Který z koní vaší dosavadní jezdecké kariéry je pro vás nezapomenutelný?
Potkala jsem víc koní, na které dodnes vzpomínám a jsem vděčná za spoustu úspěchů a zkušeností. Těžko z nich vybrat. Ale jeden kůň přece jen vyčnívá, má dobré výsledky i výkonnost, ale jedinečný je náš vztah. Je to opravdový kamarád. Marečka jsme koupili už jako hříbě, myslím ročka. Zahlédl ho můj manžel na závodech, jak si běhá s ostatními hříbatky v ohradě a pohybově mezi nimi zaujal na první pohled. Rodiče ho koupili a dorostl u nás ve stáji. Když na to vzpomínám, vlastně si uvědomuji, že s ním nikdy nebyly problémy. Každý den se vodil jako všechny koně do výběhu a z výběhu, nechal se čistit, lonžovala jsem ho uprostřed louky, jelikož jsme jízdárnu v té době ještě neměli, a to jen na ohlávce. Nikdy mě nikam neodtáhl, což by mě dneska u většiny dvouletých a tříletých koní ani nenapadlo. Přitom byl hřebec až do pěti let. A šlo to tak nějak hladce pořád dál. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsme bojovali, ale vždycky jsme se domluvili.
Byly takto pohodové i jeho sportovní začátky?
Obsedal se až v pěti letech, protože jsme měli moc práce s budováním areálu a to bylo prvořadé. Nicméně vše dohnal velmi rychle, určitě se projevila velmi dobrá vlastnost po tatínkovi Cry For Me, a to jezditelnost. Na konci šestého roku šel první S. Pak jsme se drezurně trochu zadrhli. Musím přiznat, že mě odradil přístup pár rozhodčích, kteří i přes Márovy velmi dobré úlohy, stále mu vyčítali kde co. Dokonce mi i jednou do protokolu napsali, že to není vůbec drezurní kůň. To bylo samozřejmě zklamání, a když jste zklamaní jednou dvakrát, a pak ještě celý zbytek sezony, tak už si říkáte, proč vlastně investovat čas a peníze do něčeho, co vás nakonec zklame. Takže jsem se ocitla na rozcestí. Rozhodovala jsem se, jestli Máru prodat a pustit se do výcviku nadanějšího koně. Vždycky jsem byla velmi ambiciózní jezdec, chtěla jsem dobré výsledky. Nebo zůstat s koněm, který mi dělá radost už jen tím, že je. Mára se umí protáhnout jako pes na povel, umí prosit levou i pravou nohou, umí sám nastoupit i vystoupit z vozíku a tak dále. Kupodivu všech jsem se rozhodla pro tu druhou variantu - zůstat s kamarádem a dělat to, co nás bude bavit. I kdyby to bylo jen chození do terénu.
Jak se pak vyvíjela dál vaše společná cesta?
Následně začala i naše skoková kariéra. To bych úplně nerozebírala, jen bych podotkla, že Mára musel častokrát prokázat velkou odvahu a ekvilibristické prvky, aby jsme se dostali ze situací, do kterých jsem ho přivedla, ale oba jsme to prežili. Někdy jsem měla i pocit, že ho ten adrenalin se mnou i baví. Po dvou skokových sezonách, které jsme zakončili účastí ve velkém finále Českého skokového poháru Amateur Tour, a přišlo těhotenství. Původně jsme se doma domluvili s manželem, že ho bude udržovat, než zase budu moct zpátky do sedla. Ale když si jednou asi tak po týdnu, co ho Zoli jezdil, ušlápl Mareček kousek ocasu, skončilo to doma málem rozvodem. Zbytek mého těhotenství si užíval výběh.
Později vás čekal opět návrat k drezurní disciplíně, je to tak?
Po narození syna se mi začalo po obdélníku stýskat a vrátili jsme se. Mára byl dvakrát členem vítězného družstva na mistrovství České republiky, a poté jsme navázali spolupráci s naší novou trenérkou Danielou Diringerovou. A od té doby už je pan Mára zase nejen můj kámoš, ale i drezurní kůň. Letošní sezonu uzavřel na úrovni T o malý kousíček pod sedmdesáti procenty a nyní ma rozpracovanou piafu. Pasáž a jedničky si dovolím říct, že ho baví. A moc se těšíme na další sezonu.
Nakonec jsem ráda, že jsem Máru neprodala v honbě za pentličkami a zůstala dál pracovat na jeho nedostatcích. Je to velmi pracovitý a chytrý kůň a se svými nedostatky bojuje. A hlavne já jsem šťastná, že ho mám - malého koně s velkým srdcem.
Foto archiv Zdeňky Tóth Skripové
