V jezdeckém prostředí se pohybuje Natálie Cielecká od svých pěti let, kdy nejdříve na koních cvičila hipoterapii, což předcházelo samotnému ježdění. Ve čtrnácti letech se poté zúčastnila první oficiální soutěže s vlastním koněm. Aktuálně tato severomoravská parkurová jezdkyně reprezentuje s koňmi svými i svěřenými Jezdecký klub Mustang.
„Koně mě už od malička přitahovali. Jsou to impozantní zvířata, která mají své vlastní kouzlo, jež jde těžko vysvětlit. Myslím si, že to byla jednoznačně láska na první pohled a ta byla rozhodující, proč jsem u nich i zůstala. I kdybych se na ně měla jenom dívat, jak se pasou v ohradě, či kolem nich poletovat s vidlemi, troufla bych si říct, že by mě to neomrzelo. Když vás to pohltí, je to jako nevyléčitelná nemoc, kterou má člověk doživotně,“ konstatuje Natálie.
Kdo vás ke koním přivedl a na kterých místech se odehrávaly vaše jezdecké začátky?
Ke koní mě poprvé přivedla má maminka díky její kamarádce, která měla své vlastní koně ustájené v Chotěbuzi. Nikdo asi z mých rodičů tehdy neočekával, že mě to tak chytne a budu chtít jezdit intenzivněji.
V Chotěbuzi jsem začala dělat hipoterapii a pak jezdit na ponících. Krátkou dobu jsem byla na Ranči Moncherry v Hnojníku, odkud jsem odešla k paní Evě Nohelové na Ranč Pohoda v Albrechticích. Zde jsem se naučila pevným základům a za pár let úspěšně absolvovala Zkoušky základního výcviku jezdce.
Aktuálně startujete na obtížnosti do 140 centimetrů v parkurovém skákání. Vyzkoušela jste i jiné jezdecké disciplíny?
Pamatuji si, že jako malá jsem se projela ve westernovém sedle. Drezúrní úlohu, jsem jela jen jednu v životě, a to na ZZVJ. Parkur byl jasná volba i kvůli tomu, že trenéři v mých jezdeckých začátcích se věnovali této disciplíně.
Když se vrátíme do historie, jak vzpomínáte na své první závodní zkušenosti?
Úplně můj první oficiální start jsem zažila v Opavě roku 2016 s mým dosavadní koněm Artisem. Tehdy si pamatuji, že jsem byla hodně nervózní, a to i díky Artisově povaze, jelikož se bojí barevných skoků a musím mu je doposud před každým startem ukazovat. Před touto oficiální soutěží stupně Z byla hobby soutěž do 90 centimetrů, kde byl povolený vstup do parkuru a mohl si každý skočit zkušební skoky. Artis mě ze sebe dvakrát shodil už při prvních nájezdech na červený oxer s profilem ve tvaru půlkruhů. Doteď si to živě pamatuji. Naštěstí v parkuru dělal jakoby nic a poslušně bez zaváhání tento předtím obávaný skok překonal.
Artis je tedy vaším životním i sportovním parťákem. Jaké bylo vaše první setkání?
Artise jsem poprvé viděla ve Stáji Mustang v roce 2016, kdy jsme pro mě s tátou hledali koně, se kterým bych mohla začít jezdit nějaké menší oficiální závody, jelikož bez vlastního koně by mi to nikdo neumožnil. Jezdili jsme zkoušet koně po celé republice, a nakonec jsme toho pravého našli kousek od domova. Už při prvním pohledu přes mříže boxu jsem řekla tátovi, že ho chci.
Koně nám předváděl Marek Klus. Artis jakožto poslední v řadě se s Markem dvakrát převrátil, což mi ani trochu v tu chvíli nevadilo, ačkoliv můj táta z toho nadšený nebyl. Po uklidnění táty slovy: „On to s holkami nedělá,“ jsem na něho nasedla, přeskákala pár překážek a měla jsem jasno, že jiného koně nechci. Musím poznamenat, že hodně lidí nám tehdy koupi pětileté remonty rozmlouvali, že to nepůjde dohromady mladý kůň s mladou nezkušenou holkou. Samozřejmě, že po pořízení Artise následovalo hodně pádů, pláče a nezdarů, ale i tak jsme to nevzdali, za což jsem moc ráda, protože jak se říká, tvrdá dřina se vyplácí.
