Aneta Valeriánová má za sebou tři veleúspěšné sezóny, kdy sbírala mnoho cenných kovů na republikové úrovni a vloni zažila i první mezinárodní šampionát. Třináctiletá jezdkyně závodící v kategorii dětí absolvovala právě v této věkové skupině svou premiéru na mistrovství Evropy v drezuře. 

 

Přitom v téže sezoně teprve vstoupila do mezinárodních závodů CDICh. Ježdění má takzvaně v genech. Její maminka Gabriela Valeriánová se svého času živila jako profesionální jezdec a aktuálně ji hlavně příznivci drezury znají jako mezinárodní rozhodčí.

 

„Ani si nevzpomínám, kdy jsem poprvé seděla na koni. Mamka má ale nějaké fotky, na kterých jsem na koni a jsem opravdu malinká,“ vzpomíná a dodává: „Rodiče vlastní jezdecký areál ve Stráni u Karlových Varů a před dvaceti lety založili také jezdecký klub, takže jsem samozřejmě od mala jezdila a jezdím tam. Začínala jsem ve školičce pro začátečníky s ostatními dětmi. Vedly nás cvičitelky Kristýnka, Klárka a Zuzka. Mamka nás nikam sportovně netlačila, brala to v tom věku spíš jako zájmový kroužek. Brácha také chvilku jezdil, když byl malý, ale po chvilce přestal, dnes nejezdí. Kromě individuálních tréninků dál do klubu chodím, máme tam skvělou partu.“

 

 

Od jezdecké školičky bylo blízko k závodění, byť zpočátku na hobby úrovni. Aneta měla brzy jasno, že chce mít i jezdeckou licenci. „Bylo mi osm devět let, když jsem u nás v klubu jezdívala hobby soutěže. Moc jsem si ale přála mít licenci. Jenže jsme neměli žádného sportovního poníka, jen jednoho malého Lupínka, který nikdy nešel žádnou drezuru ani parkur. Mamka mi to dovolit nechtěla, nevěřila, že na něm licenci udělám. Hodně jsem ji musela přemlouvat a teprve po slibu, že nebudu brečet, když se to nepovede, svolila. Dokonce slíbila, že když ji udělám, tak mi poníka do sportu koupí. To byla velká motivace, a i když příprava nebyla lehká, licenci jsem zvládla a mamka slib dodržela,“ popisuje.

 

A tak přišli hned dva noví koně. Sir do drezury a Sirius pro skoky. Aneta začala trénovat systematicky. Drezurně s maminkou, a parkurovou přípravu převzal Jan Šíma. „Hned následující rok jsme získali se Siriem zlato na mistrovství republiky v jízdě na pony a se Sirem zlato ve finále Národního poháru v kategorii 8 až 10 let. S Lupínkem jsme vyjeli bronz na drezurní mistrovství České republiky v mé věkové kategorii. Hlavně tomu bronzu s Lupínkem mamka zprvu nemohla uvěřit, říkala, že jsem paličatá, ale že je moc ráda, že si jdu za svým.“

 

Anetu Valeriánovou vídají diváci hlavně v drezurním obdélníku. Ale ona má ráda i parkurové skákání. „Jezdím skoky i drezuru, mám ráda obojí, do drezury mám ale lepší podmínky a víc koní i do mezinárodní úrovně, tak jsem v ní víc vidět. Málokdo to asi ví, ale mamka kdysi byla profesionální skokový jezdec v Německu a Dánsku a chtěla, abych dělala obojí, že je to dobré pro rovnováhu a cit pro tempo. Pravidelně děláme skokovou gymnastiku i s drezurními koňmi. I když se soustředíme na drezuru, tak i ze skoků máme nějaké medaile z oblastních mistrovství i z MČR a finále Českého skokového poháru. Vloni jsme s Indigem zvítězili v oblastním mistrovství ve skoku pony a obhájili předloňské vítězství. Mám v tomto směru výhodu, že máme skvělé zázemí hned za domem, halu, drezurní i skokovou jízdárnu, a tak mohu pohodlně dělat obojí. Ale je pravda, že drezuře se věnuji o mnoho víc.  V drezuře hodně záleží i na malých detailech. Nic se nedá ani trošku ošidit. To je pak na obdélníku hned poznat a je to drahé. Nejtěžší je udržet koně aktivního a v kmihu, a přitom uvolněného a plně soustředěného na mne,“ říká a dodává: Důležití jsou také trenéři. Mám i v tomto ohledu štěstí, že mám skvělé trenéry v obou disciplínách a moc jim všem děkuji, že mi pomáhají.“

 

Dnes se vedle maminky Gabriely a Jana Šímy, s nímž spolupracuje čtyři roky, připravuje také s Hanou Vášáryovou a s úspěšnou německou drezurní trenérkou Utou Härlein. 

