Valach plemene německý sportovní kůň Darinelli je po hřebci Don Aparte z matky po Farinelli. Pro Terezu Hrubešovou to byl její první drezurní kůň, teprve pětiletý valach byl ale obsedlý jen pár měsíců, a tak se se svou jezdkyní učili vše společně.

 

Na kterého koně ze své kariéry v sedle dodnes nedokážete zapomenout a proč?

Určitě na svého prvního drezurního koně, valacha německého sportovního koně, Darinelliho.

 

Jak a kde jste se potkali poprvé? Jaké byly vaše společné začátky?

V té době bylo na trhu ještě méně drezurních koní, než je nyní, takže když jsme s mojí tehdejší trenérkou hledaly koně, se kterým bych mohla jezdit drezuru, tak mému finančnímu rozpočtu odpovídali asi dva koně v republice. Původní představa byla samozřejmě mnohem zkušenější a starší kůň. Darinelli se obsedal až v pěti letech a byl jen pár měsíců pod sedlem. Ale už když jsem ho viděla na videu, tak mě vlastně ani jiní koně moc nezajímali. Přišlo mi, že tenhle má opravdu krásné chody a měla jsem tu naivní představu, že se přece zvládneme učit společně. A tak jsme se s kamarádkou Verčou vydaly do Brna na něj podívat. Po vyzkoušení pod sedlem jsem rozhodně neměla pocit, že je to pro mě perfektní kůň, vytahoval mi otěže, šel hodně dopředu a na jednou ruku jsem ho nemohla ani uvést po stěně. Nicméně trenérce se líbil, veterinárním vyšetřením prošel, a tak byl můj. Společných zážitků bylo za těch sedm let hodně, dobrých i špatných. První společný úspěch pro mě bylo, když jsme v rámci Českého drezurního poháru vyhráli rámcovou soutěž a měla jsem poprvé pocit, že ho během úlohy alespoň trochu ovládám a dojedu všude, kam potřebuji. 

 

Čím si vás Darinelli získal?

Darinelli byl v podstatě hodný kůň, jen se bohužel bál úplně všeho a já mu nedokázala dodat potřebnou jistotu a sebevědomí. Hlavně ze začátku bylo každé ježdění pro mě stres. Bála jsem se, abych ho nepokazila, a taky jsem neuměla zacházet s tím, že měl stále strašně moc energie. Nejraději by jen cválal. K tomu byl hodně senzitivní a reagoval na všechny rušivé elementy, ať už uskakováním, nebo tím, že někam nešel. Na druhou stranu díky tomu, jak těžké to bylo, jsem se naučila strašně moc. Pocitově všichni koně, co jsem od té doby jezdila, nepotřebovali tolik polovičních zádrží, nebyli tolik koukaví, ani tak senzitivní. Ale spíš si myslím, že díky Dájovi jsem se s tím prostě naučila pracovat.

    

 

Jaké měl základní charakteristické znaky?

Byl to menší podsaditý ryzák bez odznaků. Standardně s vykuleným okem a poděšeným výrazem.

 

Měl nějaké speciální libůstky ve stáji nebo pod sedlem?

Libůstky asi ani ne. Ve stáji měl rád svůj klid, nebyl moc kontaktní, takže nevyžadoval ani žádné hlazení či drbání. Hlavní prioritou pro něj bylo jídlo a výběh.  

 

Co všechno jste spolu zažili, vybavíte si nějaké veselé historky nebo zajímavé zážitky? Co naopak společné slabé chvilky?

Když jsem Darinelliho měla druhým rokem, tak jsem mu na jaře nechala docpat sedlo. Na první pohled to vypadalo dobře, ale Darinelli s tím zjevně spokojený nebyl. Na závodech v Komořanech se mnou po docela pěkné klusové části úlohy vzal čáru, vyskočil z obdélníku a rozběhl se z kopce dolů na parkoviště, kde se mi ho nakonec v chumlu koní a aut podařilo nějak zastavit. Podobný scénář se opakoval na Ptýrově, kde se mnou utekl tentokrát na opracovišti, bezhlavě běhal dokola a nemohla jsem ho zastavit. Ostatní jezdci před námi uskakovali a přišlo mi to jako věčnost, než se mi ho podařilo zastavit. Po závodech jsme mu zkusily dát jiné sedlo a úprky skončily.  

 

Kterých společných úspěchů si ceníte nejvíce?

Cením si hlavně naší společné cesty. Jsem ráda, že jsme mohli jezdit na tréninky k zahraničním trenérům, co v Čechách tehdy působili – Peter Holler, Bernhard Fischer, Monique Peutz-Vegter. Vážím si toho, že jsme spolu byli tři roky v Německu. Ze závodních úspěchů mě těší, že jsme se dostali k tomu, chodit úlohy dokola a umisťovat se, i přes časté zdravotní pauzy a výpadky.

 

 

Jaký byl jeho další osud? Jak těžké bylo vaše společné odloučení?

Darinelliho jsem se rozhodla prodat, protože u něj propukla silná alergie spojená s headshakingem. Nabídla jsem ho jako rekreačního koně a ze severu Německa se na něj přijela podívat maminka s dcerou. Po zkoušce pod sedlem bylo jasné, že ti dva si budou vzájemně vyhovovat. Slečně bylo asi 15 let, neměla žádné sportovní ambice a chtěla koně na ježdění 2-3krát týdně. A já jsem si pro něj přesně takový další osud přála. Pravidelně od ní dostávám fotografie a krom toho, že má Darinelli strašnou nadváhu, tak mu rozhodně nic nechybí.  

 

Jak často si na něj vzpomenete? 

Vzpomenu si na něj docela často, protože každý z mých koní mi ho něčím připomíná. Ať už je to Emil svou neutuchající energií, nebo Sára, která projede kolem jednoho místa desetkrát a po jedenácté tam zastaví s vyděšeným frkáním. 

 

Patříte k lidem, kteří mají ve stáji vždycky nějakého svého oblíbence, nebo se od toho snažíte spíše oprostit?

Nesnažím, mám vždy oblíbence a snažím se svou pozornost spravedlivě mezi ně dělit. Rychle se upínám i na naše klientské koně a je mi líto, když odchází. Bez snahy o navázání partnerství člověk-kůň by to podle mě prostě nemělo smysl.   

 

Foto: poskytla Tereza Hrubešová