Zeo je valach českého teplokrevníka po hřebci Jasmin z matky po Amon. Pro Michaelu Kadlecovou to byl jeden z prvních velkých koní do sportu a ve své kariéře absolvovali 121 startů, a to jak ve všestrannosti, tak i v parkuru a drezuře. Terezka je taktéž zástupkyní plemene ČT a je po plnokrevném Tiznitovi z matky po Rock´n Roll. Desetiletá klisna je současnou parťačkou mladé jezdkyně.
Při našem posledním rozhovoru jste mezi ty výjimečné koně z vaší kariéry zařadila Zea a Terezku. Proč právě tyto dva?
Oba tyto koně spojuje to, že když jsme je pořídili, byli na úrovni Z a jejich kariérní růst se pojil s tím mým. I když naše společná cesta byla velmi trnitá a museli jsme absolvovat stovky hodin tréninku, s oběma jsem se dostala na svoji momentálně nejvyšší úroveň, a to až do tří hvězd. Samozřejmě za tu dobu jsem s nimi zažila hodně emotivní chvilky, jak ty veselé, tak ty smutné.
Jak a kde jste se potkali poprvé?
Zea jsme zakoupili v roce 2015, když jsme sháněli nějaké koně do vyššího sportu. Do té doby jsem měla valacha Sinetase, který byl ale starší a těžší sport už by nezvládl. Pan Grodl, se kterým jsem v té době trénovala, nám tedy vyhlídl právě Zea. Nejvíce se mu na něm líbil jeho původ, hřebec Jasmín byl v soutěžích všestrannosti velmi úspěšný. Zea jsme si vzali na týden domů na zkoušku. Musím ale přiznat, že to nešlo přesně podle našich očekávání. Poslední den zkoušení jsme Zea vzali na trénink na crossovou dráhu do Humpolce. Tenkrát jsme neskočili snad žádný skok napoprvé, některé se nám podařilo překonat třeba až na čtvrtý pokus. Nicméně rodiče se rozhodli ho i přesto koupit s tím, že si s ním musím poradit. Naše první společná sezona tedy podle toho vypadala a moc závodů jsme nedokončili. Zlom pak přinesla spolupráce s Jardou Abíkem, kdy došlo k velkému zlepšení jak v crossu, tak v parkuru. Drezurně nám pak velmi pomohla Magda Škardová. Zeo nakonec začal ochotně spolupracovat a úspěšně jsme závodili ve všech třech disciplínách.
S Terezkou jsem se poprvé setkala ve stáji Míry Trundy. Původně jsme ale jeli zkoušet jiného koně. Takového, který již byl připraven absolvovat mistrovství Evropy. S tím jsem si však vůbec nesedla. Míra pak navrhl, že má k prodeji ještě jednoho koně, jedná se ale o rezavou klisnu, tak jestli po ni má vůbec někoho posílat do výběhu. Řekli jsme si, proč ji nezkusit. S Terezkou jsem si hned sedla, vzpomínám si, že jsme při zkoušení skočily opravdu velký oxer a já věděla,že to s ní půjde. I když v drezuře bylo před námi ještě hodně práce, neboť se jedná o velmi temperamentní klisnu.
Čím si vás právě tito dva koně získali?
Zeo si mě získal v momentě zlomu v jeho povaze. Na začátku neustále poskakoval, stavěl se na zadní a často jsme měli problém vůbec opustit vesnici. V parkuru mi vybíhal bazénky a ježdění mělo často hororový scénář. Pak ale vyspěl a stal se z něj dokonalý parťák, na kterého jsem se mohla vždy spolehnout. Je až neuvěřitelné, jak charakterní kůň se z něj stal. Nemusela jsem se bát žádných překážek, on sám měří přes 180 centimetrů, takže mi na vyšších skocích dodával pocit jistoty.
Terezku jsem si oblíbila pro její temperament a oddanost. Je to také nejhodnější kůň, kterého jsem potkala. Malé děti jí mohou podlézat pod břichem. I když pod sedlem občas působí jako vysloužilý dostihák, na ježdění není jednoduchá a je snadno vznětlivá. V crossu ale i jako malá kobylka ukazuje obrovské srdce. Musela bych jí pozlatit kopýtka, abych jí mohla všechno vrátit. S Terezkou mám podle mě dokonce lepší vztah, než jsem měla se Zeem. To je ale asi dáno tím, že Zeo byl valach a měl raději koně, než lidi. Naopak Terezka má lidi velmi ráda.
Je něco, v čem vás jezdecky posunuli? Naučili vás něčemu, co jste později mohla uplatnit i v případě jiných koní?
Oba koně mě jezdecky hodně posunuli, a to hlavně díky jejich rozdílnému charakteru a jezditelnosti. Jezdit odlišné typy koní je vždy přínosné a získané zkušenosti lze dobře uplatňovat u jiných koní. Zeo mi ukázal, že nic není zadarmo. Trnitá cesta, kterou jsme se museli prokousávat mě naučila, že člověk musí stále bojovat a nepolevovat. Protože za úspěchem se nejde růžovým sadem, ale je důležité si uvědomit, že každý vzestup je následován pádem a naopak. A i když jsem často bojovala se ztrátou sebevědomí, jsem ráda, že jsem vytrvala.
Terezka je úplně jiná povaha. I když doma v tréninku dělá vše téměř dokonale, na závodech snadno zazmatkuje. Naučila mě jezdit na koních, kteří chtějí za každou cenu dopředu. Musela jsem tedy vždy na začátku crossu jezdit spíše ve shromážděném cvalu, aby se klisna naučila počítat vzdálenost a nevrhala se do skoků po hlavě.
Jaké jsou jejich základní charakteristické znaky?
Zeo je velmi ochotný a spolupracující. Také bych ho charakterizovala jako velkého flegmatika, občas je opravdu „splachovací“ a člověk na něm může dělat téměř cokoliv. Na ošetřování je ale trochu složitější. Nenechá si všechno líbit, je na sebe opatrný a člověk k němu musí přistupovat pomaleji a dát mu čas, aby si na všechno zvykl. Pak už je to v pořádku.
Terezka je naopak na ošetřování naprosto zlatá. Má ráda lidi a jejich společnost. Pod sedlem je temperamentní, ale s jezdcem spolupracuje. V tréninku už jsou její výkyvy v chování minimální, na závodech ještě občas přijdou, ale už je to také mnohem lepší.
Mají nějaké speciální libůstky ve stáji nebo pod sedlem?
Zeo například při krmení stojí vždy u žlabu s pokrčenou nohou. Při uzdění zase vždy zíval. Čím nás občas potrápil bylo to, že například desetkrát vleze do vozíku jako by nic a pojedenácté jsme ho nemohli naložit. Také se často lekal bazénku.
Terezka ačkoliv je na ošetřování zlatá, při sedlání se šklebí a kouše do věcí okolo. Ale pouze do věcí, do lidí nikdy. Pod sedlem nikdy nic špatného neprovedla. Vzpomínám si pouze na jeden trénink s Gábou Slavíkovou před drezurou na tři hvězdy. Terezka nechtěla udělat obrat kolem zádi, tak jsem Gábu poprosila, jestli by to s ní nezkusila. A jak se Terezce nechtělo, postavila se na zadní a rozrazila Gábě ret. Ta pak musela na šití a snad i na plastiku rtu. To mě samozřejmě moc mrzí a omlouvám se za to.
Ještě jedna omluva patří Jardovi Abíkovi za Zea. Jednalo se vlastně o dost podobný případ. Trenér mi v dobré víře sedl na koně, aby mi pomohl a jak Zeo nechtěl, postavil se na zadní a urazil mu kus zubu.
Co všechno jste spolu zažili, vybavíte si nějaké veselé historky nebo zajímavé zážitky? Co naopak společné slabé chvilky?
Jeden z nejkrásnějších zážitků v sedle je určitě výlet se Zeem na hrad Lipnice. Nejen, že to je krásná vyjížďka s nádhernými výhledy, ale také super zážitek. Celkově mám terény ráda, velmi jsem si se Zeem užívala cválání po zasněžených polích. A určitě dobře vzpomínám na naše první tři hvězdy. Slabá chvilka nebyla ani tak chvilka, jako celý týden, kdy byl Zeo hospitalizovaný na klinice a vypadalo to s ním opravdu špatně. Měli jsme tam kamarádku, která nám s brekem volala, že to Zeo nemůže zvládnout a šance na přežití jsou minimální. Dohodli jsme se, že mu dáme ještě jeden den. Zeo v ten den začal normálně žrát i vylučovat a my jsme nemohli uvěřit tomu, jaký zázrak se stal. Pod sedlo se Zeo vrátil o dva měsíce později a přišlo mi, že byl mnohem silnější a určitě vděčnější, než tomu bylo předtím. Myslím si, že nám chtěl oplatit to, že jsme mu zachránili život.
Ve stejnou dobu byla bohužel hospitalizovaná i Terezka. Té naštěstí nebylo nic vážného a trvalo to asi dva nebo tři dny. Zanedlouho potom si ale poranila šlachu, a tak nastala dvouměsíční pauza. Když jsem ji potom chtěla vzít ven na krokovku, měla jsem pocit, že sedím na neobsedlém koni. Vyšla jsem z areálu a Terezka se nafoukla a já jsem si nemohla ani dotáhnout sedlo. Za vesnicí vyhodila, takže jsem se sedlem sjela až na krk. Toho se samozřejmě lekla, tak si stoupla na zadní a já i se sedlem zajela zpět. Pak už jsme jen úprkem běžely domů a další dva měsíce jsem raději jezdila pouze v hale.
I s Terezkou jsem jednou vyrazila na hrad. To jsme ale daleko nedojely. Kamarádka, se kterou jsme se odhodlaly, také sedlala jednu bláznivou klisnu a několik kilometrů od domova jsme naše snažení vzdaly, protože buď bychom se do cíle nedostaly, nebo by to byla opravdu divoká vyjížďka.
Kterých společných úspěchů si ceníte nejvíce?
Nejvíce si vážím stříbrných medailí z mistrovství České republiky v družstvech a letošního třetího místa v kategorii U25. Cením si i úspěchů na oblastních mistrovstvích a v drezurním a skokovém poháru u nás na Vysočině. Jsem ale ráda za každý dokončený závod, a to jak na mezinárodní, tak národní úrovni. Myslím si, že každý dílčí úspěch by se měl oslavovat a člověk by si měl vážit i malých pokroků. Když jsem byla malá, nikdy jsem ani nepomyslela, že se dostanu na takovouto úroveň a budu startovat v jedné soutěži po boku jezdců, jako je třeba Ingrid Klimke nebo Michael Jung.
Naposledy jste říkala, že Zeo po ukončení vaší společné kariéry bude dělat radost v dětském sportu. Stalo se tomu tak?
Ano, Zea odkoupila paní Myšková pro svou dceru Julču. Závodí spolu prvním rokem a velmi se jim daří a určitě je čeká spousta úspěchů. Už spolu letos startovali i na mistrovství České republiky, kde po drezuře byli na předních pozicích. Bohužel v crossu seděl za jedním skokem fotograf, Zeo se ho lekl a uskočil, což přineslo bodovou penalizaci. Parkur byl opět dobrý. Škoda tedy jednoho nedorozumění v terénní zkoušce, možná už se mohli letos pyšnit titulem mistra.
S Terezkou tvoříte i nadále sportovní dvojici?
S Terezkou tvoříme sportovní dvojici stále a máme v plánu se dále posouvat a závodit. Jinak Terezku určitě neplánuji prodat. Po ukončení sportovní kariéry ji chci zařadit do chovu, nedovedu si ani představit, že bych ji měla dát někomu jinému.
Patříte k lidem, kteří mají ve stáji vždycky nějakého svého oblíbence, nebo se od toho snažíte spíše oprostit?
Většinou jsem ve stáji mívala oblíbence, na kterého jsem třeba chodila jezdit raději. Ale to bylo většinou tím, že byl třeba hodnější, či jednodušší na ježdění. Když vezmu v potaz celou stáj, tak samozřejmě nejraději chodím za těmi vlastními koňmi. O ostatní se starám, zajímám se o jejich osud, ale ti moji jsou jasnou prioritou. Oběma kobylkám, které teď mám, se snažím věnovat stejně. Mají podobný tréninkový plán a vždy si dávám pozor, abych jednu z nich neupřednostňovala.
Foto: poskytla Michaela Kadlecová
