Trenérka Lada Vontorková patří k výrazným tvářím jezdeckého sportu, a to především na severní Moravě, i když sportovní úspěchy v sedle sbírala po celé České republice a dříve i Československu. Má sbírku medailí z juniorských mistrovství republiky v drezuře a titul mistryně v parkurovém skákání žen. Je dcerou v jezdeckém světě známých manželů Vítkových, a tak se snad její profesní život ani nemohl ubírat jinudy.

 

„Jak znám rodiče, určitě mě posadili na koně dřív, než jsem uměla chodit. Má první fotka na koni je ve dvou letech na jejich závodním Javorovi. Posadili mě na něj, za mě kočku a Javora nechali stát samotného. Naštěstí byl zlatý. Tu fotku potom použili jako PF k Novému roku,“ líčí Lada Vontorková.

 

Co se týká ježdění, rodiče ji do ničeho netlačili. Ale když se k němu sama rozhodla, všemožně ji podporovali. „Chodila jsem do Jezdeckého klubu Opava-Kateřinky. Takže jsem vyrůstala mezi mnoha vynikajícími jezdci, kteří tam tehdy působili, a přitom jsem začínala od prvních krůčků v sedle zároveň s jejich následovníky – sourozenci Hruškovými, Karlem Lamichem a Pavlem Humplíkem. Máme spoustu společných vzpomínek z domácího oddílu i ze závodů, kde jsme nejdříve působili jako takový malý dětský fanclub, poté ošetřovatelé, a pak už i závodníci. S Jirkou Hruškou máme i společnou medaili z mistrovství Československa v drezuře juniorských družstev ve Frýdku-Místku. Tato přátelství zůstala dodnes, a přestože se nemáme kdy mimo závody vídat, jsou pro mě velmi důležitá.“

 

 

Ladu od počátku připravovala její maminka Ludmila Vítková. Lepšího mentora mít nemohla, Ludmila Vítková byla držitelkou více než tří desítek medailí z republikových šampionátů ve čtyřech různých disciplínách a později se stala vyhledávanou trenérkou.

 

„Maminka byla neskutečně houževnatá, pracovitá a trpělivá. Koním obětovala mnoho, dokonce změnila své zaměstnání, rozšířila si vzdělání o pedagogické a z projektantky se stala středoškolskou profesorkou, aby měla více času na ježdění.“

 

Ludmila Vítková mimo jiné vedla voltižní oddíl, kam chodila i její dcera Lada. „V začátcích jsem byla nejmenší, a celkem jsem jim to kazila, protože jsem se na koně nebyla schopná vyškrábat. Měli jsme na voltiž malou a často vyhazující Karinu, která byla oproti ostatním koním celkem střela. Po každých závodech během exhibice na ni stála nejdelší fronta závodníků z ostatních družstev, kteří si ji chtěli zkusit,“ popisuje s tím, že i přesto s ní dosáhli na čtvrté místo na mistrovství republiky.

 

Vedle opavského oddílu to byl ještě Albertovec, kde začínající jezdkyně sbírala zkušenosti. Její otec Milan Vítek, bývalý parkurový reprezentant a rovněž několikanásobný medailista z republikových šampionátů, byl mnoho let ředitelem tamního hřebčína. „Trávila jsem tam vždy celé prázdniny. Byl to můj druhý domov. Cvičila jsem tam voltiž pod vedením Josefa Majdy a jezdila na ponících pod vedením Otíka Paličky. Později jsem měla možnost zkusit se posadit na koně, s nimiž závodili takoví jezdci jako František Honč, Jan Schmidt nebo Oliver Merva. To jsou chvíle, které mi hodně daly a jezdecky mě posunuly. Chvíle, kdy maminka řekla: „To je ono, ten pocit si zapamatuj.“ A já jsem pak s tím pocitem jezdila na svých koních,“ líčí Lada důležité zkušenosti, které jí albertovské prázdniny dávaly. „Velkým vzorem pro mě byli František Lamich a Vadar, kteří byli mnohonásobnými mistry republiky v drezuře, navzdory Vadarově plnokrevnému původu.“

 

Na první závody v životě si i po mnoha letech pamatuje velmi dobře: „Bylo mi dvanáct a bylo to hned krajské mistrovství v drezuře v Novém Jičíně. Měla jsem jet se Siňorem. To byl na jedno oko slepý plnokrevník, s kterým jsem dělala základní zkoušky. Ale ráno před odjezdem kulhal. Tak opavský trenér Vladimír Hruška rozhodl, že pojedu Oreba. Pro mě to byl šok, Oreb rád s dětmi utíkal a já jsem na něm seděla jednou v životě. Ale ukázalo se, že pan Hruška ví, co dělá. Oreb se mnou dojel pro druhé místo, ani nevím jak.“

