Nestíháte číst? Poslouchejte EquiRadio.cz! Novinka skupiny EQUINET
reklama 11D

reklama

Prokůpková: Sedm tisíc lidí skandovalo a Orel skákal nejlíp v životě

 12.06.2021 06:30 | AUTOR: Lucie Spiwoková

ikonka

Monika Prokůpková, duše sekretariátu na mnoha závodech, zavzpomínala, jak získala s Orlem titul parkurové mistryně republiky, jak její klisnu Vinaj kovali v narkóze, nebo jak dojela ve „sranda“ dostihu třetí s legendárním Válečníkem Josefa Váni.

reklama 12D

 

Hodně lidí zná Moniku Prokůpkovou jako srdce a duši sekretariátu při různých závodech. Potkat jí můžeme v kanceláři při parkurových mítincích v Olomouci nebo v pražské Velké Chuchli. Mnozí jezdci, zejména ti mladí, netuší, že vyřizují startovné a výhry s někým, kdo má za sebou sportovní kariéru plnou úspěchů a silných momentů. Monika Prokůpková se s námi podělila o své vzpomínky.
 
Na úvod se nelze nezeptat, jak jste se dostala ke koním?
Poprvé jsem jela na oslovi Ferdovi na pouti. Prý to bylo hned, jak jsem uměla sedět. Nebyla jsem koňařské dítě. Nějaká moje „pra, pra“ byla sice údajně krasojezdkyně v cirkuse, ale nikdo u nás nesportoval. Jezdit jsem začala na Čímanovi v osmi letech v oddíle. Brali tam děti až od dvanácti let, ale já jsem byla od mala drzá, a tak mě vzali, pořád jsem jim tam lezla.
 
Co to bylo za oddíl, a kdy jste se dostala poprvé na závody?
Jezdecký oddíl v Kolíně - dnes Stáj Václav. U Vaška Drbala jsem strávila celý sportovní život. Ten určitě moc ovlivnil mojí kariéru, celou dobu mě trénoval. Ve dvanácti letech jsem startovala poprvé na závodech, a to úplnou náhodou. Zranila se jezdkyně, která jezdívala klisnu Furestu. Tak jsem za ní zaskočila, a Vašek Drbal mi jí už nechal. Od začátku jsme spolu vítězily a dostaly jsme se až do ST. Pak jí připustili a také já jsem otěhotněla, takže jsme vlastně dozávodily spolu.
 
Pojďme k vašim nejvýraznějším koním.
Životní kůň byl určitě plnokrevný Orel. Byl úžasný, byl to kamarád. Občas si také uměl postavit hlavu, třeba že nebude skákat vodu, což bylo zrovna před mistrovstvím republiky. Dostala jsem se s ním až do úrovně T. Bohužel uhynul ve dvanácti letech na koliku. Po něm přišla Vinaj. Specifická klisna. Kousala, kopala, kovat jsme jí museli v hale pod narkózou. Všechno tohle nám vynahrazovala tím, jak skákala. A se závoděním jsem končila znovu s Furestou. Samozřejmě jinou Furestou, než s kterou jsem začínala. Narodila se v Pecínově a schválně jí pojmenovali stejně.
 
Já o vás vím, že jste mistryně republiky.
Ano, to je můj největší úspěch. Vyhrála jsem s Orlem mistrovství republiky žen v roce 1993. Byl to první mistrák po rozdělení Československa. Také jsme spolu startovali na CSIO v Praze začátkem devadesátých let, a byli jsme i v zahraničí na CSI v Grazu na Amazon Trophy. To byla soutěž speciálně pro ženy, byla inspirací pro českou verzi - takzvanou Amazonku, kterou Vašek Drbal pořádá v Kolíně dodnes.
 
Co vám ještě utkvělo v paměti?
Mám hodně zážitků, ale opravdu silné jsou dva. Vzpomínám na Stropkovskou podkovu. To bylo na Slovensku. Konaly se tam vždy slavnosti, do kterých se zapojilo celé město. Na závody přišlo sedm tisíc diváků. Vyhrála jsem s Orlem jeden ročník, a když jsme další rok znovu dorazili a vstoupili jsme do kolbiště, ten dav skandoval "Orel, Orel". Když to slyšel, skákal snad nejlíp v životě.
 
To zní jako z hollywoodského scénáře. A ten druhý zážitek?
V tom roce, kdy jsem vyhrála mistrovství republiky, vymysleli Václav Drbal s pozdějším prezidentem Jockey Clubu Václavem Lukou, že pojedu rovinový dostih. Bylo to v Chuchli, byla to taková akce, kdy jezdily i ošetřovatelky a závodili také majitelé koní. Jela jsem dostih na 1600 metrů, z boxů nám to odstartoval pan Šindler. Co je ale úplný gól, jela jsem na tříletém Válečníkovi ze stáje Vaška Luky. Na legendárním překážkáři Válečníkovi, kterého jezdil Josef Váňa. Na jeho počest se jezdí v Pardubicích cross country I. kategorie. Dojeli jsme třetí a Vašek Luka pak říkal, že od té doby dobíhal vždy na bedně. Byl to úžasný zážitek, na to ráda vzpomínám.
 
Poslední roky jste neodmyslitelnou součástí pořadatelských týmů, často jako sekretář závodů. Jak to vzniklo?
Už jako malá, to mi bylo snad dvanáct, jsem prodávala ve stánku na závodech. Potom jsem začala pomáhat psát startky, nejdřív na stroji, pak na počítači, hlavně při závodech v Kolíně. Při prvním CSIO v Poděbradech v roce 2000 mi zavolal Petr Švec a přizval mě ke spolupráci. Tak začaly ty velké závody.
 
Tím nadšením pro koně je „postižená“ i vaše rodina?
To jinak nejde. Manžel Ivan začal jezdit v osmnácti letech, kvůli mně. A syn Marek jezdil od devíti let, pak měl přestávku a v jednadvaceti zase začal. Udělal si licenci, závodí, ale pomáhá i stavět parkury. Máme koně v Nesměni, kde je to opravdu fajn. Máme tam pohodu a klid. Já už moc nejezdím. Občas si sednu na našeho plňáska Rabbit Bounty, který je fakt zlatý. Ale tak jednou za rok. Budu to muset změnit.
 
Foto: Ivan Prokůpek / se souhlasem poskytla Monika Prokůpková


K odběru se přihlašte ZDE!

 

Nový Jezdecký zpravodaj vychází každý pátek a je zcela zdarma. Přímo do vašeho e-mailu vám jednou týdně doručíme to nejzajímavější z našich webů - zpravodajství napříč disciplínami, rozhovory, podcasty i videa. Už nikdy vám nic podstatného z našeho servisu neunikne!

 

Novinky z jezdectví a dostihů můžete sledovat i protřednictvím našich specializovaných skupin na Facebooku! Spravujeme pro vás:
 

Máme rádi parkury Jezdci.cz

Máme rádi dostihy Jezdci.cz

Máme rádi drezuru Jezdci.cz

Máme rádi vozatajství Jezdci.cz

Máme rádi všestrannost Jezdci.cz

Máme rádi reining a western Jezdci.cz

Máme rádi voltiž Jezdci.cz

Máme rádi vytrvalost Jezdci.cz

Máme rádi pony sport Jezdci.cz


reklama 13B




Diskuze

Přidávat příspěvky mohou pouze registrovaní uživatelé.

NEPŘEHLÉDNĚTE

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace