Doc. MVDr. Barbora Bezděková, Ph.D., DECEIM je vyhledávanou veterinární lékařkou, specializuje se na interní medicínu u koní. Má za sebou řadu zahraničních stáží například na klinikách v Německu či Velké Británii a také působení v akademické sféře. I přes velké pracovní a rodinné vytížení si našla čas na dobrou věc, když s kolegyněmi z její iniciativy nafotily nástěnný kalendář na rok 2023 Veterinary Ladies Charity Calendar. Výtěžek z jeho prodeje půjde na dobročinné účely.
Vzpomenete si, kdy jste se rozhodla, že budete dělat veterinární medicínu?
Už jako dítě jsem chtěla být veterinářkou. V pubertě jsem oscilovala mezi veterinou, uměleckým oborem, životním prostředím a zvažovala i archeologii. Veterinární univerzita byla nakonec největší výzvou.
Mělo to nějaký původ v rodině?
Nemám žádné rodinné pozadí, nikdo v rodině se koním ani veterinární medicíně přede mnou nevěnoval. Takže to byla i forma seberealizace. Ale nikdy jsem ve veterině neuvažovala o jiném zaměření než na koně, koně jsou součástí mého života.
Řekněte nám něco o začátcích u koní...
Poprvé jsem se ke koním dostala v devíti letech. Docházela jsem do klusácké dostihové stáje na Karlově u Lysé nad Labem. Jako dítě jsem tam trávila veškerý volný čas. Vše, co jsem se naučila o koních, mě naučil trenér a jezdec Jindřich Lajner. Prakticky s jistotou bych bez něj nebyla tam, kde jsem dnes.
Nejprve jsem pomáhala ve stáji, potom jsem jezdila klusácké koně v tréninku. Jako amatér absolvovala několik málo dostihů s jedním vítězstvím v Karlových Varech s klisnou Vinnie. Během studia veterinární medicíny jsem pracovala jako asistent trenéra na dostizích a jako pracovní jezdec v klusáckých stájích již přestěhovaných do areálu Levína u Benešova.
Jak postupovala vaše veterinární kariéra?
První veterinární zkušenosti jsem získala již během univerzitního studia na klinice doktora Grosse-Lembecka v Mnichově. Tenkrát byla jeho klinika součástí dostihového závodiště v Daglfingu, později se přestěhovala do Parsdorfu. Po promoci jsem původně chtěla začít pracovat v terénu. Moje kamarádka a kolegyně MVDr. Katka Vondráková mě přesvědčila k přihlášce na postgraduální studium na Kliniku chorob koní v Brně a velmi významně ovlivnila moje profesní směřování.
V jakém smyslu?
V té době bylo Ph.D. studium spíše internship, kdy jste byla zaměstnána vším kromě vědecké práce. Disertační práci na téma žaludečních vředů u dostihových klusáků jsem dokončila po třech letech a zůstala na klinice jako odborný asistent. Finanční ohodnocení bylo velmi nízké, ale škola poskytovala pro motivované doktory možnosti účasti na zahraničních seminářích a kongresech.
V zahraničí jsem poznala osobnosti a úroveň mezinárodní veterinární medicíny a získala motivaci k dalšímu odbornému vzdělávání. Hlavní mentor pro mě a pro mnoho dalších mladých veterinářů byl a je profesor Derek Knottenbelt. Zahájila jsem rezidenturu v boardu interní medicíny koní, během které jsem absolvovala řadu zahraničních stáží. Z nich mě nejvíce ovlivnil opakovaný pobyt v Rossdales Equine Clinic v Newmarketu, kam se ráda vracím. Britská veterinární škola mi byla vždy bližší než kontinentální.
V roce 2011 jsem složila závěrečné zkoušky a stala se boardovaným evropským specialistou na interní medicínu koní. Ve stejném roce jsem obhájila habilitační práci a získala vědecký titul docentka. V té době byl mé první dceři rok a půl. Následovalo několik intenzivních let progresivní medicíny a výuky na Klinice chorob koní. Posléze jsem se stala přednostkou Kliniky chorob koní a předsedkyní fakultního akademického senátu.
