Mladá jezdkyně Anna Humplíková má na svém kontě stříbrnou medaili z drezurního mistrovství České republiky. Kromě ježdění složila i licenci instruktora jezdectví a věnuje se i trénování. „Sama jsem měla možnost trénovat s různými trenéry a někteří mě donutili si myslet, že jsem absolutně neschopná úplně ve všem. Po těchto zkušenostech jsem se rozhodla, že nedovolím, aby se takto někdo cítil pod mým vedením,“ prozrazuje.
Vzpomenete si na svůj první kontakt s koňmi?
Bylo mi sedm let, když jsem spolu s kamarádkou, jako úplný začátečník, který nikdy neseděl na koni, odjela na jezdecký tábor. Já osobně si na konkrétní, určující moment nevzpomínám. Ovšem od okamžiku, kdy jsem se na koně poprvé posadila, neuplynul ani týden bez návštěvy stáje. Měla jsem velké štěstí v tom, že mě od samého začátku podporovala máma, i když velmi rychle zjistila, že ježdění na koni není jako žádný jiný dětský kroužek.
Jak a kde probíhaly vaše jezdecké začátky?
Na rozdíl od mnoha jiných jezdců pocházím z absolutně nejezdecké rodiny. Po zmíněném táboře jsme si mámou řekly, že by bylo pěkné občas někde v ježdění pokračovat, ale velmi rychle jsme pochopily, že nic jako „občas si zajezdit“ v jezdeckém světě neexistuje. Začala jsem tak pravidelně docházet do pony školky na Císařském ostrově pod vedením Moniky Zamrazilové. Monika uměla být velmi přísná, zároveň mi ale dala základy, ze kterých těžím dodnes.
Vy se věnujete drezuře, bylo tomu tak od vašich jezdeckých začátků? Nebo jste vyzkoušela i jinou disciplínu?
Vůbec ne, já velmi dlouho slovo drezura neznala. Stejně tak jsem dlouho nevěděla, co je to třeba mít koně na otěži. Uměla jsem to cítit, ale ne pojmenovat. První roky jsem jezdectví nevnímala jako rozdělené na disciplíny, ale jako práci s koněm, která zahrnuje různé aspekty.
Vždy jsem byla velmi soutěživá, ať už se to týkalo školy nebo koní. Proto přirozeně se složením jezdecké licence přišly závodní ambice, původně však skokové. Pak ale přišly problémy s koněm, kterého jsem v daný moment jezdila. Jednoduše jsem ho neovládala do takové míry, jak by bylo třeba. V tu dobu jsem začala absolvovat drezurní lekce u Filipa Minaříka a najednou jsem dokázala pojmenovat to, co jsem při ježdění cítila. A byl to skvělý pocit.
Myslím, že v momentě, kdy se drezura nebere jako závodní disciplína, stane se výjimečnou pro všechny jezdce. Jde totiž o vrchol komunikace mezi koněm a jezdcem, moment, kdy jejich těla splynou v jedno. Dojít do této fáze trvá dlouho a není to lehké, ale kdykoliv se to stane, nemůžu se ubránit úsměvu na tváři.
Vzpomenete si na své první oficiální závody?
Na to si vzpomínám přesně. Jela jsem úlohu DU-A na pražské Kopanině s klisnou Luthien, zapůjčenou od mého trenéra. Vybavuji si, jak jsem si úlohu pročítala a říkala si: „To bude jednoduché, malý kruh přece umím.“ Zisk 56 % a předposlední místo mě pak vrátilo zpátky na zem. Na malých kruzích ostatně pracuji dodnes a čím víc zkušeností mám, tím méně kulaté se zdají.
Kdo vás v průběhu vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil? Komu vděčíte za dosažené úspěchy?
Na tuhle otázku se velmi těžko odpovídá. Mám velké štěstí, že mě během mé jezdecké kariéry, jakkoli krátké, provázeli někteří skvělí trenéři. Rozhodně musím zmínit Filipa Minaříka, který ve mně vybudoval lásku ke koním, nejenom k ježdění samotnému, ale hlavně k péči okolo. Za závodní úspěchy se závodů vděčím své holandské trenérce Loes Corsel, která mě naučila, jak důležité je neustále se vracet k základům a zároveň jak jezdit drezurní úlohy pro oko rozhodčích. Za úspěchy letošní sezony vděčím Kataríně Hlavové, ke které jsem loni přišla s panickým strachem jezdit svého koně Kingstona potom, co se se mnou málem několikrát ošklivě převrátil.
