Prozradila jste, že nezapomenutelným koněm je pro vás Athos. Čím je pro vás tak speciální?

 

Athos byl vždy srdcař, jeho základní pohyb nebyl pro mezinárodní sport nikterak výjimečný, ale svojí neuvěřitelnou ochotou a charakterem dohnal a předehnal koně daleko nadanější.  Nebyl nijak zvlášť bystrý, ale nikdy neřekl „ne“ a jakmile něco pochopil, tak to prostě dělal. Této vlastnosti si zvlášť cením, protože bez ní končí velká spousta koní v malé rundě. Byli jsme spolu téměř každý den přes deset let. Takoví staří dobří kámoši.

 

Jaké byly vaše společné začátky, řešila jste s ním nějaká specifika?

 

S mojí sestrou Idou absolvoval jako čtyřletý první Z, kdy hned při prvním startu za větrného počasí se zcela neovladatelný vydal tempem 750 metrů za minutu tamní krosovou dráhou, a když se ho podařilo navrátit do místa konání, tak splašil favorita a dokázal pak, řádně uvolněn, zvítězit. Specifik měl spoustu, ale zejména vítr, potlesk, vodu a transport jsem musela intenzivněji řešit. Vodu jsme museli vozit vlastní a pro jeho pohodu na cestách jsme mu brali s sebou mladšího bráchu Diplomata. No a když se tleskalo, musela jsem si holt zapnout bezpečnostní pásy. 

 

 

Vzpomenete si na první větší úspěch na závodech?

 

Asi první výraznější úspěch byl start na CDI Mariánské Lázně, kde byl ve finále malé rundy osmý, nejlepší z Čechů. Tou dobou už měl bezpočet národních vítězství až do stupně T. Ale přišlo mi, že až po tomto startu se na nás ostatní začali dívat jako na vážnou konkurenci.

 

Jaké to s ním bylo pod sedlem?

 

Zpočátku jako mladý byl dost líný. Myslím, že i to částečně vedlo Idu, že mi ho přenechala. Nebyl to pro ni dostatečný adrenalin. Neběhal ani ve výběhu, natožpak aby ukázal nějaký pohyb. V terénu tedy když zafoukalo, tak se uměl dost rychle a nekontrolovaně rozběhnout, ale to bylo ojedinělé. Pocitově velmi pohodlný, dobrý v ruce. V pokročilém shromáždění už pak člověk i cítil, jak se nafoukl vepředu a byl pyšný na to, co všechno dokáže.

 

Vybavujete si nějakou další veselou historku?

 

S Athosem bylo vždy nejveselejší dekorování. Z jinak stoického valacha se potleskem stal tryskáč. 

 

Posadil se na něj vůbec někdy někdo jiný krom vás a vaší sestry?

 

Chvíli zkoušeli vzájemnou trpělivost i s mým otcem.

 

Kterých společných úspěchů si nejvíce ceníte?

 

Kvalifikace na mistrovství Evropy v Herningu, výhra v Grand Prix na CDI3* Budapest-Fot, tamtéž i výhra v Grand Prix Special, přední umístění v Grand Prix na CDI3* Radzionkow, Lipica, Brno, Kaposvar, Wroclaw. Vítězství ve finále Českého drezurního poháru přes 72 procent v küru, takováto skóre bývala tehdy ještě v Česku výjimkou.

 

Patříte k jezdcům, kteří mají ve stáji vždy nějakého oblíbence? Nebo se snažíte přistupovat ke všem koním stejně?

 

Snažím se mít všecky ráda stejně a velká výhoda je, když jich má člověk víc, tak když jeden stagnuje nebo se nevyvíjí, jak by mohl, tak zas zabere druhý anebo třetí. Člověk tak neupadne do krize a má stále nějakou motivaci. Samozřejmě u těch, které mám déle, je pouto silnější. Ale jinak nedokážu ani namazat kopyta pouze jednomu a druhému ne.

 

Jak se má Athos teď?

 

Má důstojný důchod v Nemochovicích, kde se narodil a prožil celý život. Dnes je mu třiadvacet a je úplně fit, jezdí na něm otec. Když jsem začala mít pocit, že už ho do práce musím víc nutit, bylo mu šestnáct, tak jsme ho prostě nechali být. Není třeba ždímat koně až do doby, než to přestane jít. A od té doby si prostě užívá života. Zaslouženě.

 

Foto archiv Emy Kopuleté