Která místa a jezdecké areály jste využívala a působila jste v nich se svými koňmi nebo s koňmi v práci?
Jak jsme koupili mého prvního koně bylo nám umožněno zůstat v jezdeckém areálu Stáje Mustang, za což jsem velmi vděčná, protože tato stáj disponuje vším, co sportovní kůň potřebuje. A navíc je to i blízko mého bydliště, takže nemusím dojíždět z daleka a u koní jsem vždy brzy.
Komu konkrétně vděčíte za váš jezdecký posun až do vysokých soutěží?
Největší zlom u mě nastal tehdy, když jsem začala trénovat s Kamilou Kollárovou. Ta mi otevřela nové obzory, co se týče drezury a přiježďování, což mi následně pomohlo při skákání. Doteď s ní spolupracuji a vždy se těším na další společné drezurní tréninky. Mezi skokové trenéry, kteří mě nejvíce posunuli a stále posouvají patří Marek Klus a René Olšák. Jim moc děkuji za pevné nervy, poněvadž to se mnou někdy nemají lehké. Dále mi také hodně dalo soustředění s našim českým olympionikem Ondřejem Zvárou, či trénink s Janem Vinckierem. Nemůžu opomenout mé rodiče, kteří mě maximálně podporují.
Kdy se u vás dostavil takový ten první zásadnější úspěch a kterých dalších si osobně ceníte nejvíce?
Můj první zásadnější úspěch byl v Ostravě roku 2019, kdy jsem poprvé jela soutěž Czech Junior Cup, kde jsem obsadila druhé místo. Dalším, pro mě velmi ceněným úspěchem, bylo deváté místo ve velkém finále v Martinicích téhož roku. Byl to pro mě výjimečný okamžik s vědomím toho, že jako jedna z mála jsem měla koně, s kterým jsme se společně učili a získávali zkušenosti na těchto výškách, a i přes to jsme byli schopni konkurovat lepším dvojicím. V prosinci roku 2022 jsem obdržela stříbrný výkonnostní odznak v kategorii skoky. Dále si cením každého dobře zajetého parkuru a každého jezdeckého zlepšení v jakémkoliv ohledu.
Jakým dalším aktivitám se v rámci jezdectví věnujete?
Mou další aktivitou v tomto odvětví byla příprava mladých koní do sportu a následný prodej. Nyní jsem kvůli škole byla nucena tuto aktivitu omezit, ale i tak pomáhám, když mám volnější dny s ježděním mladých koní. Jsem vděčná majiteli Stáje Mustang, že mi umožnil jezdit a závodit na jeho koních. Jsou to pro mě cenné zkušenosti.
Jaké sportovní ambice jste měla ve vašich začátcích a jaké jsou vaše dnešní plány v jezdectví?
Na začátku jsem vůbec žádné sportovní ambice neměla, byla jsem ráda po boku koní a užívala jsem si každou chvilku s nimi. Myslím, že když jsem se dostala do Stáje Mustang, nabralo mé ježdění trochu jiný směr. Ocitla jsem se v závodní stáji pod mým dětským vzorem vítězem skokových pohárů, a tak nějak to všechno začalo. Největší výzvou pro mě v té době byl seriál Czech Junior Cup a vzhledem k tomu, že jsem se narodila v prosinci, tak mi k účasti v těchto soutěžích zbývala pouze jedna sezona. S Artisem jsme v té době podobné výšky ještě neskákali. Nakonec se tento sen stal skutečností a do teď na toto období s radostí vzpomínám.
Mým dalším snem a zároveň cílem bylo se zúčastnit seriálů U25, což se mi také splnilo v roce 2021. V ten stejný rok jsem se i kvalifikovala na mistrovství České republiky v kategorii žen.
I nadále bych se chtěla účastnit soutěží U25, zároveň bych se ráda tento rok kvalifikovala na mistrovství a mým velkým snem je si zajet mezinárodní závody. Nicméně uvidíme, jak se bude vše vyvíjet a kam nás osud do budoucna zavede.
Foto: Zenon Kisza / poskytla Natálie Cielecká
