Tereza Svobodová je českou juniorskou reprezentantkou v parkurovém skákání. Jezdecký sport poznávala nejdříve ze sedla poníků, od roku 2016 přesedlala na velké koně. V roce 2020 by se ráda účastnila mistrovství Evropy a třeba i Prague PlayOffs.
Kdy jste se začala věnovat koním a jezdectví?
Už odmalička jsem měla ráda koně, koneckonců asi jako všechny malé holčičky. Zároveň jsem se však věnovala baletu a následně i plavání. Každý víkend jsme jezdili na chalupu a kousek od ní byl statek. Chodila jsem si tam hladit poníky, a když mi bylo pět, přála jsem si začít jezdit. Tehdy mi v oddíle řekli, že musím perfektně umět, která je pravá a která levá ruka, pak teprve můžu začít jezdit. Jakmile jsem se to naučila, chodila jsem se pak každý víkend vozit na poníky. A v první třídě za vysvědčení jsem pak dostala svého prvního poníka. Koně postupně vystřídali tanec i plavání.
Kde se váš první jezdecký oddíl nacházel?
Jezdecký oddíl nedaleko naší chalupy byl JK Voleveč v Košovicích u Votic, tam jsem jezdila odhadem do svých desíti let. Pravidelně jsme tam dojížděli. Postupně jsem si udělala licenci a začala závodit. Později jsme se odstěhovali do Opřetic, kde mě začala trénovat Iva Holíková. Tam už pak moje ježdění začalo nabírat na sportovních obrátkách a začali jsme to brát víc vážně.
Měla jste řadu úspěchů už jako pony jezdec, je to tak?
V jedenácti letech jsem jela na svoje první mistrovství, které jsem hned vyhrála, a to na zapůjčené poničce jménem Delmora. Ta je určitě jedním z mých životních koní. Rodiče mi ji pak dva roky poté koupili k Vánocům, protože jsem řekla, že už ji rozhodně nechci nikdy vracet. Ve dvanácti jsem si udělala licenci na velké koně a od roku 2016 jsem už jezdila především na velkých koních.
Jaký pro vás byl přechod z pony na velké koně?
Jsou dvě skupiny lidí. Někteří trenéři nemají moc rádi, když jezdci kombinují pony a velké koně, a druhé skupině to je více méně jedno. V době, kdy já kombinovala koně a pony, jezdila jsem již poníky té nejvyšší kategorie, což byli v podstatě něco jako trochu menší koně, nepociťovala jsem tedy příliš velký rozdíl.
Máte za sebou i nějaké nezdary či karamboly, které jste musela překonat?
Nejvážnější karambol, který jsem kdy na ponících měla, bylo, když jsem i s poníkem během skokového tréninku spadla do oxeru. On spadl přímo na mě a já si zlomila klíční kost. Nepříjemné také bylo, když se jedna z mých poniček lekla motorky, já spadla a uvízla mi noha ve třmenu. Táhla mě za sebou a já si přitom rozkousla ret skrz naskrz. Ale naštěstí mě to neodradilo.
Jaké máte plány do aktuální sezony?
V roce 2020 mám v plánu účastnit se mistrovství Evropy a juniorských CSIO, pak určitě počítám i s mistrovstvím České republiky a také bych se ráda účastnila Prague PlayOffs, pokud půjde vše podle plánu. Také trochu doufám, že se mi podaří prolomit "prokletí" mých druhých míst, které se mě drží už od mistrovství v roce 2018. Na téměř všech stěžejních akcích jsem byla vždy těsně druhá.
Je těžké vše zvládat společně se školou?
Bez mých rodičů bych se jezdectví nikdy nemohla věnovat takto naplno. Maximálně mě podporují. Zároveň mám kolem sebe skvělý tým a ve škole individuální plán, i přesto se tam snažím docházet co nejvíce. Navíc chodím ještě dvakrát týdně k mamce do taneční školy, což je skvělý kompenzační pohyb i odreagování.
Foto archiv Terezy Svobodové
