Když se v době po přelomu milénia objevovala Michala Hanuščinová, tehdy pod dívčím jménem Roubalová, v soutěžích vysoké obtížnosti, obvykle u toho nechyběl plnokrevný Captain. S výjimečným skokanem se potkala prakticky na začátku kariéry. Pořídili jí ho rodiče, a i když nebyl úplně jednoduchý, Michala se s ním dostala opravdu daleko. Uspěla v juniorské reprezentaci a získala titul mistryně České republiky v parkurovém skákání. Jak vzpomíná na něj a na celou dosavadní kariéru?
„Na koni jsem seděla poprvé asi v pěti letech, když jsem byla s rodiči na dovolené v kempu na Sycheráku. Bylo to u pana Rédla v Bernarticích,“ popisuje Michala. „Rodiče doufali, že by mě mohl chytit nějaký “normální“ sport. Mamka hrála za mlada házenou a táta závodil v cyklistice. Později hráli společně volejbal. I já dělala všechny možné sporty. Napřed to byla moderní gymnastika, pak volejbal, házená, ale koně vše přebili.“
Normální sport neměl šanci. Michala po ježdění toužila od jakživa, a nakonec se k němu dostala. „Bydleli jsme kousek od stájí. Od malička jsem prosila rodiče, že bych tam chtěla docházet. Jednou nám holky od koní řekly, že mám přijít, až budu chodit do školy. Tak jsem se objevila v první školní den v první třídě na statku u pana Kučery v Plzni v Bolevci. Běžně ani v tomto věku členy nebrali, ale přivezli tehdy shetlandského poníka a neměli k němu žádné dítě. Díky tomu jsem hned jezdila každý den. Řekli mi jen, že se mám držet, a když se zvedá v klusu levá plec, mám se zvednout. Tři roky jsem si myslela, že se v klusu vysedá pouze na jednu nohu,“ směje se Michala.
„Už tehdy jsem ráda skákala. Jezdili jsme pouze na vyjížďky a já jako poslední, tak jsem se mohla kdykoliv odpojit a třeba si skočit vedle cesty přes kmen nebo lavičku. Na hlavách jsme měli místo jezdeckých přileb něco jako hokejové helmy. Jezdilo se za každého počasí. Neměli jsme ani kolbiště ani halu.“
S Captainem do T
Když si Michala prosadila jezdectví jako hlavní sport, přešla v deseti letech do Jezdeckého klubu Slavia VŠ Plzeň. „Vzali mě tehdy už v deseti jen proto, že jeden z vedoucích členů mě znal z Hubertových jízd.“
Plzeňská Slavie se stala, zdá se, jejím osudem. „Na Slavii jsem jela svůj první závod. Dostala jsem koně Korzár. Ten se se zazvoněním ke startu splašil a běhal se mnou po kolbišti do té doby, než se unavil. S podobně laděnými koňmi jsem absolvovala několik startů, jeden se bál bedny, jiného jsem neovládala. Každý start byl něčím okořeněný,“ vzpomíná s úsměvem.
„Pak jsem měla to štěstí a oslovil mě pan Hejret, jestli bych mu nechtěla pomáhat s jeho koňmi v Chrástu. Tam jsem zažila opět oblíbené Hubertovy jízdy, drezurní i parkurové závody. Můj nejoblíbenější kůň byl Kobalt, byl to skvělý skokan,“ dodává.
