Na svůj úplně první kontakt s koňmi si drezurní reprezentantka Tereza Matoušková moc nevzpomíná, protože to bylo asi v jejích třech letech. „Od mala jsem navštěvovala nejprve různé jezdecké školičky a poté už přišel vlastní poník. Přibližně v pěti letech už se to potom dalo částečně nazvat jako jízda na koni,“ vzpomíná v úvodu rozhovoru.

Kdo vás přivedl ke koním a k jezdeckému sportu?

Nepocházím z tradiční jezdecké rodiny, ale moje mamka také jezdila. Odhaduji, že se koním a ježdění věnovala nějakých patnáct let. Takže se dá říct, že mě k tomu také přivedla, ale údajně jsem o koních snila opravdu od mala. Ještě si vzpomínám, že mě a mého bratra brala s sebou do stáje za koňmi, na nichž sama jezdila. Tam se to nejspíš celé zrodilo.

Je známo, že se nyní aktivně věnujete drezuře. Vyzkoušela jste i nějakou jinou jezdeckou disciplínu?

Ano, drezura je nyní moje jediná jezdecká disciplína. V začátcích jsem se svým poníkem i skákala a absolvovala jsem i nějaké parkurové závody. Když jsem se začala více věnovat drezuře, tak už mě parkury úplně přestaly lákat a ani dnes tomu není jinak. Drezura mi celkově přijde více klidná, je vyžadován lepší kontakt s koněm a určitě je to i méně stresující pro moji mamku.

Jaký byl průběh vašich prvních oficiálních závodů?

Poprvé jsem startovala na oficiálních závodech v Mělníku se svým poníkem. Jela jsem v jeden den drezuru i skoky, obojí na té základní úrovni.

Kdo vás nejvíce ovlivnil na vaší cestě jezdeckým sportem?

Veliký vliv měla určitě moje mamka, která mě ke koním přivedla a za to jsem ji nesmírně vděčná. Dále mi toho od začátku hodně předala Jana Rosická, která mě a mého poníka přivedla k drezuře a spolupracovala jsem s ní asi zatím nejdéle, jakožto s trenérkou. Dnes už jezdím pod vedením Hany Vášáryové, s níž se stále zlepšuji a posouvám dál.

NEPŘEHLÉDNĚTE: Tereza Hábová: Rodiče si to představovali jinak, koně měli být hobby

S kolika koňmi už jste měla možnost závodit? Na kterého vzpomínáte nejraději?

Byli to zatím čtyři koně. Jedním z mých srdcových koní byl určitě Coelenhage’s Las Vegas, s nímž jsem zažila dvě velmi úspěšné sezony. Začalo to prvními vyhranými závody, a tak podobně to postupovalo po celé dva roky. Nyní je mojí stájovu jedničkou Paolo Il Bello, kterého jsem sedlala zatím jednu sezonu, a i ta se nám opravdu vydařila.

Jakých dosažených úspěchů si ceníte nejvíce?

Nejvíce pro mě znamenají vítězství na mistrovství České republiky, přičemž jedno jsem získala s Vegasem a to druhé v letošním roce s Paolem. Obrovský úspěch se dostavil v závěru této sezony, když jsem s Paolem startovala v Polsku na mezinárodních závodech. Dvě kola jsem vyhrála a v tom třetím jsem skončila druhá. To byl můj dosavadní nejlepší výkon a zároveň veliký úspěch.

Co je podle vás klíčovým faktorem k dosažení nejlepších výsledků v drezuře?

Je to rozhodně podpora od rodiny, kamarádů a trenérů. Bez nich bych toto všechno nezvládla, neměla bych motivaci mířit takto vysoko.  

Jaké jsou vaše silné a slabé stránky v drezurním obdélníku?

Moje trenérka o mě říká, že občas bývám před drezurní úlohou úplně vypnutá a nikoho nevnímám a neregistruji. Naopak silnou stránkou je veliká trpělivost při práci s koňmi, čehož využívám i při závodech, kdy je to také potřeba.

Jaké jsou vaše další ambice a plány pro nadcházející sezonu?

Určitě budeme opět zařazovat účast na mezinárodních závodech. Chtěla bych také napravit letošní, nepříliš vydařené, starty na mistrovství Evropy a do budoucna se určitě plánuji dostat do vyšších úrovní, protože Paolo na to své schopnosti jednoznačně má.

Foto Lukasz Kowalski a archiv Terezy Matouškové