Vít Čmolík má za sebou úspěšnou sportovní kariéru, je několikanásobným mistrem republiky, trenérem a aktivním rozhodčím specializovaným na drezuru. Jeho kariéra a působení je spojené hlavně s karlovarským jezdeckým oddílem a areálem ve Staré Roli, ale prožil i pár let v Praze. 

 

 

Hned na úvod mě zajímá, kdy jste seděl naposled na koni?

Stále jezdím na koni. Asi dvakrát až třikrát týdně, a to na klisně Pennellope, kterou jsem zakoupil pro svou vnučku Liliane. Připravují se na Zkoušky základního výcviku jezdce. Pennellope máme ustájenou v Jezdeckém klubu Karlovy Vary - Stará Role.

 

Pocházíte z jezdeckého prostředí?

Rodina nebyla z jezdeckého prostředí. Ale naproti přes ulici byl oddíl, kam jsem se jako malý chodil dívat, jak jezdí. Někteří z mých pěti sourozenců se tam občas svezli, ale ani jeden se tomu nějak zvlášť nevěnoval. O to více mě těší, že se tomu dodnes věnuje moje dcera Eliška, která působí i jako rozhodčí a má kvalifikaci specialisty pro drezuru a samozřejmě i moje vnučka Liliane.

 

A kdo vás tedy přivedl ke koním?

Paní učitelka, která v 9. třídě přišla dělat nábor do oddílu TJ Stará Role. Šel jsem za ní až o přestávce a do družstva jsem se dohlásil. Koně se mi líbili a chtěl jsem to vyzkoušet.

 

Prozradíte o vašich začátcích trochu víc?

Začínal jsem v roce 1964 v Jezdeckém oddílu TJ Stará Role v prvním dorosteneckém družstvu, tehdy na dostihové dráze v Karlových Varech - Dvorech. Přihlásilo se nás deset, a po dvou letech jsem zůstal sám. Trenérem byl Jan Pelc, jehož zásluhou byl vybudován dnešní areál ve Staré Roli. 

 

Jako jezdec jste vynikal v drezuře. Dosáhl jste mnoha výborných umístění. Kterých výsledků si nejvíc vážíte?

Nejvíce si cením samozřejmě čtyř titulů mistra ČSSR, kam se musel každý jezdec probojovat přes republikové mistrovství. Dále jsem od roku 1982 do roku 1992 byl zařazen do reprezentace Československa v drezuře. I když jsme mohli startovat pouze ve „východním“ bloku, přinášelo nám to mnoho zkušeností a poznatků. V roce 1986 jsem obdržel „mistra sportu“. Mám na svém kontě deset vítězství na mistrovství republiky v drezuře v juniorech a mnoho medailí z družstev.

 

 

Proč zrovna drezura?

Původně jsem se věnoval parkurům a všestrannosti, drezuru jsem si vybral až později. Teprve až při studiích v Praze, když jsem jezdil u plukovníka Myslíka. Tehdy tam měla předsedkyně našeho oddílu paní Ludmila Pelcová svého koně Broskviče na tréninku před mistrovstvím republiky, kde získali stříbrnou medaili. A právě tam mi drezura učarovala. Po vojně jsem se rozhodl už jen pro tuto disciplínu, ale to mi bylo 25 let. V drezuře je krása a ladnost pohybu znásobena majestátností koně. 

 

Plukovník Myslík platí dodnes mezi jezdci, kteří ho znali osobně, za velkého odborníka a autoritu…

Z tréninků pod vedením plukovníka Myslíka v hale na pražském Pohořelci mi utkvěla výrazná vzpomínka. Když nám jezdcům něco nešlo, poslal nás do rohu jízdárny a řekl: „Podiv se, jak se to dělá“. Mnohokrát jsem se tedy „divil“ z rohu jízdárny na ostatní jak to dělají, a je pravda, že mnohým to pozorování pomohlo, že se snažili a pak cvik udělali.

 

Na co ještě rád vzpomínáte?

Hezkou vzpomínku mám na své sedmatřicáté narozeniny. Slavil jsem je na závodech CHI Gera v Německu. Slavili se mnou i parkuroví jezdci, kteří tam také reprezentovali. Mezi nimi třeba Ing. Milan Vítek. Rád vzpomínám na společné závody ve skoku a drezuře. Mnoho skokanů fandilo drezurním jezdcům a naopak drezurní jezdci se šli podívat na parkury.

 

 

Nesmíme vynechat vaše koně. Který byl ten nej…?

Mým nejúspěšnějším koněm byla Nitka, se kterou jsem získal zlaté medaile na mistrovstvích. Byla to úžasná kobylka, která mě nikdy nenechala ve štychu. Na závodech se ráda ukazovala a byla vždy mojí oporou. Nejvyšší soutěž, kterou jsem s ní jel, bylo IM2. Na CDI ve východoněmeckém Löbnitzu jsem zřejmě po nastydnutí měl bolest v zádech, která vystřelovala do nohy. Nechtěl jsem však závody vzdát. Tehdy jakoby to Nitka věděla, dělala cviky téměř na myšlenku. Velmi často také vzpomínám na stáž, kterou zorganizoval Jan Holcbecher v Löbnitzu u Wolfganga Müllera v roce 1981. Už jsem měl starty v IM1. Tam se mi otevřely oči a zjistil jsem, že toho mnoho neumím a dodnes jsem přesvědčen, že se člověk do smrti jezdit nenaučí.

 

A co další zajímaví koně?

Koní, které jsem jezdil, bylo mnoho. Na mistrovstvích jsem ještě získával medaile s Alisem, Chansonem a Vanitasem, se kterým jsem startoval až do Grand Prix. Mezi dalšími jsou to Klenot, Jamagata, Kötörö, Modelka, Elipsa d´Vie, kteří startovali až v soutěžích stupně T.

 

Z úspěšných sportovců se často stávají úspěšní trenéři. Jak je to u vás?

Trénování se také věnuji. Na svém „kontě“ mám deset mistrů republiky, kteří u mě trénovali. Mezi nimi byli Zdeněk Joneš, Džamila Vallyová-Kaasová, Ladislav Kindl, Michal Ryndák, Petr Bublík, Pavel Mundil, Martin Chocholouš, Jiří Patak, Tomáš Kavka ve všestrannosti nebo moje dcera Eliška Čmolíková. Získal jsem medaili Otakara Jandery za práci s mládeží a byl jsem mnohokrát vyhodnocen jako trenér nejen v oblasti. Získávali jsme i umístění v kritériu mladých koní, kde jsme měli tři vítězství a několik druhých a třetích míst.

 

Co ještě v rámci jezdeckého sportu děláte?

Mnoho let pracuji jako rozhodčí. V roce 1983 jsem získal základní licenci pro skoky, všestrannost, drezuru a spřežení, a to jsem také „pískal“. Dnes jsem národní rozhodčí, ale už rozhoduji většinou drezuru, kde mám kvalifikaci specialisty, stejně jako pro skok, a proto čas od času rozhoduji i parkurové závody. V loňském roce jsem byl i hlavním rozhodčím na MČR pony ve skoku a drezuře a byl jsem osloven i pro letošní rok. Školím rozhodčí pro Českou jezdeckou federaci, v rámci které také pracuji jako oblastní sekretář. Jsem i členem drezurní komise. A v neposlední řadě učím na Střední odborné škole - Jezdecké akademii v Mariánských Lázních. Pořád mám co dělat.

 

Foto: Marcela Kozová / poskytl Vít Čmolík