Osoba, která je však úplně ze všech nejdůležitější, je moje máma. Myslím, že si nikdy nepředstavovala, že by si kvůli svému dítěti rozšiřovala řidičák na skupinu B+E, trávila letní víkendy na závodech či chystala o víkendech krabičky s krmením, abych měla více času na studium. Za to všechno ji bezmezně děkuji.
Na kterého koně z vaší jezdecké kariéry vzpomínáte nejraději?
Zatím jsem měla to štěstí, že můžu nejenom vzpomínat, ale zároveň většinu z těch hlavních koní vídám ve stáji. Kdybych však opravdu měla vybrat jednoho, je jasné, že jím nemůže být nikdo jiný, než moje klisna Havanna. Byl to první kůň, se kterým jsem získala mašli a se kterým jsem jela na mistrovství České republiky. Letos jí je 23 let, a i přesto se mnou skládala závěrečné zkoušky instruktorů, protože jsem věděla, že mě nezklame.
Jakých dosažených úspěchů si nejvíce ceníte?
Jedny z mých největších úspěchů jsou druhé místo na mistrovství České republiky z roku 2019 a účast na mezinárodních závodech. Letos jsem byla velmi spokojená s výsledkem z národního šampionátu, kdy jsme měla ve dvou kategoriích poměrně závodně nezkušené koně a oba se umístili na druhém místě. Nejvíc mě těší, když vytáhnu na závody na první pohled obyčejného koně nebo koně, o kterém si ostatní mysleli, že bych se ho měla zbavit. A s tím, jak se do něj vkládá péče, se zlepšují i výsledky.
Vy máte i licenci instruktora jezdectví, jak jste se dostala k trénování a co vás na tom nejvíce baví?
Udělat si licenci instruktora se zdálo jako další logický krok v mé jezdecké kariéře, a tak když jsem loni měla volný půl rok, nebylo na co čekat. Překvapivě mě trénování baví stejně jako ježdění. Aktuálně trénuji hlavně děti. Jednak mě těší, když se dětem poprvé něco povede a kůň je odmění dobrým pocitem, ale zároveň je krásné, když se díky mému přístupu těší na další lekci. Sama jsem měla možnost trénovat s různými trenéry a někteří mě donutili si myslet, že jsem absolutně neschopná úplně ve všem. Po těchto zkušenostech jsem se rozhodla, že nedovolím, aby se takto někdo cítil pod mým vedením.
Kde momentálně sídlíte a jaké koně máte k dispozici?
Momentálně mám koně v Třebichovicích u Kladna u Kataríny Hlavové, která má nezastupitelný podíl na naší domácí přípravě. Mým stabilním parťákem je už tři roky valach Kingston, kterému u nás nikdo neřekne jinak než Karel. Karla jsme kupovali jako pětiletého poté, co byl tři měsíce pod sedlem. Vzhledem k tomu, že byl dlouho velmi náročný na ježdění, jsem ho pořádně měla možnost představit na závodech až letos. Ukázalo se však, že Karel miluje pozornost a s častými výjezdy absolutně nemá problém.
V září jsme poněkud nečekaně doplnili tým o tříletého hřebce Pegasuse (Pepu), do kterého jsem se na první pohled zamilovala. Je zatím pouze obsedlý, tak uvidíme, kam nás společná cesta zavede. Třetím koněm, kterého mám stabilně v tréninku, je pětiletá klisna Nina, kterou jsem začala jezdit na jaře a doufám, že ji budu moci příští rok představit na závodech.
Krom Pepy jsme se letos dočkali ještě jednoho přírůstku do stáda, když se naší klisně Gembrii SIH, kterou si někteří mohou pamatovat z mých juniorských let, narodila klisnička Escolaria po otci Escolar.
Jaké jsou vaše cíle a plány do budoucna?
Mým hlavním cílem teď přes zimu je zachovat koním takový režim, který budu moci skloubit se studiem na vysoké škole a případným trénováním. Zatímco Pepa a Nina musí přes zimu ještě naběhat kilometry, Karel se bude postupně připravovat do stupně S. Na léto bych opět chtěla odjet do Holandska ke své trenérce Loes Corsel a případně pokračovat se závodní sezonou tam. Na prvním místě je však v každém období psychická pohoda a fyzické zdraví mých koní.
Foto: poskytla Anna Humplíková
