Ve středu 10. srpna skončilo v dánském Herningu mistrovství světa v drezuře. V řadách německého týmu se ho zúčastnila Ingrid Klimke. Jezdkyně, která by mohla talent rozdávat, po mnoha úspěších ve všestrannosti pronikla definitivně i do top drezury. Pojďme si ji představit blíž.
Velkou roli ve výjimečných schopnostech čtyřiapadesátileté Němky hrají geny. Jejím otcem byl Reiner Klimke, respektovaný trenér a jeden z nejúspěšnějších drezurních jezdců historie. A ona nese dál jeho odkaz.
„Táta vždy říkal, že všechno potřebuje svůj čas,“ vzpomíná jezdkyně na filozofii šestinásobného zlatého olympijského medailisty. „Stejně jako se děti ve škole neučí všechno najednou, i on raději pomalu a postupně opakoval cviky po malých krocích,“ říká Ingrid, která tento přístup k přípravě koní převzala.
„Jezdec musí vše dělat precizně a na sto procent. Jen tak dostane i kůň šanci dělat věci na sto procent. Ale zároveň není dobré tlačit a snažit se dokola zlepšit jen jeho slabé stránky,“ popisuje Němka.
Dětství mezi koňmi
Ingrid se narodila v roce 1968 v Münsteru a vyrostla mezi koňmi. Od dětství byla vedená k drezuře, parkuru i všestrannosti. Jejím trenérem byl vedle otce Reinera také Fritz Ligges. Být dcerou slavného otce mělo i své minusy. „Když jsem zajela dobrý výsledek, bylo to okolím bráno automaticky, vždyť u dcery Reinera Klimkeho se s tím počítá. Když jsem udělala chybu, bylo to bráno tak, že si to nemohu přeci dovolit,“ nechala se slyšet.
Později se velkou podporovatelkou Ingrid stala Kanaďanka Faith Berghuis, která jí zprostředkovala kontakt s Ianem Millarem, špičkovým parkurovým jezdcem, držitelem rekordu v počtu startů na olympijských hrách. Kanaďan ji trénoval v parkurovém skákání, když se na čas odstěhovala do zámoří.
Na otázku, které tři osobnosti napříč všemi obory by pozvala na večeři, odpověděla kdysi: „Mého tátu, Nelsona Mandelu a moji „kanadskou mámu“ Faith Berghuis. Určitě by si popovídali o všem, co je v životě důležité.“
Ingrid po studiích začala pracovat v bance a později jako učitelka ve školce, ale rychle zjistila, že práci kdekoliv jinde na plný úvazek není možné skloubit s vrcholovým jezdectvím. A tak se jezdeckému sportu začala věnovat profesionálně.
Všestrannost jako odvětví číslo jedna
Nadaná jezdkyně si mohla vybrat, která disciplína bude číslem jedna, a vybrala si všestrannost. Jejím velkým vzorem byla britská reprezentantka a sportovní novinářka Lucinda Green. „Četla jsem všechny její knihy a články. V Luhmühlenu vyhrála zlato na mistrovství světa v roce 1982, a já jsem s ní tenkrát běžela podél trati,“ vzpomíná Ingrid.
Sama se o osmnáct let později dostala na nejvyšší světovou úroveň. „Když jsem v roce 2000 jela svou první olympiádu v Sydney, byl tam největší hvězdou Mark Todd. Já ani kůň jsme neměli žádnou zkušenost se soutěží takové obtížnosti. Když jsem viděla trať krosu, říkala jsem si „pane bože“. Celou prohlídku jsem šla kousek za Markem a sledovala ho. Doufala jsem, že od něj něco pochytím,“ říká k prvnímu startu na olympiádě Němka.
Tehdy byl jejím olympijským koněm Sleep Late, s nímž startovala poprvé na mistrovství Evropy v roce 1999, tam ještě v soutěži jednotlivců nijak nezářila. Následovaly už zmíněné hry v Austrálii, kde mnozí předpovídali dvojici, že soutěž ani nedokončí. Ovšem v roce 2005 s ním už brala bronz na kontinentálním šampionátu v Blenheimu. Poslední společnou akcí této úrovně byly Světové jezdecké hry 2006 v Cáchách. Němci tam zvítězili, i když Ingrid v hodnocení jednotlivců skončila až ve čtvrté desítce.
