také jezdil a nedávno jsme ho prodali. Byl to hodný amatérský kůň, ale bohužel nezdědil její schopnost.
Jaký pro vás byl nejsilnější společný okamžik?
Nejsilnějším společným okamžikem se stal ten úplně poslední. Ještě v deset večer byla v pořádku a ráno jsme ji našli ležet polomrtvou v boxu. Asi po půl hodině se nám podařilo ji zvednout, na chvíli jsme cítili naději a odvezli ji na kliniku. Jel jsem s ní v přívěsu, to ještě stála a bojovala. Nicméně veterináři už tak optimističtí nebyli. Odvedl jsem ji na sál a doufal, že se podaří ji zachránit. Problém ovšem byl, že jsme na to přišli tak pozdě. Kdyby se to stalo přes den, pravděpodobně by to dopadlo lépe. Bohužel si však během válení přiškrtila arterii a oběhový systém byl díky tomu ve velmi špatném stavu. Už se nedalo nic dělat. Do té doby byla perfektně zdravá, nikdy dřív žádnou jinou koliku neměla.
U takového koně, jakým byla Chanya, si člověk uvědomí, jak moc závisí sportovní úspěch právě na tom koni. Poměr může být různý, ale jezdec nikdy není víc jak 49 procent. Kůň bude vždycky víc než jeho jezdec.
