Poprvé se posadila na koně Anna Kostková asi v šesti letech na pouti. „První mé jezdecké začátky ovšem proběhly později, v jedné menší stáji v Tlusticích a bylo to v roce 2011,” vzpomíná. Poté následoval přesun do sportovní stáje, přišli noví a schopnější koně a dnes už Anna Kostková sbírá zkušenosti na obtížných parkurech na úrovni 140 centimetrů.   

 

 

Kdo vás k přivedl k jezdeckému sportu?  

 

Ke koním mě přivedla moje mamka, která dříve jezdila. Než jsem se já narodila, tak se koním věnovala více aktivně, poté už bylo času méně a začala jsem jezdit převážně já sama.  

 

 

Věnujete se parkurovému skákání od úplných začátků? Zkusila jste si i jiné jezdecké odvětví?  

 

Nejdříve jsem si myslela, že se jezdectví budu věnovat pouze na hobby úrovni. Po přechodu do jiné stáje jsem však poznala o čem je parkurové skákání, a to se mi moc zalíbilo. Věnujeme se i drezurní práci s koňmi, ale závodit v drezuře mě nikdy moc nelákalo. Pár drezurních úloh jsem si zajela ještě s mým poníkem a od té doby už se sportovně věnuji výhradně parkuru.  

 

 

Čím je pro vás jedinečné právě parkurové skákání?  

 

Parkur je pro mě zábavnější a celkově více adrenalinový sport. Vrcholová drezura je podle mě dosti nezáživná. Na jednu stranu se tam nedá moc pokazit, ale vzápětí stačí málo a celý výsledek je výrazně ovlivněn. Parkury se mi líbily více už od začátku, kdy jsem na ně jako malá koukala na videích a v televizi.   

 

 

Vzpomenete si na své první oficiální závody? Kdy a s kterým koněm jste je absolvovala?  

 

Své první oficiální závody jsem absolvovala v dubnu roku 2016 a myslím, že jsme závodily v Martinicích. Měla jsem v té době klisnu Lekatharinu G a vzpomínám si, že to s ní vždycky úplně snadné nebylo. Byla jsem vždy velmi nervózní a bála jsem se, na kterém skoku mě zrovna shodí. Před každými závody s touto klisnou jsem se musela dostat do vnitřní pohody a potom se to dalo zvládat lépe.  

 

 

Kdo vás nejvíce ovlivnil na začátku a poté v průběhu vaší jezdecké kariéry?  

 

Sem patři jednoznačně moji rodiče, kteří mi zprostředkovali koně, s nimiž jsem mohla a můžu stále sportovat. Podstatně se dále na mém rozvoji podílela spolupráce s Karolínou Holubovou, u které jsem začínala se svým prvním poníkem. Pod její vedením jsem zjistila, že se tomu chci dále věnovat a postupně jsme pořizovali další koně. V dnešní době má veliký vliv na můj posun samozřejmě Aleš Opatrný, což je můj nynější trenér.  

 

 

S kolika koňmi už jste měla tu čest pracovat a závodit? Na které z nich vzpomínáte nejradši?  

 

Myslím si, že jich dohromady bylo přibližně patnáct. Moc ráda vzpomínám na svou první poničku Katie, s níž jsem začínala a naučila mě toho asi nejvíc, co se týká jezdeckých základů. Potom musím zmínit ještě jednou klisnu Lekatharinu G a dnes mám dva skvělé koně Tuniku a Clintgolda.  

 

 

Co považujete za klíčové faktory nezbytné pro dosažení vytoužených cílů a úspěchů?  

 

Jezdecký sport je o dlouholeté práci a obětování svého času. Potom k tomu dnes neodmyslitelně patří veliké množství peněz a když se toto skloubí dohromady, tak si myslím, že to může přinést očekávaný výsledek. Je jasné, že parkurové skákání je také hodně o štěstí a vždycky se nedá dopředu odhadnout výsledek, ale vytrvalost a práce k tomu hodně pomůže.  

 

 

Očekávala jste už na začátku, že se dostanete až na tuto úroveň? Jaké jsou vaše budoucí jezdecké ambice s vašimi koňmi?  

 

Vždycky jsem měla snahu se v ježdění zlepšovat. Nejdříve jsem si jezdila tak pro radost a původně nebyl plán, že se budu posouvat až takto vysoko. Poté přišli noví a lepší koně, začala jsem snít o účasti na mistrovství České republiky. To jsem si v roce 2017 splnila poprvé a v roce 2020 jsem dokonce získala s Clintgoldem titul mistryně v kategorii starších juniorů. Nyní bych se stále chtěla vyvíjet a posouvat dál se svými koňmi a dosahovat lepších umístění na domácích, a pokud to situace dovolí, tak i mezinárodních závodech.  

 

 

Foto archiv Anny Kostkové