Ten zásadní koňský parťák ale měl teprve přijít. „Někdo, už ani nevím, kdo to byl, řekl rodičům, že bych si zasloužila vlastního koně… Bylo mi třináct a tím výjimečným byl čtyřletý valach stažený z dostihů, Captain. Zlobil, skákat moc nechtěl, převážet se nedal, ale byla jsem šťastná, že mám vlastního koně. Rodiče občas slyšeli od lidí, že mě chtějí zabít, ať toho koně vrátí. Nevím jak, ale nějak jsme si k sobě cestu našli a byl to on, díky kterému jsem se dostala do podvědomí v jezdeckém sportu. Každý rok mě dostal na mistrovství republiky a pokaždé jsem díky němu skončila do pátého místa…“
V roce 2004 v Opavě získala tehdy jednadvacetiletá Michala s Captainem titul mistryně republiky v kategorii žen. „Objížděla jsem s ním ty největší závody v Čechách a několik výjezdů do zahraničí za juniorskou reprezentaci. Vše se mnou absolvovali moji rodiče v roli řidiče, doprovodu a kuchařky. Do té doby neměli s jezdectvím vůbec nic společného. Po pár letech si lidé mysleli, že naši jezdili na koních celý život.“
Cenné zkušenosti
Díky podmínkám v Chrástu se Michala hodně naučila, obsedala koně k prodeji a už jako teenager měla ke Captainovi vždy další tři až čtyři koně na závody. „Byly to pro mě důležité zkušenosti. Nikdy jsem neměla trenéra, se kterým bych mohla pravidelně spolupracovat každý týden. Peněz a času někam dojíždět moc nebylo, ale přesto jsem měla to štěstí a potkala se za mou kariéru se spoustou skvělých trenérů. Se Zdeňkem Krpelou, Petrem Doležalem, Jiřím Pecháčkem při soustředěních pořádaných ČJF a ze všeho nejdéle jsem mohla čerpat zkušenosti ve stájích v Hořovicích od Václava Opatrného a jeho syna Aleše.“
Michala nechtěla nechat nic náhodě, s profesionálním ježděním moc nepočítala. „Že bych se mohla věnovat koním i profesně, v to jsem jako holka z paneláku mohla jen doufat, a tak bylo pro mě důležité studovat, a díky tomu si moct dál hrát s koňmi v Chrástu. Volba padla na pedagogickou fakultu v Plzni. Říkala jsem si, že jako učitelka bych mohla zvládat i koně. Po škole jsem opustila Chrást a šla na čtyři měsíce k Bohumilu Starnovskému, pak na rok do Hořovic a pak se kolečko uzavřelo. Mým zaměstnavatelem se stal v roce 2009 Jan Stroner, a já jsem se tak vrátila do Jezdeckého klubu Slavia VŠ Plzeň.“
Život na Slavii
Michala prezentovala koně v barvách plzeňské Slavie na závodech, a to úspěšně. „Nejvíce se nám dařilo s Cortésem. Zvládl parkury T** při skokových pohárech s umístěním a získali jsme spolu třetí místo na mistrovství republiky žen v Ptýrově. Do „T“ parkurů se se mnou podívali i Navaho, Lancelot, Šery a Satisfy. Poslední dva koně jsem jezdila od jejich tří let. To je to, co mě nejvíce těší a nabíjí energií. To je v mých očích to nejvíc na práci s koňmi. Poznat je a zvládnout jejich přípravu od A do Z. Být součástí jejich růstu a nevzdat to, když to není úplně jednoduché. Každý kůň je jiný, má jinou osobnost. Dnes je mnohem rychlejší doba a na práci s mladými koňmi není čas, natož na ty, kteří vybočují z řady. Na můj vkus se moc spěchá. Já taky, protože musím během dne stihnout daleko víc věcí než dříve, abych se uživila, a ještě věnovala trochu času i rodině.“
Slavii zůstala Michala věrná. „Jsem tam doteď. Opět bydlím v paneláku, opět si hraju s koňmi, baví mě to, jen už nemám na starosti jen ježdění, ale chod celého jezdeckého klubu,“ říká s tím, že vlastní koně a poníky má jen na přípravu dětí.
„Na závodech prezentuji koně v majetku paní Karoliny Štruncové. Tím nejúspěšnějším je Perse NovaEqui. Dokázal se se mnou doskákat na úroveň do 150 centimetrů. Je to takové věčné dítě. Veliký kůň s neuvěřitelnou silou. Lehce ho něco vyvede z koncentrace. Nemá rád, když se na něj jakkoliv tlačí. Tenhle rok jsem s ním skončila pátá při republikovém mistrovství žen. Dalším jejím koněm je sedmiletá klisna Quilda, která se úspěšně prezentovala jako pěti a šestiletá v Kritérium mladých koní, sedmiletá pak ve stočtyřicítkách. Koupila ji jako hříbě. Přestože byla zpočátku trochu svéhlavá, opravdu se jí povedla. Třetí její kůň v mých rukou je teprve čtyřletý valach Casper. Ten na svou příležitost na závodech teprve čeká.“
A jaké má Michala Hanuščinová plány? „V budoucnu bych ráda, aby se na závodech dařilo minimálně jako v roce 2023 a zvedala se postupně úroveň i našich ostatních jezdců a koní. Snažíme se trochu pozvednout areál s dlouholetou historií. Myslím si, že tohle prostředí má duši a je potřeba ji opečovávat.“
Foto: Martina Kůstková, Jan Vlček, Ladislav Vogeltanz / poskytla Michala Hanuščinová
