První kůň, který byl Janu Štětinovi v Jezdecké stáji Schneider svěřen, byl Šotek. Byl to kůň původem z Ukrajiny, který dělal čest svému jménu. Malý, rychlý černý valach vynikal svou obratností a opatrností, a tak spolu získali nejedno vítězství.
Na kterého z koní vaší dosavadní jezdecké kariéry jen tak nezapomenete?
Byl to takový malý černý ukrajinský koníček Šotek, první kůň, s kterým jsem šel Velkou cenu, konkrétně v Brně do 145 centimetrů. Zároveň ve mně zanechal neskutečný zážitek, když pan Martinec pořádal na Trojském ostrově CSI. Probíhala tam soutěž bariérové skákání. Šotek měřil asi 158 centimetrů a skočil jsem s ním 190. To je opravdu nezapomenutelné.
Kdy jste se poprvé setkali?
Byl to můj první kůň, který mi byl přiřazen, jakmile jsem nastoupil do stájí pana Schneidera.
Čím si vás Šotek získal?
I když byl malý, měl obrovské srdce, pomohl mi z každé krize, kterou jsem mu vytvořil. Navíc byl neskutečně pracovitý. Naučil mě závodit. Byl dost rychlý a opatrný, nasbírali jsme tedy spolu nějaká ta vítězství, umístili jsme se i při mezinárodních závodech u pana Martince.
Jaké byly jeho základní charakteristické rysy?
Byl to trochu blázen, velmi dopředný, ale moc hodný.
Měl nějaké speciální libůstky ve stáji či pod sedlem?
Neměl rád psy. Jakmile viděl psa, šel po něm. Pes, který vběhl do kolbiště měl velké štěstí, že zase utekl.
Vzpomenete si na nějaký společný karambol?
Při Ceně Tarpanu jsem hodně závodil a těsně za cílem mu podjely nohy. Spadli jsme na zem. Nicméně oklepali jsme se a běželi jsme dál.
Jak probíhalo vaše rozloučení a kde je dnes?
Když se prodal, bylo to pro mě smutné. Smutné je každé loučení s oblíbenými koňmi, ale už jsem se to naučil přijímat, oprostit se od toho. Koně přicházejí a odcházejí. Už nám neměl co dát, chtěli jsme, aby předával radost a zkušenosti dále. Odjel do Rakouska ke slečně, která s ním ještě donedávna chodila parkury do stupně L, ty s ním i vyhrávala. Dodnes se tam má výborně. Vzpomínám na něj často, byl to prostě takový šotek.
Foto archiv Jana Štětiny