Nacházeli jsme se v divoké době s ohledem na fakultní politiku a moje funkce a morální hodnoty nebyly kompatibilní s vedením fakulty. Po opakovaných pokusech o nalezení společné cesty jsem tak jako ostatní boardovaní specialisté opustila univerzitu a zahájila další kapitolu své veterinární kariéry.
Kudy jste se vydala?
Chvíli jsem zvažovala přesun do zahraničí a pokračování v klinické a vědecké kariéře na jiné univerzitě. Nicméně se jedná o rotující pozice a nechtěla jsem se svou rodinou kočovat. Motivována svými kolegy v Anglii a Belgii jsem se rozhodla pro práci soukromého veterinárního specialisty pro Českou republiku a přilehlé okolí.
V té době se mi narodil syn, mé druhé dítě. Tudíž znám velmi dobře úskalí koňských veterinářek matek jak v akademické, tak v soukromé sféře. Moje klinicko-vědecká kariéra trvala celkem dvanáct let a osmým rokem pracuji v soukromé sektoru.
Jaká je vaše specializace?
Věnuji se veškeré internistické diagnostice. Přibližně polovina mojí práce jsou různé typy respiračních onemocnění, zbytek vyplňují gastroskopie, chronicky hubnoucí pacienti, pacienti se srdečními šelesty a arytmiemi, neurologickými problémy a další. I když se poměrně často nevyhnu i běžným akutním případům a v neděli večer řeším koliku nebo ucpaný jícen u koní v mém okolí.
Vzdělávání jsem neopustila. Celých osm let od svého odchodu z univerzity pořádám vzdělávací semináře a workshopy Equine Medical pro veterinární lékaře a studenty. Velmi si vážím toho, že se jedná o nejnavštěvovanější vzdělávací akce pro koňské veterináře u nás. Zároveň jako zvaný přednášející zajišťuji přednášky na dalších domácích i zahraničních akcích.
Máte svou ordinaci?
Moje ordinace je v mém autě a v laboratoři u mě doma nedaleko Boskovic. Tam zpracovávám vzorky, obstarávám přístroje a skladuji léky a vybavení. Také připravuji semináře, znalecké posudky a kompletuji zprávy svých pacientů.
Co vás na práci nejvíc baví?
Mám velkou touhu po tom přijít věcem na kloub a dělat je, pokud možno, správně. Dosáhnout definitivní diagnózy a nalézt cestu ze zdravotních potíží je velmi uspokojující. Po dvaceti letech praxe mohu říct, že moji pacienti mi často „řeknou“, v čem je problém. Stačí s nimi strávit dostatek času a umět číst jejich reakce a chování. Zvláštní vztah mám ke koňské kardiologii, je to hezká diagnostická práce a častěji mám příznivé zprávy pro majitele než ty nepříznivé. Navíc je to velmi rychle se rozvíjející obor.
Co je na veterině nejtěžší?
Koňská veterina je těžká práce, která je fyzicky a psychicky náročná. Hodně času strávíte v autě. Na veterinární medicíně je ale nejtěžší jednání s lidmi na všech úrovních, podobně jako v jiných oborech. Není tajemstvím, že koňští veterináři jsou v mnohonásobně vyšším riziku sebepoškození a sebevražd ve srovnání s dalšími profesemi. Skoro každý z nás má ve svém okruhu někoho, o koho z tohoto důvodu přišel, včetně mě. Syndrom vyhoření, který doprovází řadu tzv. pomáhajících profesí je signifikantní problém. Je to nepříjemné téma, ale je třeba o něm mluvit. Bez pevného rodinného zázemí, mého fantastického muže, který je mi psychickou i technickou podporou a mých samostatných dětí by byla moje práce mnohem těžší.
