reklama 11A

Olga Havrlantová a Slovan Frenštát. Dvě veličiny, které nelze oddělit

ikonka

Dáma, která letos oslavila významné jubileum, byla desítky let duší a motorem TJ Slovanu Frenštát pod Radhoštěm. Na to, jak se dostala ke koním, na první závody i na to, jak se za hluboké totality budoval jezdecký oddíl, vzpomíná Olga Havrlantová.
15.11.2021 06:30  |  Autor: Lucie Spiwoková  |  Rubrika: Sport  |   FANCLUB
reklama 12B

 

Olga Havrlantová byla více než pět desítek let duší a motorem Tělovýchovné jednoty Slovan ve Frenštátě pod Radhoštěm. Jedním z prvních členů oddílu, který vznikl před devadesáti lety, byl totiž její tatínek, Zdeněk Fialka starší. Ten jí tam jako dítě přivedl, a nastartoval tak i řadu úspěchů v sedle. 
 
Několik desítek let si bez Olgy Havrlantové nikdo nedokázal ani představit jakoukoliv akci konanou v areálu Na Nivách. I když už tam není zaměstnaná a užívá si důchodu, dodnes nikdy na velkých závodech nemůže chybět. V srpnu letošního roku oslavila významné životní jubileum, osmdesát let, na které vůbec nevypadá.
 
Kdy jste se poprvé posadila do sedla?
Jezdit jsem začala, když mi bylo jedenáct let. Ale v sedle jsem seděla poprvé určitě mnohem dřív. Ve Frenštátě byla obrovská vojenská posádka a kasárna. V zimě jsme s koňmi chodili jezdit právě do těch kasáren. Byla tam hala, a také nesmírné množství koní, a nám je dávali k dispozici. Sloužili tam mimochodem výborní jezdci, třeba Přemysl Neuman nebo Karel Chytil. 
 
Kdy přišla účast na závodech?
V roce 1956 jsem byla na mistrovství ČR juniorů v Plzni a o rok později v Poděbradech. Často jsme jezdili na Slovensko, nejvíc jsme ale závodili v kraji. Ono to závodění v té době nebylo tak snadné, jako dnes. 
 
Zavzpomínáte na nějaké koně?
Začínala jsem na Bambusovi. To byl jeden z těch vysloužilých vojenských koní, které nám dávali na revers. Pak přibyly úspěšné klisny Soňa a Réva. A také si vzpomínám na plnokrevného Astara, ten byl z Topolčianek. Tehdy nebylo k dispozici moc koní do sportu. Jezdci se na nich v klubech různě střídali. Ale tu Révu, kterou klub koupil v Motěšicích, jsem dlouho jezdila jen já. A po mně můj bratr, když byl junior.
 
Nazvala byste některého z nich životním koněm?
Určitě nejoblíbenější byla Réva. Žádný kůň nebyl jednoduchý, ale ona měla jedinou chybu. Když na ní přišla říje, na parkuru stála jak pika. Někdy s ní bylo hrozné trápení. Jinak ale skákala skvěle, a to i přesto, že byla drobná. V roce 1965 jsem s ní byla v družstvu, které vyhrálo seniorské mistrovství republiky. V roce 1967 jsem se stala v Opavě mistryní severní Moravy. Žen ve vysokých parkurech nebylo moc. Vzpomínám si třeba na jedny závody ve Slatiňanech, kde jsme startovaly jen dvě. Ludmila Vítková a já. Jako cenu jsme dostaly balík punčoch.
 
Vraťme se k vašemu bratrovi, Zdeňkovi Fialkovi. Toho musíme zmínit.
Bratr byl mladší než já. Na rozdíl ode mě jako dítě vůbec nechtěl jezdit. Začal, až když mu bylo tak čtrnáct nebo patnáct let. Léta pak dělal ve Slovanu skokového trenéra. Trénoval třeba Pepu Pařenicu, který ve Frenštátě vyrostl, také mojí dceru Moniku Kopišovou, Davida Hrnčíře, Ivetu Biolkovou nebo Dana Orsaga. Samozřejmě i svého syna Davida. Zajímavé je, že David také nejdřív jezdit nechtěl a pak se chytil až později. A stejně jako táta, se teď po sportovní kariéře živí jako trenér. Zdeněk bohužel zemřel brzy, v roce 2009.
 
Když se řekne vaše jméno, asi většina lidí si hned vybaví právě Slovan Frenštát. Jak jste se vlastně do klubu dostala?
Můj táta, Zdeněk Fialka starší, byl jedním z prvních členů klubu, který ve Frenštátě vznikl před devadesáti lety. Zakladatelem byl mistr sedlář pan Hrubiš. K němu se přidružovali další lidi, hlavně bohatí soukromí živnostníci. Takže mě do oddílu přivedl táta. Já jsem pak od osmnácti let začala dělat tajemníka. V roce 1974 jsem se stala zaměstnancem v pozici hospodáře, zpočátku jen na půl úvazku. Odešla jsem, když mi bylo jednasedmdesát let. 
 

