reklama 11C

Kateřina Kubrická: Od koní mě neodradilo ani šedesát stehů na obličeji

ikonka

Parkurová jezdkyně Kateřina Kubrická pochází z jezdecké rodiny, a tak měla odmalička ke koním velmi blízko. Rodiče ji však k tomuto sportu nikdy nenutili. Pro koně se prostě nadchla a nikdy nebojovala se strachem. Zlomový pro ni byl pád v roce 2011.
23.05.2020 07:56  |  Autor: Pavlína Záhorová  |  Rubrika: Sport  |   FANCLUB
reklama 12B

Koně a jezdectví jsou pro Kateřinu Kubrickou láskou na celý život. V prostředí stájí se pohybuje od útlého dětství a cítí se v něm šťastná. V rozhovoru se nám svěřila se svými jezdeckými začátky v pony sportu a od parkurového sportu ji neodradil ani děsivý pád při mezinárodních závodech ve Zduchovicích.
 
Jak jste se dostala ke koním a jezdeckému sportu?
 
Ke koním jsem se dostala velice jednoduše, protože rodiče v koních podnikali už v době, kdy jsem se narodila. Říkávali mi vždycky, že jsem se narodila rovnou do stáje. Odmalička jsem trávila čas u koní, ale určitě to nebylo tak, že by mě k tomu cíleně směřovali. Věnovali se jezdectví jako sportu, zároveň to bylo jejich hobby i práce, neznamenalo to ovšem, že by mi koně podsouvali a říkali mi, že musím jezdit. Nechali mě si vybrat. Jako malá jsem se motala okolo poníků, nechali mě si zažít, že poník dokáže i kousnout a kopnout, a díky tomu jsem byla dobře připravená na to, co vše se může stát. Vedle toho jsem se věnovala i dalším aktivitám, tančila jsem, chodila na keramický kroužek, poměrně dlouho jsem dělala i atletiku, ale stejně jsem chtěla zůstat a zůstala u koní.
 

ČTĚTE TAKÉ: Jan Zamec: Začátky byly dost indiánské, naštěstí se nikomu nic nestalo

 

Kdy jste se začala koním věnovat závodně?
 
V podstatě když jsem si v osmi letech udělala licenci, začala jsem závodit na ponících a od té doby se to začalo stupňovat. Samozřejmě na ponících v době, kdy jsem měla licenci krátce, to byl spíš takový boj o přežití a byla loterie, jestli dojedeme do cíle nebo ne. Později jsem získala lepšího poníka a dostala se až na mistrovství republiky. V tu chvíli se z toho začínal již stávat sport a zároveň určitá povinnost. Bylo mi nějakých dvanáct let, ale už jsem věděla, že musím každý den ke koním se o ně postarat.
 
Co vám přinesly začátky v pony sportu?
 
Ty mi daly opravdu hodně. Bylo to takové krásné dětství, pořád jsme někam cestovali po závodech a v tu dobu to bylo ještě takové bezstarostné. Když je člověk starší, už nad vším více přemýšlí, třeba i nad bezpečností, zvažuje finanční hlediska, uvědomuje si, kolik tento sport vyžaduje času, ale jako dítě si to užíváte úplně nejvíc. Zároveň tím děti získávají nějaký řád a smysl a to je podle mě důležité.
 
Jaký byl pro vás přechod na velké koně?
 
Tehdy mi bylo dvanáct let a dostala jsem opravdu velkého koně. Já byla naopak vždy velmi malá. Takže v začátcích jsem sice neměla strach, ale koně mě příliš neposlouchali. Neměli jsme dostatek peněz, abychom koupili koně, který mě "povozí", ale zase si myslím, že mě to hodně naučilo. Můj první velký kůň byl Gem. Nechtělo se mu moc dopředu a já měla problém ho utlačit. Pak jsem dostala Deboru, s kterou jsem měla první úspěchy a začalo se mi dařit, ale zase mě sem tam někde nechala na zemi.
 
Kterých úspěchů z vašich začátků si nejvíce ceníte?
 
Ráda vzpomínám na třetí místo na mistrovství republiky dětí v Mostě s Deborou a zároveň jsem tehdy jezdila už Šejlu, kterou dříve jezdil i můj táta, a s tou jsme vyhráli družstva. Pak přišla Šejna, s ní jsem byla třetí v Hořovicích při finále Dance and Jump Cupu a v roce 2014 jsme vyhrály Velkou cenu Ostravy.
 

ČTĚTE TAKÉ: Tereza Hábová: Rodiče si to představovali jinak, koně měli být hobby

 

Bojovala jste někdy se strachem?
 
Přiznám se, že ani ne. Zlomový okamžik pro mě byl velmi nešťastný pád při mezinárodních závodech ve Zduchovicích, konkrétně 1. května v roce 2011. Do té doby jsem byla tak trochu střelec a nějaké riziko jsem si vůbec nepřipouštěla. S Šejlou se nám stalo, že jsme obě dvě spadly a já utrpěla částečný skalp obličeje. Odvezli mě pak do nemocnice v Příbrami a mám přes šedesát stehů na obličeji. I přesto jsem se chtěla rychle vrátit do sedla. Tím, že se to stalo přímo na parkuru, neměla jsem problém začít zase jezdit, strach se dostavil až při prvním skákání, ale stačilo to překonat. Samozřejmě na to nezapomenu a čas od času tu situaci vidím před očima, nicméně právě ten adrenalin je na jezdectví to hezké.
 
Foto archiv Kateřiny Kubrické



K odběru se přihlašte ZDE!

 

Nový Jezdecký zpravodaj vychází každý pátek a je zcela zdarma. Přímo do vašeho e-mailu vám jednou týdně doručíme to nejzajímavější z našich webů - zpravodajství napříč disciplínami, rozhovory, podcasty i videa. Už nikdy vám nic podstatného z našeho servisu neunikne!

 

Novinky z jezdectví a dostihů můžete sledovat i protřednictvím našich specializovaných skupin na Facebooku! Spravujeme pro vás:
 

Máme rádi parkury Jezdci.cz

Máme rádi dostihy Jezdci.cz

Máme rádi drezuru Jezdci.cz

Máme rádi vozatajství Jezdci.cz

Máme rádi všestrannost Jezdci.cz

Máme rádi reining a western Jezdci.cz

Máme rádi voltiž Jezdci.cz

Máme rádi vytrvalost Jezdci.cz

Máme rádi pony sport Jezdci.cz


reklama 13B

NEPŘEHLÉDNĚTE