Abraxxas a Hale Bob
Vedle koně Sleep Late vyčnívají v kariéře Ingrid další dva. Hanoverský valach Abraxxas, s nímž dosáhla na týmové zlato na olympiádě v Hong Kongu 2008 i o čtyři roky později v Londýně. Součástí vítězného celku byla i v roce 2011 na mistrovství Evropy.
Uspěla s ním několikrát v soutěžích CCI5* v rámci FEI Classics. Poslední start právě na pětihvězdových závodech v Burghley v roce 2014 pro ni byl emotivní. „Překážky byly tak obrovské. Dvakrát jsme v krosu měli namále, abychom nezastavili. Když jsme dojeli, bylo to dojemné. Řekla jsem mu, že to je naše poslední soutěž, a on do toho dal všechno,“ popisuje Ingrid, která tehdy s Abraxxasem skončila čtvrtá.
Valacha vystřídal na postu jedničky oldenburský hnědák Hale Bob OLD. Aktivní je dodnes. Jejich největší úspěchy přišly v sezonách 2015 až 2019. Spolu mají titul mistrů Evropy mezi jednotlivci ze Strzegomi a Luhmühlenu. Dvě zlata mají z týmových soutěží na kontinentálních šampionátech, při olympijských hrách 2016 v Riu byli součástí druhého týmu a na Světových jezdeckých hrách v Tryonu dva roky nato brali individuální bronz.
Na poslední olympiádě v Tokiu chyběli, protože Ingrid se dva měsíce před hrami zranila na mezinárodních závodech v polském Baborowku. „Jsem hodně smutná, protože můj velký sen, startovat na šesté olympiádě, je pryč,“ okomentovala tehdy Ingrid situaci. Při zářijovém mistrovství Evropy v Avenches už s Hale Bobem nechyběli, dojeli pátí a družstvo bylo druhé.
Medaile v drezuře
Přestože je hlavním odvětvím pro Ingrid všestrannost, v kariéře několikrát uspěla i ve vrcholové drezuře. V roce 2002 se probojovala do finále Světového poháru s Nectorem VH Carelshof a obsadila s ním výbornou sedmou příčku.
Do série World Cup se vrátila rovněž v sezoně 2021/2022. Drezurním specialistou ve stáji Ingrid je hřebec Franziskus, jehož připravuje už od mladého věku. V jeho pěti letech například nastoupili do soutěží mistrovství světa mladých koní ve Verdenu.
Od roku 2014 spolu závodili na úrovni čtyř hvězd, do CDI5* se propracovali o šest let později. Na podzim 2021 absolvovali CDI-W v Herningu, poté CDIO5* v Cáchách v červenci následujícího roku a začátkem srpna nastoupili na mistrovství světa.
To se konalo rovněž v Herningu a Ingrid Klimke tam znovu dokázala, jak talentovanou jezdkyní je. V rámci týmové soutěže zajela s Franziskem úlohu se známkou 75,683 procenta. S tímto výsledkem za sebou nechala desítky drezurních specialistů. Němci si odtamtud odvezli bronz v rámci hodnocení družstev, Ingrid si tím pádem přidala do obsáhlé kolekce medailí také cenný kov z drezurního světového šampionátu, což je jev v současném jezdeckém sportu zcela ojedinělý.
Jedním z důkazů, že její obojživelnost není samozřejmá, je i fakt, že ji Mezinárodní jezdecká federace FEI vyhlásila nejlepším jezdcem desetiletý v rámci udělování výročních cen v roce 2020.
Zdroj: FEI, Eurodressage, Chrono of The Horse, Equilife World
Foto: Leanjo de Koster, Richard Juilliart, Massimo Argenziano, Christophe Taniere, Liz Gregg / FEI
