V našem pravidelném rozhovoru vzpomíná Jan Zamec na první jezdecké zkušenosti. Oťukávat se začal v oblasti Hrubého Jeseníku na hřbetě chladnokrevných hřebců, s nimiž zkoušel různé chody jen tak na ohlávce.

 

Vztah ke koním jste měl odjakživa?

 

Říká se, že člověk se s láskou ke koním narodí a asi na tom něco bude. Ke koním mě to táhlo od dětství. Pocházím z Moravy z oblasti Hrubého Jeseníku a tam koně k vesnicím odjakživa patřili. V těchto končinách nešlo úplně o jezdectví, ale jednalo se spíš o chladnokrevné koně, kteří pracovali v lesích. Z koní jsem byl tehdy sice celý vedle, ale ještě jsem o jezdeckém sportu nijak nepřemýšlel. Maminka pro moji vášeň úplně nadšená nebyla, ale strejda mě v tom hodně podporoval. Potají mě vždycky bral ke koním.

 

Pamatujete si, kdy jste se úplně poprvé posadil na koně?

 

Úplné začátky byly hodně indiánské, ale měl jsem poměrně štěstí. Když už jsem padal, vždycky jsem ze všeho vyvázl dobře. Jezdit jsem začínal tajně přibližně v devíti letech u nás ve vesnici na tažných koních. Neprošel jsem žádný základní výcvik jezdce, první pohyb v sedle jsem absolvoval úplně sám. V sezoně koně pracovali v lese a mimo ni byl pán rád, že za nimi chodíme a staráme se o ně. Blbnuli jsme na nich jen na ohlávkách, když si na to dnes vzpomenu, je vlastně s podivem, že se nám nic nestalo. Oba koně byli hřebci. Nakonec si to pán zřejmě uvědomil a zatrhnul nám to.

 

Jak to pokračovalo dál?

 

V mých dvanácti letech jsme se stěhovali do Čech. Moc se mi do toho nechtělo, ale dostal jsem od mámy přislíbeno, že když se ochotně přestěhuji, budu moct jezdit na koni. To už jsem navázal klasickými jezdeckými oddíly.

 

Od začátku vás to táhlo směrem k drezuře?

 

V prvním klubu sice skákali, ale v tom druhém, kde jsem strávil přibližně deset let, tam se jezdila téměř výhradně drezura. Těžko říct, jestli by mě to táhlo k jiné disciplíně, kdybych jezdil jinde. Ale myslím, že jsem měl drezuru odjakživa rád. Zkoušel jsem i skákat, přešel nějaké oficiální parkury, líbí se mi to, ale přijde mi to oproti drezuře poměrně chudé. Je to můj osobní pohled, ale drezura se mi zdá komplikovanější.

 

Kde se náchazel tento klub?

 

Bylo to v Třebichovicích u dnes již rozhodčí Kataríny Hlavové, kde jsem získal drezurní základy. Strávil jsem tam vlastně nejzásadnější období před tím, než jsem začal v jezdectví podnikat a fungovat sám na sebe.

 

Kdo další vás ještě ve vaší jezdecké kariéře ovlivnil?

 

Velmi mě ovlivnil můj dlouholetý trenér pan Umlauf s jeho partnerkou Evou Jančaříkovou, kteří se mi hodně věnovali a dodnes spolu úzce spolupracujeme. Vložili tehdy do mě důvěru, čehož jsem si vážil, a svěřili mi do práce šest koní v době, kdy jsme si už otevřeli vlastní stáj a já neměl peníze na to, abych si nakoupil vlastní koně. Důvěřovali mi, a kdyby se to tenkrát nestalo, třeba by bylo dnes všechno jinak. Mezitím jsem absolvoval několik krátkodobých stáží v Holandsku a vazby na Holandsko přetrvávají dodnes. Obchodujeme s nimi, distribuujeme v Čechách inseminační dávky plemenných hřebců z Holandska a tak dále. Tam jsem potkal i svoji nynější trenérku Pauline van Nispen Knols, která za mnou létá z Holandska nebo já jezdím za ní. A v každodenní práci je tím nejdůležitějším trenérem moje žena.

 

Jaké jste měl v jezdeckých začátcích ambice a jaké máte dnes?

 

Dřív to byly více povrchní věci, přál jsem si například vyhrát konkrétní závody. Postupem času jsem zjišťoval, jak moc je drezurní ježdění komplikované a komplexní, a mým dnešním nejvyšším cílem je dobře jezdit a kvalitně koně vzdělávat. Myslím si, že je to ještě větší cíl než účast na mistrovství Evropy nebo olympiádě.

 

Foto archiv Jana Zamce