 

 

S úsměvem vzpomíná Aneta na svou úplně první zkušenost na oficiálních závodech poté, co složila zkoušky České jezdecké federace. „Bylo to s Lupínkem a on startoval ve svých asi 17 letech poprvé v životě v cizí hale, kde na stěnách visely všude reklamy a on strašně zlobil! Opravdu to nebyl žádný vyzávoděný pony. Málem jsem spadla, byla jsem oba dny vždy úplně poslední. Paradoxně mě to nakoplo a chtěla jsem dál, i když mamka říkala, že to není dobrý nápad. No a pak jsme přivezli medaili z MČR.“

 

Po Lupínkovi přišli další koně. „Mám je všechny moc ráda. Každý je jiný. Sirius a Indigo jsou úžasní profesoři. Sirius je obrovský srdcař, velký frajer v malém těle. Indigo je úžasňák a je můj první opravdu vlastní kůň, dostala jsem jeho průkaz s mým jménem pod stromeček. Donně Noel jsme říkali „princezna“, je to kráska a určitě to o sobě ví. Vždy se chovala jako aristokratka a nikdy ji nic nevyvedlo z míry. Ale výjimeční pro mne zatím byli určitě Sir a Reika. Sir měl jedinou chybu, že se mnou nerostl dál a vyrostla jsem z něj. Má úžasný charakter a užili jsme si moc krásných chvil a spoustu úspěchů. Přišel k nám jako čerstvě obsednutý čtyřletý blonďák a mně bylo devět let. Takže začátky nešly úplně hladce, ale na závodech se choval vždy úžasně a byl prostě skvělý. Jednu sezónu jsme měli tuším sedmnáct nebo osmnáct startů a z toho patnáct vítězství! Nesleduju to, ale pamatuji si, že mamka za to nesla Sirovi hromadu mrkve. Ona ty koně vůbec dost rozmazluje,“ líčí Aneta s úsměvem.

 

 

Zkušenost na evropském šampionátu 2023 v Kronbergu prožila Aneta v klisnou slovenského teplokrevníka Reikou, která je jen o pár dní mladší než její jezdkyně. „Máme ji od hříbátka, je to mamky srdcová záležitost, sama ji obsedala. Mamka mě na ni občas posadila, ale sama jezdit jsem ji začala až vloni. Je to dáma a velká osobnost se vším všudy. Má ohromnou sílu a musí se na ní chytře. Ale myslím, že ví, že jsem mamky mládě, tak mě bere. To pouto mezi nimi je tam vzájemné a dost silné.“

 

Reika s Anetou byly součástí družstva, které na loňském šampionátu v Kronbergu obsadilo sedmé místo. „Tohoto startu si asi cením zatím nejvíc. A toho, že jsme v týmové soutěži zajely s Reikou druhý nejlepší český výsledek a podpořily tak naše české družstvo. Že jsme prostě nezklamaly.“ S třináctiletou hnědkou zapsala také několik předních umístění na závodech CDICh v zahraničí, třeba letos v březnu ve Wroclawi, kde byla třikrát druhá.

 

Na tuzemských závodištích posbírala Aneta Valeriánová za krátkou kariéru řadu úspěchů, medaile z mistrovství republiky, přední příčky a vítězství při Národním drezurním poháru, ve Stylovém skokovém poháru nebo Českém drezurním poháru. Kombinovala závody pony a velkých koní v různých kategoriích, a na každý výkon se musela o to víc soustředit. Často navíc v nízkém věku soupeři s mnohem zkušenějšími jezdci.

 

„Moc si vážím dvou zlatých medailí z MČR pony, hlavně té z loňských Masters s princeznou Donnou Noel, to bylo opravdu těžké, v té kategorii jsem jela poprvé, FEI úlohy jsou velmi těžké. Bylo mi dvanáct a v Masters jezdí děti až do šestnácti let. Sir jezdil v kategorii 11-13 let jiné úlohy než Donna Noel v Masters a Reika ve velkých koních jezdila opět jiné úlohy, musela jsem umět osm úloh zpaměti. Ale zvládla jsem to. Hlavně jsem měla radost z vydařené volné sestavy, kterou jsem jela poprvé v životě. Mamka složila choreografii a vybraly jsme hudbu na téma Tři oříšky pro Popelku, protože tu pohádku máme obě rády. No a pak to s kamarádem týden stříhali a upravovali. Po skončení MČR jsme měli hodně pozitivních ohlasů i od úplně cizích lidí, což nás mile překvapilo. Tak se asi líbila a jsem ráda, že jsem si to mohla zažít."

 

Od letošního dubna se jezdkyně sžívá s novým koněm, který, respektive která je velkou nadějí. K Reice přibyla do mezinárodní drezury klisna Darling. „Teprve si na sebe zvykáme. Čerstvě mám velkou radost ze společného osmého místa ve finále Future Champions v polovině června v německém Hagenu. Tam je vždy obrovská konkurence a nazývá se to „malé mistrovství Evropy“ s tím rozdílem, že tam startují jezdci třeba i z USA a Austrálie.“

 

 

V probíhající sezoně se Aneta Valeriánová soustředí hlavně na drezurní mistrovství České republiky a mistrovství Evropy, jež proběhne v červenci v Belgii, ale sní o vyšších cílech. „Snem každého sportovce je samozřejmě olympiáda! Hlavní je ovšem dobře jezdit a mít zdravé koně a dobré trenéry. Pak jde s trochou štěstí úplně všechno,“ říká jezdkyně, jejímž vzorem je olympijská vítězka Jessica von Bredow-Werndl.

 

„Líbí se mi harmonie, se kterou Jessica koně předvádí. A taky to, že sama cvičí. Že chce být partnerem těm koním po všech stránkách. Taky denně cvičím, chodím pravidelně na fyzio a posiluji střed těla, teď jsem přidala i běh,“

 

A plány na budoucí povolání? „To ještě nemám úplně vyjasněné. Naši jsou skvělí v tom, že nás s bráchou nikam netlačí a nechávají to na nás. U koní bych chtěla určitě zůstat, ale máme doma dohodu, že prioritou je škola. Naštěstí mi škola jde dobře a mají tam pro můj sport pochopení. Takže to klape a mám doma plnou podporu mamky i taťky, za což jsem jim vděčná,“ uzavírá Aneta.