Metabolický syndrom koní je často spojován s obezitou. Nadměrné množství tělesného tuku skutečně představuje významný rizikový faktor, inzulinovou dysregulací však mohou trpět i koně s normální tělesnou kondicí. Ani příznivé hodnocení výživného stavu (Body Condition Score, BCS) proto tuto poruchu a související zdravotní rizika nevylučuje. Právě inzulinová dysregulace přitom představuje základní součást metabolického syndromu koní (EMS) a může se projevovat mimo jiné nepřiměřenou inzulinovou odpovědí na příjem sacharidů. Nadměrně zvýšená hladina inzulinu, označovaná jako hyperinzulinemie, následně výrazně zvyšuje riziko laminitidy.
Na možný nesoulad mezi tělesnou kondicí a skutečným metabolickým stavem upozornila studie amerických vědců publikovaná v červenci 2026 v časopise Equine Veterinary Journal. Výzkumníci z North Carolina State University a spolupracujících pracovišť vyšetřili 180 sportovních koní a poníků různých plemen a disciplín. Většinu souboru tvořili pacienti univerzitní veterinární kliniky, zbývající koně pocházeli z jezdeckých zařízení. Inzulinovou dysregulaci odhalili u 41 z nich, tedy u 22,8 % sledovaného souboru.
Hodnocení výživného stavu ani další tělesné ukazatele přitom nedokázaly spolehlivě odlišit koně s poruchou od ostatních. Inzulinová dysregulace se objevovala i u jedinců, jejichž kondice na zvýšené metabolické riziko neupozorňovala. Zjištěný podíl ovšem nelze automaticky vztahovat na všechny sportovní koně, protože šlo o vybraný soubor.
Výsledky zároveň ukázaly, jak snadno může porucha při vyšetření uniknout pozornosti. Z 41 pozitivních koní mělo zvýšenou hladinu inzulinu nalačno pouze jedenáct. U zbývajících třiceti se porucha prokázala až dynamickým testem, při němž se sleduje inzulinová odpověď po podání cukerného sirupu. Pokud by se diagnostika omezila na stanovení inzulinu nalačno, téměř tři čtvrtiny pozitivních koní v tomto souboru by podle použitých kritérií zůstaly neodhaleny.
Proč je důležité metabolickou poruchu odhalit včas, pomáhá vysvětlit dlouhodobá studie Edwarda Knowlese a jeho kolegů z britské Royal Veterinary College. Vědci zkoumali souvislost mezi metabolickými ukazateli a pozdějším rozvojem laminitidy. Do hlavní analýzy zahrnuli 374 poníků, které sledovali až čtyři roky. Každého půl roku shromažďovali údaje o jejich zdravotním stavu, managementu a metabolických ukazatelích a průběžně zaznamenávali případy laminitidy.
Podle koncentrace inzulinu hodinu po podání cukerného sirupu rozdělili poníky do tří rizikových skupin. Ve skupině s nejnižším rizikem činil odhadovaný čtyřletý výskyt laminitidy tři procenta, ve střední dvacet procent a ve skupině s nejvyšším rizikem 73 procent. Přestože tato čísla nelze zobecnit na všechny koně, ukazují, jak významné informace může vyšetření inzulinové odpovědi poskytnout ještě před rozvojem onemocnění.
Vedle měření inzulinu hledají vědci také další krevní ukazatele, které by mohly pomoci metabolické poruchy přesněji rozpoznávat a rozlišovat. Jednou z možných cest je výzkum týmu španělské Univerzity v Córdobě, který v roce 2026 publikoval v časopise The Veterinary Journal pilotní studii zaměřenou na mikroRNA – krátké nekódující molekuly RNA, které se podílejí na regulaci genové exprese, zejména tím, že ovlivňují tvorbu bílkovin v buňkách.
Vědci porovnali krevní vzorky 45 koní: zdravých jedinců, koní s nadváhou či obezitou bez inzulinové dysregulace a zvířat s diagnostikovaným metabolickým syndromem. Identifikovali čtyři mikroRNA, jejichž hladiny se mezi skupinami významně lišily. Právě jejich kombinace pomáhala jednotlivé metabolické stavy rozlišovat. Výsledky tak naznačují možnost rozšíření laboratorní diagnostiky. Využití těchto ukazatelů v běžné praxi však bude vyžadovat další výzkum.
Zatímco nové laboratorní ukazatele na své případné uplatnění v praxi teprve čekají, současná diagnostika již nabízí možnosti, jak inzulinovou dysregulaci odhalovat. Důležitou roli přitom hrají dynamické testy, které na rozdíl od jednorázového odběru hodnotí také reakci organismu na podaný podnět. Mohou tak zachytit nepřiměřenou inzulinovou odpověď i u koní, jejichž hladina inzulinu nalačno zůstává v normálním rozmezí.
Včasná diagnóza umožňuje upravit management dříve, než se objeví závažné komplikace. Opatření obvykle zahrnují vhodně sestavenou krmnou dávku s kontrolovaným obsahem nestrukturálních sacharidů, pohyb odpovídající zdravotnímu stavu a pravidelné sledování metabolických ukazatelů. U koní bez nadváhy přitom nemusí být cílem hubnutí, ale především omezení nadměrné inzulinové odpovědi.
Výsledky současných výzkumů tak připomínají, že metabolické zdraví koně nelze posuzovat pouze podle jeho tělesné kondice. Rozpoznání skryté poruchy může být důležitým krokem k tomu, aby bylo možné včas přizpůsobit péči a snížit riziko laminitidy.
Zdroje: Hallowell a kol. (2026), Equine Veterinary Journal; Knowles a kol. (2023), Equine Veterinary Journal; Espinosa-López a kol. (2026), The Veterinary Journal; Equine Endocrinology Group (2024)
