Česká klisna Leontýna je svěřenkyní drezurní jezdkyně Markéty Vášové. I když byla původně určená pro skokové soutěže, dala všem jasně najevo, že na drezurním obdélníku se cítí jako doma a prezentuje se v úlohách až do stupně T.

 

Který z koní vaší jezdecké kariéry je pro vás nezapomenutelný?

 

Taková moje koňská femme fatale je klisna Leontýna. V podstatě jsme na sebe tak nějak zbyly. Je to první kůň, s kterým mám šanci pracovat už delší dobu, a tak se nám daří i nějaké ty úspěchy. Majitelka je Mirka Mráčková a ta má její dceru, s níž chodí parkury. Také Leontýna dříve skákala, ale moc jí to nebavilo, tak jsme s ní začali pracovat drezurně.

 

Vzpomenete si na vaše první setkání?

 

Bude to takových pět šest let. Bylo to v Brně v Ostopovicích a tehdy s ní ještě majitelka skákala, ale také se slušně hýbala, proto se začalo uvažovat o tom, že by se mohla předvést také v obdélníku. Pořád ovšem měl být její hlavní směr parkur. Později se ukázalo, že v drezuře jí to jde lépe. Je to veliká líná klisna a majitelka je maličká, takže pro ni bylo poměrně obtížné ji rozhýbat. V drezuře jsme se vždycky nějak domluvily, tak už u toho zůstala.

 

Leontýna je z českého chovu?

 

Ano, je to český teplokrevník se skokovým původem, otec je Le Patron, letos je dvanáctiletá.

 

Čím je pro vás výjimečná?

 

S Leou to byla vlastně taková výzva. Není úplně jednoduchá, na všechno má svůj názor. Nejdřív jsme si říkali, že když se s ní podaří jít S, bude to fajn, pak jsme chtěli zkusit ST, následně T. Několikrát jsme tu hranici posunuli a čekali, jestli to dá, nebo nás s tím pošle do háje.

 

Takže se ukázalo, že nejen po fyzické, ale i psychické stránce má Leontýna i na takto těžké úlohy.

 

To ano, ale každý kůň k tomu má svou cestu, kterou vy jako jezdec máte za úkol najít. Jak už jsem řekla, není úplně jednoduchá a nějakou dobu mi trvalo, než jsem našla způsob, jak s ní komunikovat tak, abychom spolu vycházely. Je to obecně hodně typické u kobyl, kde je potřeba, aby se s nimi člověk dohodl a nejen jim přikazoval. Neříkám, že je to vždy perfektní, ale vždy se snažíme domluvit a nejdeme proti sobě. Věřím, že každý kůň to zvládne, jen je potřeba si k němu najít tu cestu.

 

Na čem musíte nejvíce pracovat, co je pro vás slabá stránka?

 

Největší problém máme s přeskoky. Ty se učila ještě jako skokový kůň a z duše je nemá ráda a nechce je dělat. Přijde jí to úplně zbytečné, když se to dá celé zvládnout v kontracvalu. V kontracvalu zvládne klidně i piruetu. (Smích.) U drezurního koně je to trochu problém. Někdy je náročnější komunikace s ní, jak už jsem říkala, navíc je dlouhá, tak jí déle trvá se uvolnit, má tendenci tuhnout, ale s tím se dá pracovat, nejhorší jsou ty přeskoky. Je u nich vzteklá, šklebí se, kvičí, švihá ocasem, kope po botě a tak dále. Na závodech je to vždycky vabank podle toho, jak se zrovna vyspí, i když musím říct, že už je to mnohem lepší.

 

Jakých společných úspěchů si nejvíce ceníte?

 

Pro mě je největší úspěch to, že jsme se vůbec propracovaly na úroveň, na které jsme, za to jsem vděčná majitelce i celému týmu. Samozřejmě je skvělé, když se vydaří mistrovství, ale jsem nadšená, i když se podaří malé závody. Je úžasné, že se to dá zvládnout i s obyčejným koněm.

 

Foto archiv Markéty Vášové