Jana Hartová je profesí trenér jezdectví. Aktuálně připravuje hned několik svěřenců včetně členů reprezentace. Mnozí si ji také pamatují v sedle na drezurních obdélnících ještě jako Janu Rosickou. Její cesta od výpomoci v hřebčíně až k profesi trenéra je víc než zajímavá.

 

„Ve třech letech jsem se rozhodla, že budu jezdit na koni a skákat padákem,“ říká se smíchem Jana a dodává, že se jí splnilo oboje, jen ty seskoky přišly až v dospělosti. „Poprvé jsem na koni seděla jako pětiletá, když jsem přesvědčila rodiče, aby mě vzali na závody do Dolních Bučic. Tam jsem ukecala nějakou jezdkyni, aby mě na chvíli posadila před sebe.“ Pro Janu to byl rozhodující moment: „Ten pocit nikdy nezapomenu, byla to první dávka drogy, a hned jsem věděla, že chci víc.“

 

A dětského snu se opravdu nikdy nevzdala. „Soused mé tety měl na dvoře koně a sám byl zaměstnaný v hřebčíně v Heřmanově Městci, který je součástí kladrubského hřebčína. A tak jsem se později přes občasné sezení za chomoutem a svezení na tažných koních po výběhu dostala do heřmanoměsteckého hřebčína. Bylo to v době, kdy tam dělal vedoucího Jiří Cipra. Po pár letech tam přišel ještě Jaroslav Hatla a Blanka Závodská, a já jsem tak měla tu čest a možnost pochytávat jezdecké umění od skutečných kapacit.“

 

Chod stájí pochopitelně nebyl jen o ježdění, ale hlavně o práci. „Dělali jsme si svoje krmení, každý den se jezdilo na trávu, sušili jsme seno, balíkovali slámu… Když přijela Avie s ovsem, nikdo se mě neptal, kolik mi je, prostě mi na zádech přistál pytel a jdi,“ popisuje Jana a dodává, že se muselo místovat všech třicet koní. „Ráno měl každý svou stáj se šesti hřebci a přes den už se jen přesbírávalo, což dělal v celém hřebčíně ten, kdo měl zrovna službu.“

 

 

Ke sportu se Jana propracovala přes pozici ošetřovatele. „Zprvu jsem jezdila po závodech s Jirkou Ciprou. Časem jsem se dostala i na mezinárodní akce, což byla obrovská zkušenost. Sama jsem začala závodit až asi v patnácti letech, v té době možnost oficiálních startů v mladších kategoriích na pony nebyla a ke koním se oficiálně smělo až od dvanácti,“ popisuje své sportovní začátky.

 

„Jiří Cipra ve mně nechal svůj otisk a pak to byl hlavně František Slavík, kdo hodně ovlivnil moji kariéru a celý život spojený s koňmi. Jsem mu vděčná za strašně moc. S ním vlastně probíhal takový „imprinting“, co se týká ježdění, tréninku, přístupu ke koním, koňského myšlení. Nikdy nezapomenu na srážku s realitou, kdy jsem si myslela, jaký už jsem borec, protože umím i cválat a skákat. A najednou jsem zjistila, že neumím jít správně ani krokem a zastavit. Denně jsem s ním trénovala na pěti až šesti koních. V zimě na kolečku vysypaném pod hruškou, protože halu jsme neměli. Jeho motto „kouřit se má jezdci z hlavy, a ne z koně“ je i jedním z mých životních kréd. To on mě naučil neustále přemýšlet a vymýšlet.  A to doposud praktikuji. Chci třeba po svých svěřencích, aby si vlastním tělem zkusili předvést různé cviky – od práce na dvou stopách přes zádrže, zastavení po piruety. Jednou mi řekl, ať si prodloužím třmeny o dvě dírky. Poprvé a naposledy jsem si mu dovolila odmluvit, že na ně ale pak nedosáhnu! Zcela v klidu přišel, odepnul mi třmeny se slovy, že mi je za tři měsíce vrátí. A slovo dodržel,“ směje se Jana při vzpomínce na Františka Slavíka.

 

Osobností, které ji předaly své zkušenosti, bylo víc. „V začátcích to byli vedle Jirky Cipry také František Štěňha a Jiří Škodný, kteří mě provedli kouzlem vozatajství. Později jsem mohla v drezuře spolupracovat s takovými kapacitami, jako byly Jarmila Hloušková, Karolína Žižková nebo Milena Minářová.“

 

 

K prvním Janiným závodům se váže příběh, který jen s velkým štěstím neskončil tragicky. „Jezdila jsem klisnu Kateřinu po Quoniam II-123 z plnokrevné matky. Byla to rezavá kobyla, tak nějak k té barvě seděla i její složitá povaha. Neměla jsem ji zprvu ráda, vzájemně jsme se víceméně tolerovaly. Když jednou přišel pan Slavík, že pojedu dorostenecký přebor v Pardubicích, začala jsem se těšit. Ale tři týdny před závody se v noci do stájí hřebčína dostal nějaký deviant. Skutečně se chtěl ukájet na koních, řešila to tehdy policie. Jedinou klisnou tam byla Kateřina. Uvázal jí řetěz kolem krku a vyvázal hlavu vysoko nahoru. Ráno jsme ji našli v šoku s krvácejícím krkem, na kterém se houpal řetěz vytržený ze zdi. Začaly jí otékat dýchací cesty, museli jsme bojovat o její život. Tak jsem u ní několik nocí spala a každou půl hodinu jí chladila krk. Od toho momentu se náš vztah změnil, začala mi hodně věřit,“ vzpomíná Jana na okamžik, kdy k ní přeživší klisna přilnula. Na divokou ryzku pak už nepotřebovala ani vodítko.