Děláte jen koně, nebo i jiná zvířata?
Věnuji se pouze koním. Tedy až na neplánované výjimky, nedávno jsem například ošetřovala mladého býka, který spadl do bazénu. Pochopitelně s přítelkyní věnující se veterině přežvýkavců na telefonu.
Na jaký případ nejraději vzpomínáte?
Jedním z nich je určitě Annie, klisna Tomáše Tesárka, která byla diagnostikována se zúžením jícnu a po úspěšné operaci se vrátila do sportu. Další je třeba klisna Nessie, předčasně narozené hříbátko, v 288. dni březosti, kterou jsme léčili v době, kdy jsem sama čekala své první dítě. Z Nessie se stala legenda a sama odchovala několik hříbat. Nezapomenu na první vyjmutí močového kamene u klisny Ennie, na první vymasírovanou tříselnou kýlu u hřebce a další. Musím říct, že si své pacienty pamatuji velmi dlouho, a to včetně podrobností jejich nálezů.
Pojďme se pobavit o charitativním kalendáři, jehož vznik jste iniciovala. Co vás k tomu vedlo?
Cítím to tak, že ve své kariéře i osobním životě jsem dosáhla všeho, co jsem si přála. Mám potřebu část toho pozitivního předat dále. Charitativní kalendáře různých skupin pro různé účely nejsou celosvětově žádnou novinkou. První myšlenka na kalendář Veterinary Ladies byla asi při sledování filmu „Holky z kalendáře“ a určitě mě motivovaly i kalendáře veterinárních studentů z Austrálie, které jsou velmi sympatickým projektem.
Cíle našeho charitativního kalendáře jsou dva. Kromě podpory dobré věci a vybrání finančních prostředků pro charitu, bych ráda zvýšila respekt k veterinárním lékařkám. Tato práce je těžká, často s větší stresovou zátěží než s uspokojením. Všechny veterinární dámy si zaslouží, aby s nimi bylo jednáno s adekvátním respektem.
Aktuálně se čerství absolventi do koňské veteriny nehrnou. Pokud si nebudou klienti své veterinářky hýčkat, může se v dohledné době stát, že už nebudou mít komu zavolat. Měli by na to myslet dříve, než v devět večer nebo v sedm ráno vytočí číslo veterinářky či veterináře s neakutním dotazem nebo budou vyžadovat další dobrou radu zdarma.
Jak jste se rozhodovala, které kolegyně oslovíte?
Chtěla jsem oslovit kolegyně, které jsou v koňské praxi delší dobu a sdílíme podobné světonázory. Seznam byl dlouhý, musela jsem vybrat jedenáct. Tak jsem vybírala podle toho, aby bylo zastoupeno co nejvíc regionů v Čechách a na Moravě.
Stále zůstává dlouhá řada koňských veterinářek v Čechách, na Moravě i na Slovensku, které si umím představit v této roli, doufám, že se projekt dočká v příštím roce pokračování s novými tvářemi.
Byly hned nadšené? Nebo jste některé musela přemlouvat?
Velmi si cením toho, že všechny souhlasily hned. Původně jsem si pohrávala s myšlenkou, že fotky budou o něco odvážnější, ale to by všem nebylo komfortní.
Kdo kalendář fotil a na co půjde výtěžek?
Kalendář fotila Helenka Kašperová. Talentovaná fotografka a koňařka, se kterou jsem se seznámila při své práci na ranči v Jestřebicích. Tenkrát jen tak mimochodem při asistenci u vyšetření udělala za pár minut několik fotek při endoskopiích, které byly fantastické. Některé z kolegyň focení nevyhledávají a díky ní se, si myslím, cítily dobře. Celý výtěžek z prodeje kalendáře bude věnován Nadačnímu fondu dětské onkologie KRTEK. O tom rozhodly zúčastněné dámy v hlasování mezi několika projekty.
Foto: Helena Kašperová, poskytla Barbora Bezděková
