Téměř pro každého jezdce je těžké vybrat si jen jednoho nezapomenutelného koně, a tak i drezurní jezdkyně Kamila Kotyzová v úvodu naší pravidelné rubriky jmenovala hned dva. Více pozornosti jsme pak v rozhovoru věnovali klisně Alici, která Kamilu provázela od jejích dětských let až na mistrovství Evropy v dánském Broholmu.

 

Na kterého koně ze své kariéry nedokážete zapomenout a proč?

 

Nezapomenutelných koní je celá řada, ale ráda bych tu zmínila dva z nich, a to klisnu Alici a valacha Little Joa. Alice byl můj první kůň, kterého jsem si připravovala sama, a navzájem jsme se toho od sebe hodně učily. Je to tvrdohlavý koník s nezaměnitelnou osobností a smyslem pro humor. Na Pepánka, tedy Little Joa, vzpomínám ráda, se slzou v oku. Byl to nesmírně vysoký kůň, který vedl nejen mě, ale i mou mamku několik let na drezurních obdélnících. Startovala jsem s ním jako dvanáctiletá na mistrovství České republiky v Brně, kde jsme obsadili třetí příčku. O osm let později jsem se v jeho sedle vrátila opět na mistrovství České republiky, které se konalo znovu v Brně a také tam jsme obsadili třetí místo v kategorii mladých jezdců. Byl to nesmírně spolehlivý a milý kůň.

 

Pojďme si tedy povídat o Alici. Jak a kde jste se ní potkala poprvé?

 

Alici přivezl můj polský trenér Jaroslav Poreba z Německa jako čtyřletou a hned mi říkal, že to bude kůň pro mě. Zaujala mě hned na první pohled, byla maličká s krátkým krkem a neskutečně šibalským pohledem, ale nejvíce nás nadchl její pohyb. Alice má výbornou povahu, na všech závodech byla jako doma, trenér o ní říkal, že je to „hvězda Hollywoodu“. Závody si užívala a mnohdy si na nich ze mě dělala srandu, zpočátku mi to moc vtipné nepřišlo, ale postupem času jsem se jejím výmyslům začala smát. Myslím, že právě tím mě zocelila, vytrénovala mi nervy a naučila mě si úlohu víc užít a nebrat to tak vážně. 

 

Čím je specifická?

 

Je to drobná klisna s výraznou osobností, maličká, s mírným klabonosem, vypadá trochu jako hucul, ale přesto je krásná. 

 

Má nějaké speciální libůstky ve stáji nebo pod sedlem?

 

Jediné, co mě tak napadá, je to, že Alice s oblibou kadí na zeď. Při mistrovství Evropy v Dánsku měla stání vedle boxu, ve kterém měl maďarský tým veškeré vybavení. Alice si oblíbila právě tuto sousedící zeď a sázela jim koblížky do campingového křesílka.

 

Co všechno jste spolu zažily?

 

Společných zážitků je spousta. Vybavuji si příhodu opět z Dánska, mistrovství se konalo v krásném areálu s pečlivě upravenými anglickými trávníky opatřenými cedulkami „no entry“. Jednou jsme s Alicí šly na ruce na procházku a při návratu do stáje jsme potkaly golfový vozík, kterého se Alice bála, strčila do mě, šlápla mi na nohu a povalila mě na zem. A já jsem jen pozorovala, jak cválá přes veškeré anglické trávníky do stáje.

 

Na slabší chvilku si vzpomínám z CDI v polském Radzionkowe. Měly jsme formu, ale v průběhu úlohy v krokové piruetě nám za zády zapraskal reproduktor. Alice se na to musela podívat, skákala po zadních a do konce úlohy už byla myšlenkami jinde.

 

Kterých společných úspěchů si ceníte nejvíce? 

 

Cením si veškerých úspěchů a že jich nebylo málo. Společně s Alicí jsme zvítězily na mistrovství České republiky v kategorii dětí a později i juniorů. Zvítězily jsme také v seriálu Českého drezurního poháru v úrovni S. Ale nejvíce si cením dvojnásobné účasti na mistrovství Evropy, kde jsme dosáhly našeho společného maxima.

 

Jaký je její další osud?

 

V Bernu jsme zakončily naši společnou kariéru, rok na to nás potěšila krásnou kobylkou, o kterou jsme bohužel na podzim přišli. I přes to nám ještě dala další dvě zdravé kobylky a jsou její věrnou kopií. Dnes vozí děti a předává jim veškeré zkušenosti. Alíše máme stále u nás doma a čas od času si na ni ještě zajedu na vyjížďku, které má ve velké oblibě.

 

Foto archiv jezdkyně