 

 

Lada Vontorková, podobně jako její máma, uspěla ve více disciplínách. V juniorském věku se věnovala především drezuře. „Trénovala jsem na máminých koních, které mi půjčovala i na závody. Dbala na to, abych měla jednoho zkušeného profesora a jednoho mladého. První republikové mistrovství jsem jela na Vabankovi a po něm se vystřídali ještě Virtus, Ariel a tlumačovský plemeník Diethelm. Celkem jsem s nimi získala tři zlaté, dvě stříbrné a jednu bronzovou medaili na českých i československých mistrovstvích.“

 

Nejzkušenější byl Virtus, což byl životní kůň Ludmily Vítkové. „To byl ten profesor, který mě hodně naučil. S ním jsem došla až do stupně T. Vzhledem k tomu, že to byl hřebec, tak jsem se s ním nenudila. Měl ze mě, coby patnáctileté drobné holky, občas celkem srandu. Teď z legrace říkám, že často bylo mou největší motivací k vítězství to, abych nemusela jet čestné kolo za nějakým koněm, na kterého by chtěl skočit.“

 

 

V osmdesátých a devadesátých letech neměli jezdci v Československu, respektive Česku zdaleka takové možnosti spolupracovat se zahraničními trenéry nebo vyrážet na stáže a soustředění. 

 

Ladě Vontorkové se několikrát poštěstilo takový výcvikový pobyt absolvovat. „V roce 1989 jsem v létě mezi českým a federálním mistrovstvím trávila čas s rodiči v Piešťanech u věhlasného jezdce a účastníka mistrovství Evropy v drezuře Prušinského. Měla jsem tam možnost sedat na koně v jeho tréninku a poprvé si zkusit dobře provedenou piafu a pasáž. To byly opět chvíle, ze kterých jsem čerpala dále, díky nimž jsem tušila, za jakým pocitem na koni jít.“

 

Další soustředění prožila o rok později, tentokrát s Eberhardem Weissem v Kladrubech nad Labem. „Přímo z mistrovství republiky jsem se svými dvěma mladými koňmi cestovala do Kladrub. Sama v šestnácti letech. Už ani nevím, ke komu mě naložili. Měli mě jen v noci vyložit na místě, nikoho jsem tam neznala, nevěděla, jestli na mě někdo bude čekat, ani kde ustájím koně, z nichž jeden byl hřebec. Při mých obavách mě můj otec krátce zpražil: “Tak je uvážeš ke stromu a počkáš do rána, no!“ Naštěstí k tomu nemuselo dojít. Pan Weiss mě rázně uvedl do německé školy drilu. Po vyházení hnoje mě posadil na mladého kladrubského hřebce, sundal třmeny, vzal na lonž a nechal klusat tak dlouho, dokud to opravdu „nesedlo“. Pravidelně jsem závodila na úrovni „S“, ale sed se musel pořád ladit. Nutno říct, že jejich klus nebyl žádná balada na vysezení. Stejně tak přistupoval k mým koním, dělalo se tak dlouho, dokud to „nesedlo“. Často jsem měla slzy v očích, došla jsem k názoru, že tento přístup není pro mě, ale musím uznat, že po těch dvou týdnech udělali neuvěřitelný pokrok jak v uvolnění, tak v provedení cviků. A to mě posunulo.“

 

 

 

Na další stáž vyrazila Lada v devatenácti letech. Česká jezdecká federace ji vyslala na šestitýdenní výcvikový pobyt do Francie. „Z šesti týdnů se staly dva roky. Prošla jsem několika výbornými parkurovými stájemi a postupně jsem se z pracovního drezurního jezdce přeorientovala na skákání. Pracovala jsem hlavně s mladými koňmi a po návratu do Česka jsem založila sportovní stáj, kde jsem spolu s otcem připravovala koně různých majitelů po vzoru, který jsem viděla ve Francii. Už jsem dělala jen parkury, hlavně koně do Kritérií mladých koní a postupně jsem šla výš.“

 

Následovala stáž v USA ve stáji velmi váženého trenéra jak v bývalém Československu, tak poté ve Spojených státech amerických, zakladatele areálu Slávia Bratislava Pavla Blaha. 