 

„Myslela jsem, že žádné závody nebudou. Ale byly! Poprvé od toho zranění jsem na ní seděla na opracovišti na přeboru v Pardubicích, kam jsem já jela na kole a kobyla vedle mě klusala po pangejtu na ruce.“ Odměnou této dvojici nakonec bylo vítězství, za které dostala jezdkyně od Františka Slavíka miniaturní model uzdečky, po kterém moc toužila.

 

 

Celou záležitost s nočním útokem na Kateřinu umocňuje fakt, že v té době byla březí. „Dva roky předtím nemohla zabřeznout, měla cysty. Zkoušelo se všechno možné. Tehdy se akorát uchovnil Tristan, a toho jsem milovala. Pošeptala jsem Káče, že to je on, ten je nejlepší. A ona zabřezla. Napoprvé! Ale byla březí právě v době toho útoku. Doktor Jeník tehdy říkal, že pokud šokem nepotratí, tak jistě po tom, co ji píchne. Jestli to vůbec přežije… A ona přežila a nepotratila. Zajímavé je, že se to nikdy s jiným hřebcem nepovedlo, jen s Tristanem. Podezřívali mě z čarodějnictví,“ popisuje jezdkyně silné pouto, které mezi ní a koněm vzniklo.

 

Jana si v mládí v Heřmanově Městci zkusila od parkurů, přes všestrannost po roli přísedícího na kočáře, ale drezura je srdeční disciplína. „Drezuru miluji pro tu souhru, hru s maličkostmi, s neustálým vymýšlením. Drezura je jak diamant. Najdete vcelku obyčejný šutr a postupným vybrušováním detailů můžete stvořit dokonalost. Drezura učí lidi vážit si každé dobře zajeté soutěže. Každé úlohy, která se povede předvést v klidu, souladu, uvolnění. A to nemusí být striktně nejvyšší obtížnost. Umístění nejsou tak podstatná, ale samozřejmě si cením třetího místa na mistrovství republiky družstev, vítězství v Severočeském poháru nebo na CDN ve Weikersdorfu.“

 

 

Jana absolvovala nespočet startů na jezdeckých závodech. „Na všechny koně si ani nevzpomenu. Přeci jen mám už dost přetočený tachometr,“ vtipkuje. „Nejzásadnější byla už zmíněná Kateřina. Moc důležitá ale třeba byla i Rubika, která se u nás narodila a kterou jsem sama obsedala. Zapomenout nesmím na Čerta-Geronima. Byl velká osobnost, ale mnohému mě naučil. S ním jsem asi nasbírala nejvíce výher a umístění. V současné době si připravuji mladou klisnu, tak uvidíme, jak vše půjde.“

 

Hlavní životní náplní a zdrojem obživy je pro Janu aktuálně trénovaní. „Je úžasné smět se každý den těšit do práce. Trénovala jsem lehce už před lety, jako hobby k práci. Žádné lekce jsem nenabízela, lidi si mě nacházeli sami. Po rozvodu jsem se pak musela postavit na vlastní nohy, tak jsem práci v kanceláři pověsila na hřebík a začala jsem se tím živit.“ Svěřenci Jany jsou třeba několikanásobná účastnice mistrovství Evropy Nikola Feherová, s níž spolupracuje nejdéle, účastnice mistrovství Evropy Barbora Kavanová nebo medailistka MČR pony Adéla Musilová. Pod vedením Jany se zlepšují i mnohé další drezurní jezdkyně v mládežnických kategoriích, její svěřenci celkem nasbírali čtyřiadvacet medailí z mistrovství republiky a sedmkrát se účastnili mistrovství Evropy. „Trénuji i jezdce všestrannosti v nižší úrovni a třeba také parkurového jezdce Přemka Adama, který se svými koňmi jezdí na úrovni T i mezinárodně.“

 

 

Co je podle Jany předpokladem k úspěchu v drezuře? „Nejpodstatnější je umění vypnout okolí, umění nacítit koně a mít dostatek pokory. Pak samozřejmě nekonečně sebereflexe, sebeovládaní a chuti se vzdělávat a přemýšlet, a ne chuti znásilnit koně do nějaké tabulky či předepsaného postupu.“

 

Málokdo možná tuší, že jezdectví není jediný sport, který provozuje. „Před třemi lety jsem se dostala k OCR – extrémním překážkovým běhům. A zcela jsem tomuto sportu propadla. Začalo to nenápadným cvičením, pak se posunulo ke zkoušení závodů, několika umístěním a letos mé úsilí bylo korunováno stříbrem na mistrovství České republiky. Jsem za tento sport ovšem vděčná i z pozice trenéra. Nyní se mohu vcítit nejen do jezdce, jelikož sama jezdím, ale vlastně i do koně, jelikož se často dostávám na hranici svých možností. Už vím, jak se cítí kůň, když je přetrénovaný, nebo naopak když na něco není fyzicky či mentálně připraven. Potvrzuje se mi, jak důležitý je metodický a systematický postup tréninku, správný management, výživa, fyzioterapie. Jak zásadní je věřit si, nepochybovat a mít čistou hlavu, což se zase váže asociačně na jezdce. Miluji tento sport pro jeho všestrannost, komplexnost, ale i pro tu úžasnou skupinu lidí, která se v tomto sportu pohybuje. I zde se potvrzuje, jak důležitý je tým a že výsledek jednotlivce nikdy není výsledkem jen jednoho člověka, ale celého týmu kolem něj. A to by měli mít na paměti i všichni jezdci.“

 

Foto: poskytla Jana Hartová