Čtěte také: Milan Vítek o kariéře i legendární fotce: Žádný strach, skáče ředitel

 
Zažila jste ve Slovanu různé etapy československé a české historie. Z čeho takový oddíl „žil“?
Klub disponoval jen členskými příspěvky, což nebylo moc peněz. Na velké projekty přispívalo částečně město, také ČSTV. A hlavně členové byli zvyklí pracovat formou brigád. Když se v roce 1957 stěhoval klub na stávající adresu Na Nivách, všechno jsme stavěli sami nebo právě formou brigád. Hodně práce zadarmo udělali chlapi z Tatry Kopřivnice. Svépomocí se udělalo dost věcí, které slouží dodnes. Třeba garáže, stáje nebo klubovna. Také jsme postavili halu.
 
To už je dnes těžko představitelné. Dnes, pokud jsou peníze, objedná se na projekt i realizaci firma. Jak stavba haly vypadala tehdy?
V kraji jsme byli jedni z prvních, kdo měl halu. Úplně první byla Opava, pak přibyl Rožnov pod Radhoštěm. Právě ta rožnovská se stala v roce 1982 předlohou pro naší halu. Když se něco budovalo, musel se požádat, stejně jako dnes, stavební odbor. O peníze jsme žádali město a ČSTV. Objednali jsme modul v Hustopečích, čekali jsme, že to potrvá. Nikdy nezapomenu, jak na začátku ledna zazvonil telefon. Volali mi z nádraží ve Frenštátu, že tam stojí vagony s naší halou. My jsme neměli ani kačku, vůbec žádné peníze, nic nebylo schválené a ty vagony tam už stály! Faktura byla na oddíl. Tehdejší předseda Alois Vašina vyrazil do Nového Jičína na Okresní národní výbor a nakonec tam sepsali objednávku a zařadili nás narychlo do takzvané Akce Z. To nás zachránilo.
 
A samotná stavba?
Chlapi tady tu halu stavěli odpoledne po práci. My jsme jim uvařili akorát večeři a oni makali na hale. Taky se na tom ale hodně podíleli i členové oddílu a vůbec naši přátelé a příznivci Slovanu.
 
Slovan je Mekka voltiže a slaví v ní velké úspěchy. Jak tato disciplína ve Frenštátě začínala?
Hledali jsme nějakou aktivitu pro děti. Pony sport v dnešní podobě neexistoval, tak jsme přišli s gymnastikou na koni. Hodně v tom pomáhala Miluška Hanáková. V roce 1977 jsme pořádali první veřejné vystoupení a v roce 1980 už to bylo MČR. Závodilo se venku na trávě, byli jen jednotlivci a dvojičky. Holky cvičily v sukýnkách a kluci v kraťáskách. Nikdy by mě nenapadlo, že to půjde tak nahoru, že jednou bude klub slavit úspěchy na mistrovství světa.
 
Letos to byl opravdu velký úspěch Terezy Czyžové v Le Mans…
Ta holka je výjimečná. A skvěle si sedne s Aladinem. Víte, jak se Aladin dostal k Ondrovi Svobodovi, který je jeho lonžér a majitel? Volal mi František Lomský starší, že by pro mě, respektive nás jako Slovan, měl voltižního koně. Že je to drezurák odněkud z okolí Písku, na kterého jeho jezdkyně nestačí. Já už jsem se v těchto věcech neangažovala, ale předala jsem Svobodovým kontakt. Dlouho se nic nedělo, ale jednou, když byla cesta do Čech na závody, tak se tam Svobodovi zastavili. No a vzali ho…
 
Sledujete výsledky a vývoj sportu?
Jezdím po závodech hlavně v kraji. Fandím hodně pony sportu. Když si vezmu, na jakých koních jsme se plácali, tak dnes jsou k mání špičkoví koně i poníci. Některé ty děti jsou nesmírně talentované a je hned na první pohled vidět, kdo jezdí pod kvalitním vedením.
 
Chodíte do Slovanu na závody?
Ano, na všechny významné akce pořád chodím. To nevynechám nikdy. 
 
Foto: poskytla Olga Havrlantová



Sledujte vysílání EquiTV.cz nebo poslouchejte EquiRadio.cz

 

Přihlaste se k odběru týdenního newsletteru ZDE!

 

Jezdecký zpravodaj vychází každý pátek a je zcela zdarma. Přímo do vašeho e-mailu vám jednou týdně doručíme to nejzajímavější z našich webů - zpravodajství napříč disciplínami, rozhovory, podcasty i videa. Už nikdy vám nic podstatného z našeho servisu neunikne!

 

FB skupiny Jezdci.cz, EquiTV.cz a EquiRadio.cz

 
Novinky z jezdectví a dostihů můžete sledovat i prostřednictvím našich specializovaných skupin na Facebooku! Spravujeme pro vás:
 

Máme rádi parkury Jezdci.cz

Máme rádi dostihy Jezdci.cz

Máme rádi drezuru Jezdci.cz

Máme rádi vozatajství Jezdci.cz

Máme rádi všestrannost Jezdci.cz

Máme rádi reining a western Jezdci.cz

Máme rádi voltiž Jezdci.cz

Máme rádi vytrvalost Jezdci.cz

Máme rádi pony sport Jezdci.cz

FB Jezdci.cz

FB Jazdci.sk

FB EquiTV.cz a EquiRadio.cz


reklama 13A

NEPŘEHLÉDNĚTE