Jezdecké začátky Pavlíny Sůrové byly ve znamení voltiže. Pod vedením paní Rosůlkové se tehdy propracovala až na mistrovství Československé republiky, postupně ji to však táhlo k disciplínám, jako je parkur, všestrannost, ale také dostihy.

 

Jak jste se vlastně ke koním vůbec dostala?

 

Pocházím z Kladrub nad Labem a tam je od koní prakticky každý. Moje mamka byla rekreační jezdec a taťka měl také rád koně, nikdy mi v tom tedy nebránili a někdy v šesti letech jsem začala docházet na voltiž k panu Machkovi. Později jsem přestoupila na velkého koně k paní Rosůlkové. Moje začátky byly tedy nejdříve voltižní, kde jsme to tenkrát dotáhli až na mistrovství Československé republiky, později Československé federativní republiky. Sbírali jsme úspěchy prakticky po celém Československu a reprezentovali jsme Plemenářský podnik Kladruby nad Labem.

 

Vnímáte voltiž jako dobrý start do jezdeckého sportu?

 

Jsem přesvědčená, že voltiží by měl začínat každý jezdec. Voltižér získává na koni pružnost a balanc, sžívá se s přirozeným pohybem koně. Pro mě je to takový základ ježdění. Jezdec se pak daleko lépe vyrovnává i s různými pády. Dost často se dnes stává, že děti ztratí třmeny a hned musí zastavit, protože bez nich to neumí. Paní Rosůlková se nám tehdy velmi věnovala a voltiž s námi dělala opravdu poctivě. Absolvovali jsme různá speciální cvičení - například na kruhu byla kavaleta a my museli ke cválajícímu koni doběhnout a naskočit na něj ještě před ní, kavaletu pak přeskočil už s námi na hřbetě. Tato cvičení byla také o rychlosti a mrštnosti. Myslím si, že je to velmi dobrá průprava. Když trénuji děti, součástí jsou i voltižní lekce na madlech.

 

Kudy vedla vaše cesta od voltiže ke klasickému jezdectví?

 

Voltiži jsem se věnovala až do nějakých osmnácti let, ale už kolem desátého roku, což byla hranice, kdy se mohly děti přihlašovat a docházet do Sokola Kladruby, jsem se pod vedením pana Machka začala účastnit také klasických jezdeckých lekcí. Měli jsme svou sokolskou stáj a každou sobotu jsme se scházeli, starali se o koně a následně chodili jezdit. Učili jsme se takový ten jízdárenský základ.

 

Bylo tehdy náročné se do oddílu přihlásit?

 

Nebylo těžké se do oddílu přihlásit, ale ježdění si musel každý zasloužit. Pan Machek nás vychovával k zodpovědnosti. Když byl kůň špatně vyčištěný, měl pod sebou hnůj, jezdec měl špinavé boty nebo přišel o deset minut pozdě, znamenalo to, že nejezdí. Do příště si to už každý rozmyslel, protože jsme se na to všichni celý týden těšili a kvůli těmto přestupkům jsme se pak mohli jen koukat. Ježdění byla prestiž. To je věc, která mi v dnešním jezdectví velmi chybí.

 

Jaké koně jste tenkrát měli k dispozici?

 

Koně jsme měli různé. V Kladrubech bylo tehdy jak bílé, tak barevné sportovní stádo, to znamená hodně Quoniamů, Litografů, samozřejmě i starokladrubští koně, zkrátka takový mix. Měli jsme k dispozici i vysloužilé sportovní koně, kteří dříve skákali parkury, což pro nás bylo super. Nikdy jsme nejezdili na stejném koni, museli jsme je střídat, díky tomu jsme získávali zkušenosti s nejrůznějšími typy koní. Moc ráda na tu dobu vzpomínám.

 

Kdy jste začala směřovat více ke sportovnímu ježdění?

