Někteří lidé od koní vytrvalostí opovrhují. Dle slov Zuzany Žežulkové je to nezaslouženě a často to pramení z neznalosti, jak takové závody probíhají. V letošním roce by mělo v České republice proběhnout zhruba dvanáct závodů, což je prý tak akorát.
„My jsme v minulých letech měli těch závodů víc, což sice vypadá hezky v kalendáři, ale pro pořadatele je to potom problém. Když má ten jezdec větší výběr, tak potom byla menší startovní pole a těm pořadatelům se to nevyplácelo. Kůň musí mít vždycky po skončeném závodě povinnou pauzu a nedají se s tím koněm objet všechny závody,“ říká v rozhovoru pro EquiRadio Zuzana Žežulková, jež je sama aktivní pořadatelkou vytrvalostních závodů a donedávna působila jako předsedkyně komise této disciplíny pod hlavičkou České jezdecké federace.
Pro organizátory není vůbec jednoduché závody v endurance zrealizovat. Ze startovného se náklady pokrýt nedají a komerčně nejde o atraktivní sport. „Najít sponzora na vytrvalost je velmi složité, protože ten divák nemá absolutně nic, na co by se díval. Závody začínají v šest hodin ráno, vidíte tam pár jezdců na koni, kteří vám hned zmizí někde v mlze. Za dvě hodiny odněkud z lesa přijedou, někdo je tam polije, proběhnou se před veterináři, nažerou se a zase zmizí někde v lese. Z pohledu diváka je to nuda. U pořadatelů funguje spíše princip solidarity,“ konstatuje Žežulková. Občas prý jezdí sama na závody vypomáhat zcela nezištně a na oplátku zase jiní pomáhají s organizací závodů jí. Přesto existuje způsob, jak prožít soutěže naplno, aniž by člověk musel sedět na koni. Stačí se stát členem crew teamu, jehož úkolem je chlazení koní na tzv. crew pointech a v cíli jednotlivých etap. To je pak často zážitek pro celou rodinu či skupinu přátel.
Dalším úskalím pro pořadatele závodů ve vytrvalosti je nutnost povolení od všech majitelů, přes jejichž pozemky závod dlouhý i několik desítek kilometrů vede. „V České republice máme určitě nadšené pořadatele, kteří dělají maximum, aby vytěžili z daného terénu, co můžou. Není to úplně jednoduché. Také mezi pořadatele patřím a musím se vždy domluvit se všemi majiteli pozemků, přes které projíždíte. Ne vždycky jsou ti majitelé ochotní a je potřeba najít cestu, kudy případně obejít pozemek toho majitele. Za mě je každý pořadatel, který je schopný v České republice uspořádat závody, výborný. Někdy se na té trati vyskytnou věci, které nejsou úplně dokonalé a měli by to ti jezdci tolerovat a pochopit.“
Zuzana Žežulková je členkou organizačního týmu mistrovství České republiky i mezinárodních závodů. Ty probíhaly v posledních dvou letech v okolí Chlumce nad Cidlinou. „Letos se mezinárodní soutěže ve vytrvalosti vrátí do Slavošova. Oproti Chlumci na Cidlinou je to trasa rozlišná, ale pořadatelský tým zůstává stejný. Bylo to právě proto, že jsme si říkali, že jsme měli mistrovství republiky několik let po sobě v kopcích. Bylo v Borotíně, ve Slavošově, poté v Budislavicích a všechno to bylo v kopcích. Tak jsme zařadili trať v Chlumci nad Cidlinou, kde už však další ročník nebude, protože nejsme schopní to jako pořadatelé finančně utáhnout. Vrátili jsme se tak zase zpátky do kopců u Slavošova,“ konstatuje. Současně však doplnila, že se tam již moc těší.
A jaký je vlastně zájem o vytrvalostní závody ze strany jezdců? „Zájem mezi jezdci o vytrvalost je tak nějak stabilní. My rekrutujeme nové jezdce z hobíčkářů, a ti se nám rekrutují z lesních jezdců. Lidé, kteří jezdí běžně po lesích, tak si řeknou pojďme jet vytrvalost, protože to má alespoň nějaký cíl a je to závod. Takže my cílíme na lesní jezdce,“ prozrazuje, odkud se generují noví zájemci o tuto náročnou jezdeckou disciplínu, které navíc občas nedělají dobré jméno někteří jezdci, zejména z arabských zemí.
„Vytrvalost nemá celosvětově moc dobrou pověst. Částečně je to kvůli arabským státům, ale také je to díky nepochopení té disciplíny. Lidé, kteří vytrvalostí opovrhují, tak vůbec netuší, jak ta disciplína probíhá a jaká jsou její pravidla. Neví, jakým způsobem je dbáno o welfare koně a jak je ten kůň chráněn. My jsme jediná disciplína, kdy během závodu kůň několikrát projde veterinární kontrolou, a i když nepatrně zakulhá, tak končí. Kůň může být vyřazen třeba i po sto šedesát kilometrech na mistrovství světa, pokud kulhá. Naši koně jsou nejvíce hlídaní,“ upozorňuje na přísný veterinární dohled.
Připravit koně na mezinárodní úroveň je velmi náročné a trvá to i několik let. Na hobby úrovni je to však jiné. „Když si vezmete, kolik času musíte strávit v sedle, tak na osmdesát kilometrů vám stačí čtyřikrát v týdnu dvě hodiny. Pro sto šedesát kilometrů je to už o mnoho a mnoho hodin více. Každý člověk, když má jednoho koně, tak si ho trénuje sám. Poté záleží, jaký máte cit a k tomu i štěstí na výborného koně,“ pokračuje Zuzana Žežulková.
Důležité je také správné plánování závodů. „Kůň, který běhá závody na delších vzdálenostech, tak absolvuje kolem čtyř závodů do roka. Určitě to není jako u parkurů, že si každý týden odskáče dvě soutěže. Tím pádem se sezona plánuje i rok dopředu. – My dopředu víme, kam pojedeme a podle toho se směřuje příprava koně. Jestli je příprava dobrá nebo špatná, tak to už záleží na znalostech jezdce, jeho citu a obrovské spoustě štěstí,“ dodává v podcastu EquiRadia, v němž také rekapituluje své pětileté působení v komisi vytrvalosti České jezdecké federace.
Foto: Josef Malinovský
