Žijící legenda, fenomén, ikona, cokoliv by bylo napsáno k Johnovi Whitakerovi, znělo by to jako klišé. Ale je to pravda. Dost možná je první osobností, kterou si fanoušek koní automaticky představí jako zástupce ostrovního parkurového sportu. Letos v srpnu bude Johnovi Whitakerovi devětašedesát let. Že vedle něj na startovních listinách figurují jezdci i o dvě generace mladší, je běžný jev. A pořád je umí porážet.
V prosinci v Londýně při Světovém poháru vyhrál bariérové skákání, jen pár týdnů nazpět „vysekl“ ve finále Super Cupu při pražském mítinku Global Champions Playoffs dvě jízdy na nejtěžší možné úrovni pouze s jediným shozením. Nul na parkurech do 150 až 160 centimetrů při pětihvězdových závodech má za poslední sezonu celou řadu.
Nejznámější jezdecká rodina
John Whitaker se narodil v roce 1955 v Huddersfieldu v Anglii jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Maminka Enid Whitaker provozovala farmu a jezdeckou školičku, práci s koňmi původně zamýšlela pouze jako hobby a vybití energie pro své syny.
John začal jezdit jako šestiletý. Výhradně jezdeckému sportu se věnuje od šestnácti let. Dá se říct, že už od tohoto věku je v oboru profesionálem, protože se nikdy ničím jiným neživil. S výjimkou dětství, kdy si přivydělával rozvážením mléka.
Pro něj i jeho bratry se z koní stala celoživotní vášeň a profese. Jezdectví či chov spojuje všechny členy rodiny, nejen bratry, ale také Johnovy potomky, synovce i neteře. Whitaker je v tomto odvětví celosvětově snad nejznámějším příjmením.
John je co do počtu získaných medailí a titulů nejúspěšnější. Má olympijské stříbro, několik cenných kovů z mistrovství světa a Světových jezdeckých her, dvakrát vyhrál finále World Cupu a má několik titulů z evropských šampionátů. Za svůj přínos Velké Británii dostal Řád britského impéria.
První velké tituly
Mezi nejužší světovou špičku patřil už počátkem osmdesátých let. V té době byl jeho jedničkou Ryan´s Son, s kterým získal titul vicemistra v soutěži jednotlivců i týmů hned na prvním mistrovství světa, které v životě absolvoval. Bylo to v roce 1980 v Rotterdamu. Na stupně vítězů se dvojice dostala i ve finále Světového poháru 1982 a o rok později na mistrovství Evropy. „Ryan´s Son mi pomohl do top sportu a změnil mi tím život,“ řekl na jeho adresu jezdec.
Valach přitom jistě nebyl prototypem skokana. „Vypadá jako kůň do povozu, ale motor má jako plnokrevník,“ zhodnotil ho v dobách největších úspěchů Johnův krajan Harvey Smith, který je známý tím, že si nikdy nebral servítky. Sám John ho později popsal takto: „Měl obří kopyta, krátký krk, rousy na nohou a dlouhý hřbet.“
Po odchodu Ryan´s Sona zaznamenal v polovině osmdesátých let několik výrazných výsledků s koněm jménem Hopscotch, jehož sedlal i jeho bratr Michael. A pak přišel bělouš, který se vryl hluboko do paměti milovníků parkuru.
Životní kůň Milton
Říkalo se o něm, že neexistuje skok, který by nedokázal překonat. Přitom ani Milton se v začátcích nezdál jako typický šampion.
„Nehezký, malý skoro jako poník, s legračním zjevem,“ tak ho popsala jeho majitelka Dorren Bradley. Její dcera Caroline závodila s Miltonovým otcem Mariem a obě tušily, že i přesto, že vzhled Miltona není nijak oslnivý, je v něm talent. Caroline se bohužel největší Miltonovy slávy nedožila, když zemřela v pouhých sedmatřiceti letech na srdeční zástavu, jež ji postihla na závodech v Suffolku.
John s ním začal závodit dva roky po této tragédii. Dvojice, která se rychle stala miláčky publika, získala týmové zlato a individuální stříbro na mistrovství Evropy v St. Gallen 1987. O dva roky později v Rotterdamu už to byly dvě zlaté medaile.
Dokázali také dvakrát po sobě zvítězit ve finále Světového poháru. Poprvé v sezoně 1990 v Dortmundu a hned rok poté v Göteborgu. Sezona 1990 jim vynesla cenné kovy také na Světových jezdeckých hrách ve Stockholmu. Tým byl třetí a v individuálním hodnocení byli John a Milton ještě o stupeň výš.
Olympijská medaile jim chybí. Ve finále her v Barceloně v roce 1992 po ní už už sahali, ale zaváháním v poslední jízdě se o ni připravili. Milton je i tak jedním z nejúspěšnějších koní v britské parkurové historii. Vyhrál mnoho významných a tučně dotovaných Velkých cen, díky čemuž se stal prvním koněm, který vydělal milion liber.
John o něm říkával, že se kvůli němu musí pořád učit. Tvrdohlavý kůň bojoval s ním i s ošetřovateli. I přesto, nebo možná právě proto, je pro něj dodnes výjimečný. „Když skončí takový kůň, určitě se snažíte hledat jemu podobného, ale Milton byl jen jeden, byl to můj životní kůň,“ uvedl Brit v rozhovoru, který poskytl televizi EquiTV při pražském vrcholu série Global Champions v listopadu 2021. „Myslím, že by tady určitě mohl závodit, i v dnešním sportu by byl velmi dobrý. Byl nesmírně pozorný a skočil jakoukoliv výšku. On byl superstar, a byl by jí i dnes,“ řekl tehdy.
