Sofie Najmanová má velmi slibně rozjetou jezdeckou kariéru. Letos v prosinci oslaví své teprve devatenácté narozeniny, ale s koňmi už má procestovaný kus světa. Společně s ní jsme zavzpomínali na její jezdecké začátky.

 

Vzpomenete si ještě na váš vůbec první vstup do jezdeckého světa?

 

Začínala jsem jezdit v jezdeckém areálu Dick Lipí kousek od Příbrami, kam mě přivedla maminka mých kamarádů, která mě tam vzala na vyjížďku. Do jezdectví jsem se zamilovala, a tak jsem naše uprosila, abych tam mohla chodit častěji. Tehdy mi bylo šest let. Nabízeli mi, jestli chci zkusit na velkých koních drezůru nebo na ponících skákat. Vybrala jsem si skoky a výcvik jsem absolvovala na obrovském haflingovi, který byl spíš jako velký kůň. Trávila jsem tam pak celé prázdniny, jezdila na tábory, v podstatě jsem tam bydlela. Můj jezdecký start byl velmi rychlý, než jsem se rozkoukala, už jsme skákali.

 

Předpokládám tedy, že jste se příliš nebála, když jste si hned na začátku troufla na vyjížďky a skákání.

 

Nebála. Asi to bylo trochu i tím, že jsem dělala šest let sportovní gymnastiku. Měla jsem za sebou spoustu pádů z bradel a kladiny, takže mi jezdectví přišlo v pohodě. Nějakou dobu jsem se věnovala oběma sportům současně, ale gymnastika mě nebavila ani zdaleka tolik jako parkury, postupně jsem ji tedy opustila. Ale jeden rok se mi podařilo účasnit se zároveň mistrovství České republiky v gymnastice i na pony, tuším, že to bylo v roce 2011. Dnes se navíc můžu chlubit tím, že holka, s níž jsem začínala, je dnes kvalifikovaná na olympiádu do Tokia.

 

Samotná sportovní gymnastika vám určitě přinesla spoustu výhod do jezdeckého sportu, je to tak?

 

Myslím si, že hrozně moc. Jsem díky tomu dodnes mnohem víc flexibilní, určitě mi vydržela i získaná fyzička, cítím se díky tomu odolnější, mám smysl pro rovnováhu, nebojím se pádů, díky čemuž jsem i odvážnější.

 

Vraťme se tedy zpět ke koním. Jak dlouho jste čekala na svého prvního koně?

 

Rodiče mi pořád opakovali, že první vlastní kůň připadá v úvahu, až mi bude šestnáct, nakonec je ovšem moje tehdejší trenérka přesvědčila, že jsem šikovná a že by bylo fajn, kdyby mě podpořili. Na doporučení jsme koupili poničku Geru od Kateřiny Vašákové, ta mě trénuje dodnes. Přechod z ohromného haflinga, který neudělal krok zadarmo, na super sportovního poníka byl velký skok. Gera byla strašně dopředná, už při zkoušení se mnou utekla, i přesto jsem ji moc chtěla.

 

Vzpomenete si na svoje první závody?

 

To bylo v roce 2009 ve Zduchovicích. Jela jsem zde svoje první hobby závody, což pro mě byla velká věc, a hned jsem se umístila jako druhá. Je neuvěřitelné, že už je to jedenáct let. Krátce nato jsem si udělala v Mělníce Zkoušky základního výcviku jezdce. Později jsme se přesunuli do stáje za Kateřinou Vašákovou a tam už to pak začalo vše naplno. Rukama mi prošlo obrovské množství poníků a několik let jsem vlastně jezdila souběžně jak poníky, tak velké koně.

 

Dá se tedy říct, že jste pro jezdecký sport nadchla celou vaši rodinu?

 

Ano, je to tak, všichni se do toho pak tak moc položili a dnes jsme já i moje sestra v reprezentaci.

 

Foto archiv Sofie Najmanové