Klisna Havanna hrála velkou roli v kariérním růstu drezurní jezdkyně Anny Humplíkové. Díky ní se jezdkyně před sedmi lety účastnila svého prvního mistrovství, nyní na klisně úspěšně složila instruktorské zkoušky.
V našem prvním rozhovoru jste za nezapomenutelného koně označila klisnu Havannu. Proč právě ona?
Těžko vybrat jiného koně. V roce 2016 mě provedla prvním mistrovstvím České republiky v dětské kategorii, umožnila mi účastnit se Sportovních center mládeže a letos, v jejích třiadvaceti letech, mi pomohla složit instruktorské zkoušky. Krom toho, že Havanna byla, a dodnes je, úžasný „schoolmaster“, naučila mě i všechno ohledně péče o koně.
Jak a kde jste se poprvé potkaly? Jaké byly vaše společné začátky?
Havannu jsem začala jezdit u Filipa Minaříka v roce 2015 v rámci její rekonvalescence po zranění přední nohy. Brzy se ukázalo, že tvoříme dobrou dvojici a Havanna by pro mě byla ideálním učitelem pro následující roky. Vzhledem k tomu, že její majitel Petr Štěpán už dále s jezdectvím nepokračoval, stala se mým prvním „vlastním” koněm, přestože dodnes není oficiálně naše.
Čím si vás získala? V čem jste si nejvíce rozuměly?
Havanna mi dala drezurní základy, ze kterých čerpám dodnes. Uměla odměnit dobré ježdění, u toho špatného byla trpělivá a nic ji nevyvedlo z míry. To o ní ostatně platí dodnes, když ji jezdí moji studenti. A není nic lepšího, než když potom slézají s úsměvem na tváři.
Zároveň mi svým klidným charakterem dala jistotu v sedle, nikdy jsem z ní nespadla. Vzhledem k tomu, že aktuálně jezdím velmi lehce vzrušitelné koně, na ni s láskou vzpomínám.
Jaké měla základní charakteristické znaky?
Havanna vždy byla klidným a vyrovnaným koněm, i když všechno má své ale. Nerada je sama, potřebuje kolem sebe koně, které zná, jinak je ji slyšet přes celý statek. S valachy nevychází, snad kromě mého Karla, a ani její začleňování do stáda kobyl nebyla žádná hitparáda. Jako každá kobyla si umí říct své ne, ale ve finále pro svého člověka udělá cokoliv.
Měla nějaké speciální libůstky ve stáji nebo pod sedlem?
Úplně bych neřekla speciální. Miluje jídlo, vždy a všude. Naopak prášky do ní člověk za boha nenarve. Jednou jsem jí dovnitř banánu zamaskovala equipalazone v domnění, že ho bez mrknutí oka sežere. Ani si k němu nečuchla.
Co všechno jste spolu zažily, vybavíte si nějaké veselé historky nebo zajímavé zážitky?
Není snadné vyjmenovat jeden. Tím, že je s námi už přes osm let, se prakticky stala členem rodiny a celá naše společná cesta je zážitkem.
Kdybych měla najít jeden, tak vzpomínám, jak jsem byla přes sociální sítě kontaktována mužem z Německa, jestli náhodou neznám koně jménem Havanna. Ukázalo se, že jeho přítelkyně jezdila Havannu za mlada, Havanna je totiž původem z Německa. Rozhodl se tedy pro ni připravit překvapení a vzal ji na výlet do Prahy, kde ji požádal o ruku. Druhý den ji se zavázanýma očima přivezl k nám do stáje, aby Havannu po třinácti letech mohla znovu vidět. Myslím, že ten den nezůstalo oko suché.
Co naopak společné slabé chvilky?
Ty přišly letos v létě, když měla Havanna alergickou reakci na antibiotika. Strávila tři týdny na klinice v Heřmanově Měštci, kde nás připravovali na nejhorší. Byla jsem v tu dobu trénovat v Holandsku a naše odloučení jsem v té chvíli snášela velmi špatně. Po mnoha vyšetřeních a aktivním zaléčení však téměř zázrakem přežila. Dnes ji mám zase doma a zdá se, že chytila druhý dech.
Kterých společných úspěchů si ceníte nejvíce?
Nejvíce si cením toho, do jaké míry jsme jí s mámou prodloužily aktivní život. Místo toho, aby šla do důchodu na pastevní ustájení v šestnácti letech, vyhrála v roce 2015 i 2016 oblastní mistrovství Prahy a účastnila se mistrovství ČR. I po ukončení sportovní kariéry je v plné síle a letos v lednu jsem ji vezla do Mariánských lázní na závěrečné zkoušky instruktorů, neboť moje stájová jednička Karel zrovna procházel obdobím vzdoru. Pochlubím se, že naše drezurní úloha byla nejlépe hodnocená.
Jaký byl její další osud?
Ke společnému odloučení naštěstí dodnes nedošlo. Byly doby, kdy jsem ji měla na jiném místě, než svoje “sporťáky”, ale nakonec jsme s mámou došly k závěru, že ať už se přestěhujeme kamkoliv, Havanna půjde vždy s námi. V současnosti má minimální pracovní režim, jen aby se udržovala v kondici a do výběhu chodí se svým kolegou Karlem.
Patříte k lidem, kteří mají ve stáji vždycky nějakého svého oblíbence, nebo se od toho snažíte spíše oprostit?
Těžko říct. Určitě jsou koně, ke kterým člověk přilne více, než k jiným. Co se ale týče mých vlastních koní, oblíbenci jsou všichni a vzhledem k tomu, že jich je teď pět, člověk neví, nad kterým se rozplývat dřív.
Foto: poskytla Anna Humplíková