 

V roce 1999 získala zlato na mistrovství republiky žen ve skákání a po zisku titulu se Lada vrátila do Francie. Tentokrát k Alexandře Ledermann, která je bronzovou medailistkou z olympijských her 1996 a historicky první ženou, jež vyhrála mistrovství Evropy v parkurovém skákání. „Fascinovalo mě, jak taková drobná jezdkyně zvládá obrovského a evidentně velmi těžko jezditelného Rocheta M. Chtěla jsem moc vidět její práci, spojila jsem se s ní a ona mě přijala na stáž.“

 

V kariéře měla Lada štěstí i na další renomované osobnosti. „Evžen Duda mi velmi pomohl s problematickými koňmi mimo jiné i vynikající prací na dvou lonžích, ovlivnili mě i polský trenér Andrzej Salacki, maďarský olympionik Gyula Dallos a Belgičan Denis Soyer, který se vzdělával u jezdců Cadre Noir v Ecole Nationale d´Equitation de Saumur.“

 

 

V parkurech byl pro Ladu výjimečný kůň Civik, s nímž slavila největší úspěchy na přelomu století včetně už zmíněného titulu z mistrovství republiky v roce 1999. „Byl to syn Arrase, který dával koně vynikajících skokových schopností. Ve všech ale bylo něco bláznivého. Civika jsme obsedali půl roku. Když už jsem já nemohla dál, postupně to s ním zkoušeli tři výborní jezdci. Po třech měsících se s ním dalo celkem v klidu pracovat, ale nedalo se nasednout, a potom ani sesednout. Byl to celkem oříšek. Ovšem jak s ním nebyla lehká práce doma, tak na závodech mi všechno vracel. Miloval cestování, vyloženě se těšil, když nastupoval do kamionu, co ho zase čeká za vzrůšo. S Civikem jsem vyhrála Mistrovství republiky ve skákání žen a došla až do stupně T.“

 

Po letech parkurové kariéry přesvědčila Ladu její máma k návratu k drezuře. „Musím říct, že u drezury mě víc baví domácí příprava. Ale co se týká atmosféry na závodech z pohledu jezdce, v tom mi parkury chybí. Kdybych měla víc času a financí, nejraději bych si pořídila nějakého dobrého skokana a skákala si s ním pro radost.“

 

 

Lada Vontorková se aktuálně věnuje trenérské činnosti. „Už paralelně se závoděním jsem trénovala děti i dospělé. Teď se tomu věnuju naplno a velmi mě to naplňuje. Mám štěstí, že tak jako předtím příprava sportovních koní, tak teď trénování, pro mě představuje práci snů. Jezdím v rámci Moravy pravidelně, často i několikrát týdně za svými svěřenci, někteří závodí, jiní chtějí mít doma „jen“ spokojeného a zdravého koně. Mám radost z jezdců, kteří si jsou vědomi důležitosti drezurní přípravy pro parkurové soutěže a z dětí, které se chtějí vzdělávat v obou směrech. Mám skvělé svěřence, do jednoho se mi s nimi velmi dobře pracuje, jsou vnímaví, otevření, pracují s pokorou ke koni. Dělají mi radost. Od loňského roku mám licenci drezurního rozhodčího, což beru jako další nutný posun ve svém sebevzdělávání.“

 

Po mnoha letech praxe a řady stáží je Lada přesvědčená, že pro děti je důležité, aby měly jednoho trenéra. „Malé dítě či nezkušení jezdci by podle mého názoru neměli střídat vedení s různým přístupem. Jak říkal můj francouzský trenér, v jezdectví nikdy jedna a jedna nejsou dvě. Co platí u jednoho koně, neplatí u druhého, co říká jeden trenér, může jiný vyvracet. A malé dítě si neumí vybrat, kdo má pravdu, je zmatené a kůň také. Podle mého názoru pro začátek je důležitý jeden trenér, a nemusí to být trenér mistra světa. Trenér, který samozřejmě ctí základní pravidla přípravy koně, který je dobrý psycholog a dítě navede na cestu, kde si je jisté v základech a potom se rozvíjí. Myslím, že až ve chvíli, kdy má jezdec určitou zkušenost a úroveň, tak spolupráce s více trenéry nepřináší zmatek, ale dokáže vyhodnotit, co je pro něj a koně důležité, co z toho chce použít, a hlavně to dokáže spojit do jednoho směru, který ho povede k výhrám.“

 

Foto: Jana Míšková, poskytla Lada Vontorková