Petra Potměšilová Svejkovská je úspěšnou westernovou jezdkyní a trenérkou. Provozuje Ranč Radana poblíž České Kamenice, kde se zabývají výcvikem koní a také chovem plemene paint horse. Ve westernovém podcastu Equiradia prozradila Petra třeba to, že rozhodně nepropadla koním už v nejútlejším dětství, jako tomu bylo u mnoha jiných jezdců. „Určitě jsem se nenarodila s tím pověstným koňským virem. Když mě asi v šesti letech chtěli posadit na koně, nepovedlo se jim to. Začala jsem jezdit asi ve dvanácti letech na vesnici, kde jsme bydleli. A k velkému koni jsem se dostala až jako plnoletá.“

 

Zásadním Petřiným koněm byla klisna českého teplokrevníka. „Je to jeden z mých nejdůležitějších koní. Jmenuje se podle ní náš ranč. Radce bylo už sedmnáct let a já jsem jezdila ji panu Ingrišovi. Nakonec jsem ji koupila a prožila s ní ještě dvanáct let. U nás dožila do devětadvaceti let,“ vzpomíná Petra na klisnu, s níž zažila i první závody.

 

„V začátcích ty závody, to bylo rodeo, ale takové spíš sranda rodeo,“ říká Petra o prvních westernových zkušenostech. „Jezdily se různé rychlostní disciplíny i disciplíny s kravami. V té době se nesmělo lasovat, ale jezdila se taková soutěž se sundáním krepáku z krku té krávy nebo telete, a to mě moc bavilo,“ dodává.

 

Velmi zajímavé je povídání o koňských puťácích, které Petra vedle westernu a chovu provozuje. Lokalita jejich ranče na okraji Českosaského Švýcarska k tomu doslova vybízí. „Jezdíme rádi do přírody, na čundry. Jezdíme za známýma, aby nám to v okolí ukázali, protože většinou koňáci vědí, kde to je u nich hezké, takže rádi využíváme koňáky v širokém okolí“ vypráví jezdkyně. 

 

Noci přečkávají s koňmi přímo v přírodě. „Míváme domluvené přespání někde nablízku, když by bylo ošklivo, ale většinou přespáváme nadivoko. Uděláme ohrádku pro koně někde a u lesa a spíme. Pokud mám mladého koně, který není v tomto směru zkušený, vezmu k němu nějakého koně, který už toto zná. Aby to okoukal od něj. Postavíme ohrádku, není to nic s elektřinou, prostě omotáme nějaký ohradník kolem stromů na kraji louky u lesa, dáme pár tyček do země. Většinou si uděláme větší ohrádku, aby mohli celou noc žrát,“ popisuje Petra.

 

„Občas se stane, jak není v tom ohradníku elektřina, že v noci koně vylezou z té ohrádky, ale my spíme hned někde vedle, takže buď uděláme ohrádku znovu nebo je uvážeme u stromu,“ dodává jezdkyně, která má za sebou i jeden zajímavý koňský trail, a to v Gruzii.

 

„Všichni se mi trochu smějí, že mám doma málo ježdění, a tak si jedu zajezdit do Gruzie,“ říká pobaveně. „Byl to nápad kamarádky z ranče Lenky, která chtěla, abychom jely společně čtyři holky do Gruzie. První cesta byla do hor, kdy jsme jely ve výšce tři tisíce metrů nad mořem a přejížděly jsme Kavkaz. A to byl neuvěřitelný zážitek. Z toho jsme odvodily druhou cestu. Slíbily jsme si, že pojedeme další rok znovu do Gruzie. Navštívily jsme jinou část země, byly jsme v národním parku Vašlovani.“

 

Strávily tam vždy několik dní v sedle a pak několik dní měly na přesuny a přelety. „My jsme to měly zařízené i s jídlem, které mají výborné. A také se spaním. Je to trek, který si naplánujete a oni ho zařídí, jak si ho naplánujete. Nabízejí i treky, kdy spíte ve stanu a berete si jídlo a pití. Ale my jsme byly na wellness čundru, jak tomu s holkami říkáme, kdy jsme spaly v posteli v ubytování.“

 

O tom, jaké dostaly k dispozici koně, jak to v Gruzii s koňmi vypadá, jak cesta probíhala a co je potkalo, mluví Petra ve vysílání EquiRadia. A mluví také o aktivitách a o koních, které má tady v Česku.