Parkurové soutěže byly pro Ladu Šobichovou lákadlem odmalička, a tak se nenechala odradit ani prvním neúspěchem v sedle paličaté Luwury. Byla jednou z posledních jezdců současnosti, kterým své životní zkušenosti předal plukovník Novosad.

 

Jaké bylo vaše první seznámení s koňmi?

 

Ke koním mě přivedla mamka, která k nim vždy měla vztah. Mé jezdecké začátky jsem absolvovala na poníku Filipovi v Jezdeckém klubu Jistebník. 

 

Byly pro vás skokové soutěže od první chvíle jasnou volbou?

 

Parkuru se věnuji od začátku a vždy jsem věděla, že to je to, co chci dělat. První oficiální závody jsem absolvovala v Novém Jičíně – Žilině na klisně Luwura z místního chovu, kterou jsme tam zakoupili. Byla velmi paličatá a pořád všechny shazovala. Myslím, že jsme ani nedojely do cíle, ale už tehdy jsem vnímala, že když jsem na parkuru, cítím příjemný adrenalin, a strašně jsem chtěla znovu trénovat, abych mohla opět na závody a dosáhla lepšího výkonu.

 

Kdo vás v začátku vaší jezdecké kariéry nejvíce ovlivnil?

 

To byl asi určitě pan plukovník Novosad, bývalý armádní jezdec, kterému bylo v době trénování už přes devadesát let a trénoval mě i sestru tou opravdovou starou školou, na každý trénink přijel v obleku a s aktovkou, ve které byla jen mrkev pro koně. Mé silné stránky byly asi krom motivace vždy to, že jsem neměla strach a měla docela cit v ruce, slabou stránkou bylo to, že jsem nebyla precizní v detailech, nevyjížděla jsem například dobře rohy a moc improvizovala.

 

Každý trenér, který se stal součástí mé kariéry, byl určitě v nějakém směru přínosem. Ať už Jirka Hruška, Jan Vinckier či Bert Romp. Největší podíl měl určitě Jan Vinckier, se kterým jsem deset let intenzivně trénovala. Naučila jsem se od něj velmi mnoho, jako první bylo rozvinout svůj vlastní cit, jezdecké chápání - vědět, co a proč na koni dělám, co je pointou, co bych měla cítit, prostě ne jen slepě dělat něco, co trenér říká. Dále pak natural horsemanship, domácí a závodní management koní a hlavně, čehož si cením nejvíce, přistupovat ke každému koni jako k individuu a přizpůsobit práci jeho typu, temperamentu, rovnováze, celkovým možnostem.

 

Na kterého z koní nejradši vzpomínáte?

 

Závodních koní mi prošlo rukama přibližně čtyřicet. Nejraději vzpomínám na Lord d’Ora a L’Amour, s nimiž jsem byla od jejich mládí až do úrovně Grand Prix, jsou po otci bratr a sestra, společně jsme jezdili léta po závodech a máme spoustu krásných vzpomínek a výsledků. 

 

Jak vnímáte rozvoj jezdeckého sportu v průběhu vašeho života spojeného s koňmi?

 

Tak určitě se úroveň posunuje během let nahoru, to je zřetelné a pozitivní. Myslím, že prosadit se je na jednu stranu obtížnější, protože je dnes velká spousta dobrých jezdců a koní a jejich počet stoupá, na druhou stranu narůstají možnosti a příležitosti. Faktem ovšem zůstává, že to je velmi nákladný sport, to se během let nezměnilo, spíše naopak. Za klíčové faktory bych považovala jezdecký talent a vzdělání, tvrdou práci, výběr správného koně,v nějaké míře určitě finanční možnosti, správný management a přístup.

 

O čem jste snila, když jste začínala, a jak se tyto sny s postupem času měnily?

 

Jako malá jsem snila jezdit v nějakém opravdovém jezdeckém klubu s opravdovými trenéry, to se mi kolem dvaceti let věku splnilo, byla jsem pár let v Jezdeckém klubu Opava Kateřinky a trénovala s Jirkou Hruškou. Později, když jsem se přestěhovala do Belgie, a viděla takovou spoustu dobrých jezdců, snila jsem o tom se jim co nejvíce vyrovnat a jezdit velké parkury. Nějaký konkrétní cíl jsem neměla. Jsem ráda, že se mi to splnilo, ale cesta učení určitě nekončí, to je na jezdectví to krásné.