Grannush, Argento, Ornellaia a další
Výborných koní sedlal John během kariéry dlouhou řadu. Po Miltonovi exceloval na kolbištích s Welhamem a Grannushem. „Grannush neměl pěknou techniku, ale byl hrozně opatrný a velmi rychlý. Dokázal vyhrát sedm významných Grand Prix za jednu sezonu včetně CN International ve Spruce Meadows nebo pětihvězdové Velké ceny Dublinu,“ vzpomíná John na koně, s nímž závodil v devadesátých letech.
Byl s ním druhý ve finále Světového poháru, a to v sezoně 1993 v Göteborgu a pak znovu o čtyři roky později tamtéž. Brit o něm říká, že on a později ještě hřebec Argento mu přinesli díky umístěním nejvyšší zisky.
Už v novém tisíciletí se objevil holandský hnědák Peppermill. Hřebec byl jeho parťákem pro olympijské hry 2008 v Hong Kongu a pro Světové jezdecké hry o dva roky dřív v Cáchách.
Po několika méně výrazných sezonách se v Johnově stáji prosadili už jmenovaný Argento a klisna Ornellaia. „Argento je rozený vítěz. Opatrný, odvážný a rychlý. Pomohl mi v posledních sedmi letech k prvenství v Grand Prix St. Tropez, Hong Kongu, Treffenu, Amsterdamu nebo Mnichově,“ řekl John, když hřebec končil v roce 2020 kariéru.
Hnědka Ornellaia skákala s britským reprezentantem na nejvyšší úrovni ještě předloni. Do „důchodu“ odešla v září 2022. Vyhráli spolu mnoho soutěží na pětihvězdových mítincích, třeba v Paříži nebo Monte Carlu při Global Champions. Byli součástí týmu, který vyhrál Pohár národů v Římě v roce 2016. Ve stejné sezoně nastoupili do olympijské soutěže v Riu de Janeiru.
Dovolená na Havaji místo poháru
Když dostal John v jednom z rozhovorů otázku, na který mítink má nejsilnější vzpomínky, uvedl Spruce Meadows. Akce na slavném kanadském závodišti přitahuje každoročně nejlepší jezdce světa, už kvůli tomu, že astronomické výhry se tam daly získat již v době, kdy to jinde zdaleka nebylo běžné. John dokázal Velkou cenu vyhrát třikrát v kariéře. Poprvé to bylo s Miltonem v roce 1986, podruhé s Gammonem o šest let později, a nakonec v roce 1994 s Grannushem.
Ve stejném období se ve Spruce Meadows dokázali prosadit i jeho bratr Michael a také neméně slavný krajan Nick Skelton. Britové tam Grand Prix ovládli ve třech ročnících za sebou a došlo na kuriózní situaci. „Trofej není putovní, nebylo dovoleno odvézt ji přes oceán. Musela zůstávat vždy na závodišti. Když potřetí v řadě přišlo britské vítězství, Ron Southern vymyslel, že budeme místo trofeje dostávat dovolenou na Havaji. A tak když jsem pak zvítězil já, opravdu to dodržel. A to bylo mnohem lepší než ta trofej,“ směje se John při vzpomínce na zakladatele závodiště a pobyt na Havaji.
Stále mezi nejlepšími
Britský jezdec je už dávno ikonou, a přitom pořád závodí. Pořád skáče na nejvyšší úrovni a často dokáže porážet mnohem mladší soupeře. Do 150 až 160 centimetrů má aktuálně tři koně. Jedničkou je patnáctiletý francouzský valach Equine America Unick du Francport, s nímž okouzlil v listopadu 2023 diváky v pražské O2areně.
V uplynulé sezoně absolvoval řadu soutěží na mítincích Global Champions, mnohdy bez trestných bodů a na předních příčkách. V červenci byl u triumfu britského týmu v Poháru národů v Hicksteadu, ve dvou kolech udělal jednu chybu. Jeho kolegy byli Ben Maher a Tim Gradley, kteří by věkem mohli být jeho synové a Harry Charles, který by ve svých pětadvaceti mohl být jeho vnukem.
„Myslím, že pořád umím dobře jezdit a na většině závodů dosáhnu i na výhry. Myslím, že můžu pokračovat. Necítím se vystrašený věkem. Jsem pyšný na to, že držím krok s mnohem mladšími,“ okomentoval jezdec před dvěma lety svou kondici.
Směrem k mladé generaci nedávno poslal prostřednictvím serveru Equnews tento vzkaz: „Když jsem byl mladý, trávili jsme čas na závodech tím, že jsme sledovali zkušené jezdce ve vyšších soutěžích. Koukali jsem, jak opracovávají, kolik kde udělají cvalových skoků. Teď vidím mladou generaci. Koukají jen do mobilů a přichází o cenné lekce. Úspěch nepřijde k jezdci, jezdec mu musí jít aktivně naproti. Je mnoho rodících se talentů. Radím jim, ať se učí od nejlepších dvojic světa. Sledujte je, jak na závodech pracují s koněm ráno, jak s ním pracují těsně před soutěží, zkuste ohodnotit jejich koně a pak něco aplikovat u těch vašich.“
Zdroj: FEI, World of Showjumping, Horse and Hound, Equnews
Foto: Jon Stroud / FEI, Stefano Grasso, Kateřina Návojová
