Pocházíte z jezdecké rodiny, předpokládám tedy, že jste na koni seděla ještě dříve, než jste začala chodit, je to tak?

 

Na tohle období si samozřejmě ještě nevzpomínám, ale údajně jsem nejdříve jezdila na našem německém ovčákovi jménem Ajda. Jakmile jsem se naučila trochu chodit, tak nám rodiče pořídili první poníky Matěje a Matyldu.

 

Fungovala u vás doma sourozenecká soutěživost? Pokud ano, projevovalo se to i u koní?

 

Myslím, že ne. Navzájem jsme si vždycky fandili a každý úspěch dělal radost celé rodině. Jelikož je brácha o dva roky starší, tak jsme se se sestrou s ním v kategoriích moc nepotkávaly, a když už ano, tak nad námi měl vždy navrch. Já i moje sestra jsme měly výsledky vyrovnané, jednou se podařil závod jedné a příště to bylo třeba naopak. Spíše bych řekla, že jsme se navzájem motivovali a pomáhali si.

 

To je hezké. Jaké byly vaše sportovní začátky? Bála jste se něčeho?

 

Můj první závodní pony se jmenoval Kryšpín, byl to mladý pony sekce B. Ale vzhledem k tomu, že jsme oba začínali, nebylo to úplně jednoduché. Kryšpín byl trochu lump, a tak nebyl týden, abych z něho minimálně jednou nespadla. Avšak přes všechna úskalí jsem s ním složila úspěšně jezdeckou licenci. Poté jsem od rodičů dostala na ježdění poničku Daisy, též sekce B. Ale moje nezdary nadále pokračovaly, časté pády a s tím přišel samozřejmě i strach. Zlom přišel, až když mi rodiče pořídili pony klisnu sekce A - Miss Calibrum. Velikostí jsme si perfektně sedly a můj strach rychle odezněl. Přišly první úspěchy na mistrovství České republiky a následně jsem se začala věnovat i disciplíně všestrannost. Za slabou stránku bych v té době určitě považovala svou výšku vzrůstu, poníci na mě byli moc silní a já jsem je buď nezvládala uřídit nebo jsem je naopak neutlačila v dobrém kmihu.

 

Vzpomenete si ještě na vaše úplně první závody?

 

Určitě. Absolvovala jsem s Kryšpínem parkur na loštických závodech. Hlasatel okomentoval moji jízdu za zajetou na nejdelších otěžích, tuším, že jsme šli čistě.

 

Neuvažovala jste někdy o jiné disciplíně nebo dokonce sportu?

 

Vůbec ne. Jelikož jsme se věnovali koním celá rodina a stáje jsme měli propojené s domem, kde jsme bydleli. Na disciplínu všestrannost jsme tam měli dobré tréninkové podmínky.

 

Byla pro vás velká změna přechod z pony na velké koně?

 

Nemyslím si. Přechod byl takový pozvolný. Můj první velký kůň byl spíše takový větší pony. Byl to čtyřletý anglický plnokrevník vyřazený z dostihů. Jmenoval se Rokok, závodit jsem s ním začala až ve čtrnácti letech a poníky jsem nepřestala jezdit snad nikdy - díky mému menšímu vzrůstu. 

 

Který z prvních úspěchů byl pro vás nejzásadnější?

 

Nejde říci, že by byl zásadní jeden úspěch. Koňmi jsme žili celá rodina každý den. Koníci byli tedy vždy nedílnou součástí našeho života, a když přišel nějaký úspěch, byla to krásná zpětná vazba, že práci děláme správně.

 

Kdo všechno vás v jezdectví ovlivnil a nejvíce naučil?

 

Bezpochyby moji rodiče - mamka s tátou nám dali důležité základy, na které jsme pak mohli navázat na soustředěních, ať už na pony s Šárkou Charvátovou nebo následně na SCM s Danielou Diringerovou. Pod jejich vedením jsem se zúčastnila mistrovství Evropy pony a juniorů v disciplíně všestrannost. Od mých devatenácti let mě začal trénovat Tomáš Kocián, díky kterému jsem se dostala až na mistrovství České republiky seniorů a zajela si několik čistých S parkurů. V jezdectví mě určitě ovlivnilo moje zaměstnání, nejvíce zkušeností jsem načerpala u mého bráchy Míly a v parkurové stáji Arcus Czech u jezdce Ondřeje Zváry. V současné době mám možnost těžit další cenné zkušenosti u mého zaměstnavatele Radka Housy.

 

Foto archiv Veroniky Příhodové