 

První sportovní okamžiky jsme měli možnost zažít při Hubertových jízdách, mezitím proběhly také nějaké dostihy na ponících u paní Rosůlkové, a pak jsem za dobré vysvědčení v šesté třídě od rodičů vyprosila svého prvního koně. Díky panu Hošákovi nám tehdy půjčili z Albertovce starší vysloužilou klisnu po Faharadža, která měla zdravotní problémy, proto ukončila svou kariéru, a vzhledem k tomu, že nemohla ani zabřeznout, byla v podstatě určená na utracení. Měla jsem si zkusit, jaké to je, se o koně dennodenně starat a mysleli si, že mě to za nějaký čas přejde, a klisna se odveze zase pryč. Mě to ovšem nepřešlo a kobyla mi zůstala. Dala jsem jí jméno Kin a začala s ní objevovat parkurový sport. Bez vědomí rodičů jsem složila v Kladrubech zkoušky a získala licenci, přihlásila se na místní závody a absolvovala s ní první parkur, který jsme bez jakékoli přípravy zajely dokola. Tehdy rodiče začali zjišťovat, že to asi myslím vážně.

 

Pokračovala jste tedy pak ve skokové přípravě?

 

Na učilišti učil pan Bohumil Mužík a tehdy přišel s tím, že se mi bude věnovat. Byl to takový můj první oficiální trenér, s nímž jsem se připravovala na parkury. Příprava byla tehdy daleko všestrannější, než je dnes zvykem, hodně jsme třeba trénovali na terénních skocích. Mezitím jsem také začala docházet do Koles k panu Čermákovi a zkoušela jsem jezdit dostihové koně.

 

Jak vás to vlastně vůbec napadlo sbírat zkušenosti i na dostihových koních?

 

Mně se vždycky dostihy velmi líbily. Mým snem bylo dostihy jezdit, ale vyrostla jsem a moje váha nebyla ideální. Navíc mojí mamce se moc nelíbilo, že bych měla jezdit dostihy. Díky tomu jsem se pak začala věnovat všestrannosti. Kobylka Kin už měla svoje roky a začali jsme se poohlížet po jiném koni. U pana Čermáka jsem si vyhlídla menší plnokrevnou klisnu Vipku. Byla určená k prodeji na aukci a mně se podařilo rodiče přesvědčit, abychom se na aukci vydali a oni mi ji tam koupili. S ní jsem si pak rozšířila svůj další sportovní obzor. Chvíli mě s ní pak ještě trénoval pan Mužík, chodila jsem s ní parkury a drezury, později jsem dostala nabídku tréninků s panem Chmelařem. S ním jsem jezdila na závody jako ošetřovatelka, což pro mě byla obrovská čest. Pod jeho vedením jsem se s touto kobylkou dostala na úroveň soutěží do stodvaceti centimetrů.

 

Vzpomínáte si na svoje začátky ve všestrannosti?

 

Ty jsem absolvovala s klisnou Wadima z Kladrub. Rok jsem ji měla u nás doma. Tehdy se přehoupl rok 89 a Kladruby se zbavily Koles, ty dostal původní majitel, rodina Kinských, a ti nám díky přímluvě od pana Záliše nabídli, jestli je nechceme odkoupit. Kolesa jsme odkoupili, zůstal tam s námi pan Václav Čermák, já si tam přestěhovala Wadimu a pod jeho vedením začala jezdit všestrannost. Se stájemi jsme odkoupili také šest dostihových koní, jeden z nich, Valibuk, byl přidělený mně, abych s ním také chodila všestrannost. Měla jsem k dispozici tedy dva koně.

 

Která z disciplín vás nejvíce oslovila?

 

Pro mě je královnou disciplín rozhodně všestrannost. Kdybych za sebou neměla takový objekt a nezačala se navíc věnovat ještě rehabilitaci koní, dodnes bych v této disciplíně sportovala.

 

Je vlastně nějaká disciplína, kterou jste nezkoušela?

 

Nezkoušela jsem western ani enduranz, i když ji v Kolesách pořádáme, ale třeba spřežení jsem si vyzkoušela také. To mě bavilo, líbilo by se mi jednospřeží a říkala jsem si, že se tomu třeba na stará kolena budu věnovat. (Smích.) Myslím si, že jezdec by měl být všestranný a až po nějaké době se specializovat.